Českým veřejným prostorem od počátku února rezonuje video zachycující kopance do hlavy, plivance a nadávky, kterým musela ze strany několika agresorů čelit dvanáctiletá dívka z Hodonína, zatímco další vrstevníci pasivně přihlíželi.

O pár dní později se objevily informace o dvou případech školáků ze stejného města, kteří měli připravovat útoky nožem na své spolužáky a učitele. Všechny případy v současnosti vyšetřuje policie, na hodonínských základních školách šetří také Česká školní inspekce a na místo vyrazil i ministr školství Mikuláš Bek (STAN).

Šokující vlna násilí mezi nejmladšími v Hodoníně však dalece přesahuje horizont tohoto jihomoravského okresního města. Nejde totiž zdaleka o jediný případ brutální šikany či napadení spolužáků či učitelů ve školním prostředí, který v posledních měsících vyšel najevo: dva spolužáky pobodala v září školačka v Domažlicích, incidenty se zbraněmi se pak odehrály v Černošicích nebo v Rudolfově nedaleko Českých Budějovic. Na zhoršující se atmosféru v třídních kolektivech upozornila v poslední výroční zprávě také Česká školní inspekce.

Události zapadají do kontextu celkově se zhoršující duševní kondice mladé generace, o níž důkladně referujeme v naší sérii Škola úzkostí.

O podnětech, které k šikaně ve třídách vedou, prevenci jejího vzniku i o případu brutální šikany z Hodonína jsme v rozhovoru hovořili s psycholožkou Pavlínou Janošovou z Akademie věd ČR.

Začněme tím, co vůbec šikana znamená. Ve svých odborných textech se ji snažíte přesně vymezit. Jak byste ji definovala?

Šikana je záměrné agresivní jednání, které se opakuje a proti kterému se oběť nemůže nebo neumí účinně bránit. Jde o bezohledné negativní chování vůči druhému člověku s cílem mu ublížit. Někdy se však setkáváme i s případy, kdy primárním cílem není ublížení jako takové, ale získání moci či vlivu nad ostatními — a právě ubližování je prostředkem k dosažení tohoto cíle.

Existují různé typy obětí. Někteří jedinci se neumějí vůbec bránit — těm říkáme pasivní oběti. Jiní naopak reagují agresí, ta jim však zpravidla nepomáhá a šikana pokračuje dál.

Ví nutně šikanující, že šikanuje?

Nemusí si to uvědomovat. Může například chtít, aby byl v kolektivu vnímán jako vůdce nebo „machr“, a toužit po vlivu. To, že svého postavení dosahuje prostřednictvím šikany, si však nemusí umět pojmenovat ani uvědomit.

Jaké jsou podle vás nejčastější mýty a nepochopení kolem šikany, se kterými se ve školním prostředí setkáváme?

Jedním z rozšířených mýtů je představa, že nejoblíbenější žáci jsou vždy také nejmorálnější. Ve skutečnosti existují ve školních třídách dva typy populárních dětí — ty morální a ty tak zvaně „cool“, v angličtině se používá výstižnější označení „tough“.

Druhá skupina umí velmi dobře manipulovat s názory spolužáků i učitelů. Disponují charismatem, důvtipem a výřečností, což učitelům často ztěžuje situaci — mohou mít obavu o svou autoritu a nevědí, jak na takové chování správně reagovat. Manipulace v podobě pomluv, posměšných poznámek či ponižujících přezdívek se mnohdy odehrává i za přítomnosti pedagogů. Učitelé však často nebývají dostatečně vyškoleni, aby rozpoznali, že už takové chování může být počátkem šikany, a aby na něj včas reagovali.

Další mylná představa se týká agresivně se chovajících dětí. Ty jsou obvykle vnímány jako agresoři, přitom mohou být samy oběťmi. Děti se sníženou schopností ovládat své emoce se velmi snadno nechají vyprovokovat k otevřené agresi. Jejich agresivní reakce je však ve skutečnosti odpovědí na předchozí dlouhodobé provokace. Takové děti pak bývají chybně označovány za hlavní viníky šikany, i když ve skutečnosti jsou jejími oběťmi.

