Uplynulo šest měsíců od tragických událostí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v Klánovickém lese, které stály životy šestnácti obětí. Před děsivým skutkem se až hlas zalyká, nejsou slova. Po týdny a měsíce jsem cítil, a nebyl jsem zřejmě sám, že nejde odpovědět ničím jiným než tichem.

Minulý týden uzavřela policie vyšetřování. Na mnoho otázek již máme alespoň částečné odpovědi, řada detailů je objasněna, byť pochyby také zůstávají. Nastává čas, kdy by místo ticha měla zaznít otázka, co lze — pokud vůbec něco — z tak hrůzné události vyvodit. Teprve až přestaneme řešit následky namísto příčin, přijde skutečná reflexe a na ní postavená náprava. Nic takového ale doposud neprobíhá.

Normalizace strachu?

V debatách o střelbě na Filozofické fakultě neustále zaznívá, že s událostmi, jako byla ta 21. prosince, musíme do budoucna počítat a není takřka možné se jim vyhnout. „Doba se mění a všichni vidíme, že je to k horšímu, tak ať je ta společnost otužilá,“ prohlásil bývalý kriminalista Karel Tichý v pořadu portálu Echo tři týdny po tragédii.

Podobně komentoval situaci Lubomír Zaorálek, který byl v době střelby se svými studenty v učebně v hlavní budově FF UK. Pro pořad České televize 168 hodin řekl: „To, co se stalo, znamená, že s tím musíme počítat. Už se nejde tvářit, že se to nemůže opakovat.“

Tichý a Zaorálek nejsou jedinými. Záhy po tragédii se vyrojila také řada hlasů, které kritizovaly zabezpečení fakulty. Například poslanec ODS Pavel Žáček dokonce v den tragédie vyzýval, aby se po vzoru Spojených států zřídily speciální ochranky, které budou na školách prověřovat studenty. Podle Žáčka „jsme si připadali příliš bezpeční“.