Uplynulo šest měsíců od tragických událostí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v Klánovickém lese, které stály životy šestnácti obětí. Před děsivým skutkem se až hlas zalyká, nejsou slova. Po týdny a měsíce jsem cítil, a nebyl jsem zřejmě sám, že nejde odpovědět ničím jiným než tichem.

Minulý týden uzavřela policie vyšetřování. Na mnoho otázek již máme alespoň částečné odpovědi, řada detailů je objasněna, byť pochyby také zůstávají. Nastává čas, kdy by místo ticha měla zaznít otázka, co lze — pokud vůbec něco — z tak hrůzné události vyvodit. Teprve až přestaneme řešit následky namísto příčin, přijde skutečná reflexe a na ní postavená náprava. Nic takového ale doposud neprobíhá.

Normalizace strachu?

V debatách o střelbě na Filozofické fakultě neustále zaznívá, že s událostmi, jako byla ta 21. prosince, musíme do budoucna počítat a není takřka možné se jim vyhnout. „Doba se mění a všichni vidíme, že je to k horšímu, tak ať je ta společnost otužilá,“ prohlásil bývalý kriminalista Karel Tichý v pořadu portálu Echo tři týdny po tragédii.

Podobně komentoval situaci Lubomír Zaorálek, který byl v době střelby se svými studenty v učebně v hlavní budově FF UK. Pro pořad České televize 168 hodin řekl: „To, co se stalo, znamená, že s tím musíme počítat. Už se nejde tvářit, že se to nemůže opakovat.“

Tichý a Zaorálek nejsou jedinými. Záhy po tragédii se vyrojila také řada hlasů, které kritizovaly zabezpečení fakulty. Například poslanec ODS Pavel Žáček dokonce v den tragédie vyzýval, aby se po vzoru Spojených států zřídily speciální ochranky, které budou na školách prověřovat studenty. Podle Žáčka „jsme si připadali příliš bezpeční“.

Volání po sekuritizaci ale přinese jen jediné: větší přítomnost policie v ulicích, paranoiu ve veřejných institucích, na pracovištích, v našich životech. A při tom všem si budou mnout ruce všelijací obchodníci se strachem, organizátoři bezpečnostních kurzů, prodejci a výrobci zbraní. Každý se totiž podle nich musíme nyní otužit, abychom se střelbou počítali a byli schopní se v případě potřeby bránit. Nic není větším znakem rozpadu společnosti než právě takové ustrašené opevňování.

Všechny silácké řeči o tom, že si musíme zvyknout na permanentní hrozbu násilí, nakonec vedou k rezignaci. Místo prosazování budoucnosti, ve které se alespoň o něco lépe bude dát žít, nás totiž tlačí k tomu, abychom tupě akceptovali fakt, že svět je násilným, nehostinným místem, ve kterém je možné zabít šestnáct lidí. Při vzpomínce na oběti z prosince minulého roku, na všechny ty krásné, inspirativní lidi, musíme těmto naivně poraženeckým řečem říct jasné ne.

Orientace na střelce

Takřka ihned po střelbě se rozhořela v českém veřejném prostoru názorová výměna o tom, zda a jak pracovat se jménem střelce, jeho fotografiemi a případným dopisem. Studenti žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v otevřeném dopise vyzývali česká média k citlivému informování o celé události a k tomu, aby redakce zvážily, zda publikovat jméno útočníka a jeho fotografii.

Šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský záhy po události uvedl, že z mnoha důvodů, mimo jiné i kvůli zamezení případné glorifikaci osoby střelce, nebude Reflex zveřejňovat jméno útočníka a nebude případně ani citovat z jeho dopisu: „Reflex z tohoto dopisu nikdy citovat nebude. Je výborným zdrojem informací pro policii a odborníky, kteří se zabývají psychikou těchto zločinců. Tam to může pomoct do budoucna. Veřejnosti to nedá absolutně nic. Jen to ukojí touhu po žhavých informacích.“

Zcela zásadní kontext pak přinesl Matěj Schneider ze serveru Voxpot. Shrnul své zkušenosti s pokrýváním masových střeleb ve Spojených státech a upozornil, že zveřejňování jména střelce, případně jeho dopisu může mít fatální následky do budoucna: „Jako vždy je nutné posuzovat veřejný zájem na publikaci v kontrastu především s až voyeurskou tendencí skandalizovat každý detail zločincova jednání, která může motivovat budoucí masové vrahy.“

Jak uvedla studie zadaná Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky a vypracovaná týmem analytiků médií pod vedením Jana Motala, řada médií i přesto se jménem střelce i jeho neupravenými fotografiemi pracovala. Byly mezi nimi Seznam Zprávy, které následně jméno i fotografie z místa stáhly, nebo Novinky.cz, jež publikovaly necenzurovanou fotografii, jméno a další údaje o útočníkovi.