Právě proto je důležité rozumět definici šikany: obětí je ten, kdo se neumí účinně bránit. Pokud je někdo opakovaně provokován a jeho agresivní reakce situaci neukončí, stále spadá do kategorie obětí.

Třetím častým mýtem je přesvědčení, že zbytek třídy nemůže se šikanou nic udělat. Výzkumy však ukazují, že každý člen kolektivu se na ní nějakým způsobem podílí. Svým chováním — ať už aktivním či pasivním — dává spolužákům najevo, zda šikanu toleruje, nebo ji odmítá. Přestože většina dětí šikanu nechce, často nevědomky svým mlčením podporují agresora. Je důležité, aby si uvědomily, že i pasivně přihlížející spolužáci mohou být vnímáni jako ti, kdo se šikanou souhlasí.

Co tedy mohou děti v podobných situacích dělat?

Někteří žáci, kterým říkáme zastánci, se v těchto situacích ozvou — napomenou útočníka, veřejně se zastanou šikanovaného spolužáka nebo ho podpoří alespoň v soukromí. Někdy se takto zachovají i ze strachu o vlastní postavení ve třídě, a proto svou podporu projeví mimo zraky ostatních. Chlapci se častěji snaží oběť bránit i fyzicky, někteří zastánci dávají najevo, že incident nahlásí učiteli. Podpora může mít i podobu povzbuzení či útěchy pro oběť.

Všechny tyto reakce pomáhají šikanu zmírnit nebo alespoň omezit její dopad na oběť. Ale i ti, kdo si netroufnou otevřeně vystoupit proti útočícím spolužákům, mohou situaci ovlivnit. Stačí například, když se vzdálí z místa, kde se šikana odehrává. Stejně jako terorismus je i šikana do určité míry „hrůzným divadlem“, které potřebuje publikum. Šikana je často nástrojem k získání moci nad ostatními, což vyžaduje přítomnost diváků. Mnoho agresorů přestane, jakmile zjistí, že jejich chování nikoho nezajímá.

Často se mluví o klasických formách šikany — fyzické nebo slovní agresi. Jak velké nebezpečí podle vás dnes představuje kyberšikana?

Kyberšikana je v mnoha případech především dalším projevem již existující klasické šikany. Ve školním prostředí často dochází k jejímu přesunu do online prostoru, kde pokračuje stejný konflikt i touto formou. Nejde tedy o nový incident, ale o pokračování již existujícího. Vzácněji se stává, že kyberprostor poslouží jako prostředek odvety ze strany oběti.

Je třeba říct, že i jednorázový kyberútok lze považovat za šikanu, protože kritérium opakovanosti je v tomto případě splněno možností neustálého přehrávání nebo sdílení pro oběť ponižujícího obsahu. Právě tato trvalost je pro oběť extrémně zraňující, zvláště pokud se jedná o velmi intimní materiál. V takových případech je zvládnutí situace pro oběť nesmírně obtížné a často vyžaduje odbornou pomoc.

Proto považuji za vhodné obracet se na specializované instituce, jako je organizace E-bezpečí nebo odbory kyberkriminality při krajských ředitelstvích Policie ČR. Školám a učitelům bych doporučila preventivní besedy s odborníky z těchto institucí. Mám za to, že pokud do školy na besedu přijde policista v uniformě, může to mít v některých případech silnější efekt na děti než běžná přednáška.

V posledních týdnech se hodně diskutovalo o případu brutální šikany v Hodoníně, kde se obětí stala dvanáctiletá školačka. Byl tento případ v něčem zvláštní nebo vás něčím překvapil?

Tento případ patří k nejzávažnějším, se kterými jsme se v posledních letech setkali. Jeho závažnost spočívá nejen v délce trvání, ale i v brutalitě útoků. Takto agresivní fyzická šikana, zejména mezi dívkami, je poměrně vzácná. Šikana mezi dívkami se většinou odehrává na úrovni psychické — prostřednictvím pomluv, vyčleňování, nadávek nebo intrik. V tomto případě však pravděpodobně sehrál roli i rasový kontext.

