Ministerstvo školství představilo novou podobu rámcových vzdělávacích programů. Má přenést koncentraci základního vzdělání od memorování k získávání kompetencí a navýšit úroveň výuky angličtiny a matematiky. Jak je hodnotíte?

Tvorba kurikula je vždy jen dílem o expertním vědění a reflexi současných trendů ve vzdělávání, významnou složkou jsou rovněž politická rozhodnutí a mocenské boje o to, co se zastáncům kterých předmětů podaří prosadit, jestli například přibude cizích jazyků nebo matematiky — byť míra politizace obsahu vzdělávání v českém prostředí není tak závažná jako třeba v anglosaských zemích nebo v sousedním Polsku.

Výsledkem snah o sepsání nového kurikula je mix všeho. Jsou v něm sice obsaženy progresivní prvky a důraz na kompetence, ale zaměření na jednotlivé předměty je jako obvykle trochu dílem náhody podle toho, co se komu povedlo vybojovat. Pro mě je však spíše než obsah zásadní, jak se kurikulum může dostat do dennodenní praxe škol, mechanismus, díky němuž se zadání dostane do každé třídy v zemi. A tady bude třeba ještě hodně práce, protože v tomto směru je revize úplně v plenkách.

Co bude muset stát udělat?

Aby se kurikulum stalo realitou, jsou k němu zpravidla třeba dobré instruktivní materiály, učební zdroje a metodiky, jak se má život ve třídě, ve sborovně a vůbec v celé škole odvíjet. To u nás v České republice vyloženě chybí, nemáme ani jasně stanovené, kdo za implementaci kurikul ve školách zodpovídá. Kupříkladu ve Finsku za takovou koordinaci zodpovídají samotné zřizující obce, kterým je partnerem centrální orgán, tamní národní pedagogický institut.

Náš školský systém je ale velmi fragmentovaný a decentralizovaný a záruka, že se univerzální podoba vzdělávání propíše do každé školy, je minimální. Pokud totiž škola kurikulum nenaplní, nemáme prostředky, jak sjednat nápravu: ředitel základní školy je totiž odpovědný starostovi obce, a ten ve většině případů nemá odbornost na to, posoudit kvalitu ředitelovy práce. Celostátní testování gramotnosti a získávání zpětné vazby z jednotlivých škol v České republice také nefunguje.

Tudíž to, že schválíme nová kurikula, samo o sobě na podobě vzdělávání takřka nic nezmění?

Ano. Spíše než obsah kurikula je u nás problémem nezřídka mizerná kvalita pedagogické práce, byť ne plošně. Panuje zde dlouhodobě představa, že skrze kurikulum naučíme učitele být lepšími učiteli, k tomu ono ale neslouží, anebo jenom dílčím způsobem. Kvalita učitelů souvisí mnohem spíše s tím, jak jsou připravovaní na pedagogických fakultách, jaké mají nastavené podmínky od vedení školy, jaká je kultura rozvoje jednotlivých škol.

Nejde nutně o konkrétní žádoucí metodu výuky, takových strategií je více a nabízí se četné zahraniční inspirace. Jde především o to, zbavit se odcizení žáků od vlastního vzdělávacího procesu. Mám tím na mysli častou současnou praxi, kdy dítě neví, proč a jak se má něco učit, a učitel musí využívat mocenské nástroje, aby si vůbec získal jeho pozornost. To ale pouhé přepsání toho, co stojí na papíře, nezmění.

Někteří analytici ocenili, že nové rámcové vzdělávací programy zachovávají autonomii učitelů a škol. Co si o tom myslíte?

Autonomie je skvělá, ale bez jasného zadání, podpory a vedení může vést k obrovským rozdílům mezi jednotlivými učiteli a školami. To není ideální v momentě, kdy chápeme vzdělání jako veřejnou službu, která by měla být dostupná všem dětem a rodičům. Autonomie je potřeba, ale musí být doprovázena silnou profesionalitou učitelů — například prostřednictvím kolektivního vzdělávání, které rozvíjí a posiluje jejich pedagogickou práci. Když dáte autonomii a neposkytnete podpory a opory, mohou se učitelé cítit ztraceni.

Přetrvávajícím výrazným problémem je duševní zdraví školáků. V nových rámcových vzdělávacích programech se o duševní pohodě na školách hovoří, na druhou stranu vláda nenašla peníze na školní sociální pedagogy, kteří jsou mnohdy jednou z důležitých opor pozitivního klimatu. Dělá podle vás vláda dostatek?