Specifický postoj pak zaujala redakce portálu Echo24. V textech a podcastech členové redakce opakovaně kritizovali postup ministra vnitra Víta Rakušana a policie ohledně informování veřejnosti a pozůstalých. „Rakušan skrývá informace o vrahovi z fakulty,“ hlásal jeden z titulků. Ano, v případě pozůstalých po obětech a přeživších je zcela zásadní, aby policie popsala celý čin ve všech detailech, informovala je. Jsou ale takové informace důležité pro veřejnost?

Z jistého pohledu ano. V rámci kontrolní role médií je nutné sledovat práci policejních orgánů a prověřit, zda skutečně někdo během zásahu nepochybil. Taková kontrola však znamená něco diametrálně odlišného než konspirační rétorika Echa o tom, že policejní orgány a Vít Rakušan zakrývají důležitá fakta, nebo jejich morální panika ohledně rozhodnutí některých médií nezveřejňovat jméno útočníka.

Informovanost, zákrok policie nebo role médií jsou jistě důležitými tématy, mají však jedno společné: orientaci na osobu útočníka. Detailní prozkoumávání události samotné, popřípadě i vyšetřovacího spisu policie možná pomůže některým pozůstalým, obětem a dalším ve vyrovnávání se s událostmi, možná také přispěje k vyšší připravenosti policie na podobné události. Na místě je ale dle mého názoru klást si především otázky, které jdou za událost samotnou. Jedině ty totiž mohou odkrýt příčiny a souvislosti toho, co se v prosinci stalo.

Potřebujeme hnutí za omezení zbraní

Jednou z takových nejkonkrétnějších příčin je naprosto mimořádná přístupnost zbraní v České republice. Kdyby naši politici nebyli zlobbovaní zbrojařskými zájmy a byla u nás v platnosti legislativa běžná v ostatních evropských státech, tragédie, jako byla ta na Filozofické fakultě, by se nemohla stát.

V zemi je na tři sta tisíc držitelů zbrojního průkazu, přičemž počet legálně držených střelných zbraní přesáhl v roce 2023 jeden milion. Za posledních patnáct let proběhly čtyři masové střelby. Útočník z Uherského Brodu i ten na Filozofické fakultě drželi zbraně legálně.

V posledních letech probíhá revize zbraňové legislativy, a to většinou směrem k další liberalizaci. Podle nového zákona, který nabyde účinnost v roce 2026, se mimo jiné ruší povinnost uvádět, za jakým účelem držitel zbraň vlastní. Zavádějí se elektronické evidence zbraní nebo vyhodnocování podezřelých nákupů, ale jde v podstatě jen o malé úpravy.

Základ se nemění: udělení zbrojního pasu je v České republice stále nárokové. Pokud tedy žadatel splní zákonem stanovené podmínky, nic nemůže zabránit vydání oprávnění. Například v Německu prověřuje odůvodnění policie, která může, ale v případě pochybností také nemusí oprávnění vydat.

Pachatel masové střelby na Filozofické fakultě a vražd v Klánovickém lese byl zákonným držitelem několika smrtonosných nástrojů, které nakoupil v rychlém sledu údajně k účelu sebeobrany a sportovní střelby. Prošel výcvikem v kurzu sebeobrany, navštěvoval střelnici, a přestože mu nebyla diagnostikovaná konkrétní duševní nemoc, navštěvoval psychiatrii. Zbraně se mu nikdy neměly dostat do rukou.

Podle průzkumu veřejného mínění agentury STEM z ledna 2024 „výrazné zpřísnění podmínek pro držení zbraně podporuje 54 procent dotázaných a dalších 24 procent za preferovanou možnost označilo ‚o něco zpřísnit‘“. Tři procenta držitelů zbraní jsou proti tomu velmi malou, byť vlivnou zájmovou skupinou, které se my, neozbrojení občané České republiky nemusíme, ba ani nesmíme přizpůsobovat.

Jakékoliv pokusy o další liberalizaci zbraňové legislativy tedy musí narazit na náš odpor. Místo nákladných bezpečnostních opatření, instalování rámů, větší přítomnosti policie v ulicích nebo snad i normalizace soukromého držení zbraní musíme zásadně omezit přístupnost k nástrojům na zabíjení.

Pokud jsme před půl rokem cítili, že nejlepší odpovědí na tragické události z Klánovického lesa a Filozofické fakulty je mlčení, nyní je na místě hlasitě vyjádřit odpor vůči zbraním a s nimi souvisejícímu strachu, na nějž si údajně musíme zvykat. Naší odpovědí by proto mělo být silné občanské hnutí, které se zasadí o to, že strach neopanuje náš veřejný život.