Další výjimečnost spočívá v tom, že šikana měla obrovské publikum — sledovalo ji mnoho žáků. To podle mého názoru naznačuje vážné pochybení školy. Pokud agresor cítí, že má diváky, často ho to v jeho chování ještě více posiluje.

Myslíte si, že způsob, jakým média o šikaně informují, pomáhá řešení problému, nebo spíše přispívá k panice a nepochopení? Jaký přístup byste médiím doporučila?

Média by se měla více zaměřit na ochranu oběti a jejích blízkých. Je důležité, aby se veřejnost o šikaně dozvěděla, ale stejně tak by měla být se stejnou intenzitou informována o tom, že tyto případy jsou řešeny a pachatelé nesou následky. To může působit jako silný sociální model — ukazujeme tím, že šikanování se nevyplácí.

V případě hodonínské šikany považuji za velmi problematické, že některá média zveřejnila videa útoků na oběť. Osobně to vnímám jako etický problém, protože takové materiály mohou ještě prohloubit trauma oběti i jejích nejbližších. Média by měla přistupovat k těmto případům citlivěji a zvážit, zda veřejný zájem skutečně ospravedlňuje zveřejnění podobných záznamů.

Nemohou se takové záznamy stát modelem pro další agresory?

Přesně tak. I proto je zásadní, aby každý takový incident byl jasně spojován s následky pro agresory. Často se mylně domníváme, že děti do patnácti let jsou právně nepostižitelné. To ale není tak docela pravda. Máme zákon o soudnictví ve věcech mládeže, který umožňuje, aby i děti mladšího věku nesly právní důsledky svého jednání a mohly stanout před soudem.

Čím si vysvětlujete, že na školách přibývá násilných incidentů — nejen šikany, ale i vyhrožování nožem či jinými zbraněmi? Souvisí to se zhoršujícím se duševním zdravím mladých lidí?

Jedním z faktorů může být právě to, že násilí se stává naučeným sociálním modelem — čím více se o něm mluví, tím častěji se objevuje v realitě. Dalším klíčovým faktorem je zhoršující se duševní zdraví dětí a dospívajících.

Hraje zde roli i to, že poslední dvě generace dětí vyrůstají ve výrazně jiném prostředí než ty předchozí. Velká část jejich života se odehrává online — tráví více času s technologiemi a méně času venku s vrstevníky. Mnoho dětí tak nemá dostatečně rozvinuté sociální dovednosti, neumí efektivně komunikovat, řešit konflikty nebo spolupracovat. To může vést k pocitům frustrace, osamělosti a v některých případech i k agresi.

V jednom ze svých výzkumů jste se zaměřila na skupinovou dynamiku a její vliv na šikanu. Jaké faktory nejvíce přispívají k tomu, že se šikana ve skupině rozvíjí?

Šikana je skupinový jev — děje se uvnitř kolektivu a je jím ovlivňována. Moje kolegyně z Psychologického ústavu Akademie věd, doktorka Lenka Kollerová, ve svém výzkumu zjistila, že učitel a škola mohou reálně ovlivnit asi dvacet procent agrese mezi žáky ve třídě. To znamená, že žáci do školy už přicházejí s určitými agresivními vzorci chování, které si přinášejí z rodiny nebo jiného prostředí.

Učitelé pak hrají klíčovou roli v tom, co se s touto agresivitou stane dál — zda ji dokážou zachytit v zárodku a výchovně zvládnout, nebo zda se rozvine v šikanu.

Podle některých zahraničních výzkumů se nejvíce agrese neodehrává ve škole, ale v rodinách, často mezi sourozenci. Některé děti si tak mohou přinášet „naučený scénář oběti“ i do školy, zatímco jiné, které byly doma obětí sourozenecké šikany, se mohou snažit ve školním prostředí tuto roli zvrátit a samy se stát agresory.

Dalším důležitým faktorem je vliv okolí — děti se setkávají s agresivními vzory nejen ve svém prostředí, ale i v médiích a na internetu. Dominance spojená s agresí je pro mnoho z nich přirozeně přitažlivější než submisivita oběti.

Jak může učitel nebo škola aktivně měnit atmosféru ve třídě tak, aby šikaně předcházela?

Šikana málokdy začne hned fyzickými útoky — obvykle se rozvíjí postupně. Proto je klíčové, aby si učitelé všímali už prvních varovných signálů. Například rádoby vtipných, ale ve skutečnosti zraňujících poznámek, posměšků nebo ponižujících přezdívek namířených proti spolužákům, kteří se neumějí účinně bránit.

Pokud učitelé na takové chování nereagují, dává to žákům signál, že je v pořádku. A jakmile se takové jednání začne ve třídě opakovat, stává se normou.

Jednou z nejúčinnějších metod je v tomto případě veřejná zpětná vazba. Učitel například může zopakovat slova útočníka a zároveň sdělit svou emoci: „Honzo, vadí mi, že jsi Jirkovi řekl, že je nerd.“ Pokud se Honza začne obhajovat, je důležité jeho argumenty vyslechnout, ale zároveň mu dát jasně najevo, že je zapotřebí zvolit jiný způsob chování. V soukromém rozhovoru pak učitel vede žáka, aby přišel na to, jak by mohl příště podobnou situaci řešit jinak.

Drobné pedagogické zásahy v rané fázi šikany často stačí k tomu, aby se problém nerozvinul.

Osvědčila se také práce s chartou třídy nebo třídnické hodiny zaměřené na rozvoj sociálních dovedností. Existuje řada metodických materiálů určených učitelům, které jsou volně dostupné například na webu občanské organizace Projekt Odyssea.

Může prevenci šikany podpořit i pochvala ze strany učitele?

Hodně pomáhá, když učitelé s dětmi společně reflektují pozitivní momenty ve třídě. Můžou například vzpomínat na situace, kdy se jako kolektiv cítili dobře.

Důležité je používat popisný jazyk a oceňovat konkrétní chování, aniž by se vyzdvihovaly jednotlivé osoby. Například: „Měla jsem radost, když jste minulý týden nové spolužačce Adéle ukázali celou školu.“

Naučit se efektivně reagovat na konflikty už v jejich zárodku není snadné. Na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy mají studenti učitelství a sociální pedagogiky dvousemestrální výcvikový seminář pedagogické komunikace z hlediska neurověd, kde se učí, jak s takovými situacemi pracovat. Dokonce i pro zkušené pedagogy ale může být složité překonat vlastní zažité komunikační vzorce, i malé pokroky v této oblasti proto mají velký smysl.

Zmínila jste důležitost preventivních programů. Máme v České republice nějaký efektivní model prevence šikany?

Za velmi pozitivní považuji, že se u nás v posledních letech začal pilotně implementovat mezinárodní finský program KiVA, který je zaměřený na celoškolní prevenci šikany. Školy se do této spolupráce mohou dobrovolně zapojit.

Tento program má v zahraničí prokazatelnou účinnost, která se zvyšuje s tím, jak dlouho je v dané škole zaveden. Nejde tedy o rychlé řešení, ale spíše o běh na dlouhou trať.

Co je ale důležité — dnešní pedagogové jsou mnohem citlivější i na méně nápadné projevy šikany než v minulosti. A to je rozhodně dobrá zpráva.

Z výzkumů také vyplývá, že jedním z nejhorších aspektů šikany je sociální izolace oběti. Jak mohou učitelé a rodiče pomoci dítěti, které se ocitne na okraji kolektivu, aby ho podpořili a zabránili dalšímu zhoršování situace?

Sociální vyčlenění je pravděpodobně jedním z nejbolestivějších doprovodných jevů šikany. Výzkumy ukazují, že děti, které se ocitnou v izolaci, se z této situace většinou nedokážou dostat samy — potřebují pomoc dospělých.

Většina spolužáků si uvědomuje, jak se vyčleněný žák cítí, ale kvůli obavě, že by mohli být sami vyčleněni, se mu raději vyhýbají. Mezi nimi jsou ale také tací, kteří jsou sociálně vnímavější a empatičtější. Právě tito empatičtější žáci, pokud jsou ve třídě zároveň oblíbení, mohou hrát důležitou roli v obnovení sociálních vazeb. Učitel je může v soukromí požádat o pomoc — může například oslovit menší skupinku kamarádů, u kterých nehrozí, že by se kvůli pomoci oběti sami ocitli na okraji kolektivu.

Během takového rozhovoru s nimi může učitel společně přemýšlet o drobných krocích, které by mohly oběti pomoci — třeba si k ní jednou týdně přisednout ke stolu v jídelně, ráno ji pozdravit a přitom se jí podívat do očí nebo ji občas přizvat do skupinky a společně si o přestávce povídat. I malé projevy přátelství mohou mít velký dopad. Ostatní spolužáci si těchto změn všimnou a někteří je začnou napodobovat, což pomáhá snižovat sociální vzdálenost a obnovovat pocit přijetí.

Když už k šikaně dojde, často se řeší otázka odpovědnosti — rodiče, učitelé, škola, ale i systém jako takový. Jak by měl vypadat ideální postup školy při odhalení šikany, aby bylo zajištěno spravedlivé a efektivní řešení?

Za šikanu neseme odpovědnost všichni — nejen škola a učitelé, ale také rodiče, spolužáci a společnost jako celek. Děti se teprve učí, jak regulovat své agresivní impulzy, protože jejich schopnost sebekontroly dozrává až v pozdějších fázích dospívání. Potřebují proto podporu při zvládání vlastních agresivních impulzů a pomoc, která jim pomůže pochopit důsledky jejich chování a naučí je konflikty řešit jinými způsoby.

V případě šikany je zásadní, aby škola nereagovala pouze na konkrétní incident, ale aby se zaměřila na celkové klima ve třídě. U většiny šikan, které nebývají příliš závažné, se osvědčilo při mapování incidentu vést s dětmi otevřený dialog. Když se jich ptáme na to, jak se ve třídě cítí a jaké tam panují vztahy, často se samy rozpovídají nejen o tom, co se děje, ale i o tom, co by podle nich pomohlo situaci zlepšit. Tato forma komunikace bývá šetrnější a často i efektivnější než snaha detailně rozpitvávat konkrétní incident, což může být především pro oběť velmi nepříjemné a ponižující.

Jak by měla škola postupovat, pokud se ukáže, že jde o vážnější formu šikany?

Pokud existuje podezření, že situace přesahuje běžnou školní šikanu a naplňuje znaky trestného činu, je nutné kontaktovat policii nebo specializované linky pro mládež. V těchto případech už škola nemůže situaci řešit pouze v rámci svých interních mechanismů.

Vedle běžných kázeňských opatření má škola k dispozici i další možnosti, jak zabránit opakování šikany. Jedním z prvních kroků může být individuální výchovný plán, který funguje jako dohoda mezi školou, žákem a jeho rodiči o postupné změně chování.

Pokud se situace nelepší, může být nutná dlouhodobější terapeutická spolupráce, na kterou se mohou obrátit jak rodiče, tak škola. Nabízí ji v první řadě spádová střediska výchovné péče. Pokud však rodina žáka, který šikanuje, odmítá se školou spolupracovat, má škola zákonnou povinnost obrátit se na Orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Při řešení šikany je klíčové nejen pracovat s šikanujícím žákem, ale i pomoci šikanovanému dítěti, aby se znovu cítilo ve třídě bezpečně. Učitelé by měli aktivně podporovat pozitivní změny v kolektivu a pracovat na tom, aby se třída stala místem, kde má každý své místo. Velkou roli v tom mohou hrát i výchovné komise nebo případové konference, kde se hledají ve spolupráci s dalšími odborníky a institucemi způsoby, jak situaci dlouhodobě stabilizovat.

Řešení šikany není otázkou jednoho opatření nebo jednoho rozhovoru — je to proces, který vyžaduje systematickou práci se třídou, individuální podporu pro šikanovaného i cílenou intervenci směrem k šikanujícímu. Škola má zákonnou povinnost zajistit bezpečné prostředí pro všechny děti — a právě v tom spočívá její největší odpovědnost.

FATIMA RAHIMI, VOJTĚCH PETRŮ