Předpokladem toho, že se děti učí, je, že se cítí bezpečně a že se v pohodě cítí i sami jejich učitelé. Ve stresu se zkrátka nelze učit, což je enormně důležité poznání. Stres může vznikat z více podnětů, ať už jde o sociálně-ekonomické zázemí školáka nebo o tlak na výkon, který je silný zejména na gymnáziích. Je tedy dobré, že se téma dostalo do kurikulálních dokumentů a že je všeobecné povědomí o důležitosti duševní pohody stále větší.

Úzce to ale souvisí i s nutnými změnami, které se projeví až v dlouhodobém horizontu: proměna kultury na školách, vytvoření prostředí, kde učitelé budou umět pracovat s duševním rozpoložením žáků i svým vlastním, protože stav učitele souvisí s duševním stavem jeho svěřenců. K tomu všemu ale musíme změnit způsob přípravy učitelů a poskytovat systematickou podporu ředitelům.

Fialova vláda se sice snaží v novém školském zákoně poskytnout větší podporu školám ve znevýhodněných lokalitách a otevřela téma přítomnosti podpůrných profesí, jako jsou psychologové nebo sociální pedagogové na školách a jejich financování až skončí jejich podpora z evropských projektů. Jsou to ale jen první výkopy, které naráží na velké množství strukturálních problémů, jako je nedostatek psychologů na trhu práce, což je vina státu, který nedokázal uplatnit svou poptávku po větším množství absolventů psychologie vůči vysokým školám. Do toho by bylo třeba finančně i organizačně šlápnout mnohem více.

V České republice je velký počet menších základních škol, které svým počtem žáků nedosáhnou na finance z ministerstva pro podpůrné pozice dle nově avizovaných pravidel. Není to diskriminační, neprohloubí to nerovnosti?

Všechny děti samozřejmě potřebují nějakou specifickou intervenci, ale otázkou je, jak zařídit, aby to skutečně v každé škole fungovalo a zároveň mělo smysl. Proto potřebujeme reformu školské správy, která je dnes velmi decentralizovaná až atomizovaná.

Český vzdělávací systém trpí značnou roztříštěností. V současnosti máme například 3519 obcí, které zřizují mateřskou nebo základní školu, přičemž až 90 procent z nich spravuje maximálně dvě školy. V úspěšných zemích zřizovatelé spravují více škol na větším území. V České republice by se mohlo stát základem takové profesionální školské správy sdružení obcí. To by pak mohlo zajistit, aby na školách fungovaly i takové pozice, jako je školní psycholog.

Blíží se přijímací zkoušky na střední školy a opět se předpokládá, že zejména na gymnáziích ve větších městech bude velký přetlak. Jak se stalo, že ani třetí rok po sobě nebyla politická reprezentace schopna tomuto známému problému předejít?

Odpověď je vlastně stejná, jako na vaši předchozí otázku, a sice, že nám chybí profesionální správa krajských vzdělávacích soustav. Ministerstvo sice vyslalo směrem ke krajským samosprávám jako zřizovatelům středních škol signál a uvedlo, že by bylo ideální, aby polovina populačního ročníku nastupovala na všeobecně vzdělávací obory, tedy gymnázia a lycea. Odpověď krajských radních byla však čistě politická: každý kraj prezentuje specifickou místní situaci a doporučení ministerstva tak sledovat nebude, protože přece zastupuje místní podnikatele, ekonomiku a občany, kteří si stěžují na málo řemeslníků.

V některých krajích, o kterých se mluví jako o problematických, se ale přece jen určité změny odehrály. Například Praha otevřela více všeobecně vzdělávacích oborů, což ale paradoxně vedlo ke zvýšení nerovností, protože vznikla hlavně nová soukromá, a tedy placená a elitní gymnázia. Tím se vytvořila bariéra pro rodiny, které si nemohou dovolit platit školné. Hlavní problém tedy je, že místa na školách budou, ale ne vždy tam, kde je největší zájem a poptávka.

V říjnu loňského roku jsme v PAQ Research zveřejnili výzkum, z něhož vyplynulo, že rodiče mají mnohem větší zájem o všeobecné obory středních škol, než kolik jich kraje reálně nabízejí. Jako ideální volbu pro své dítě je považuje 32 procent rodičů, zatímco aktuální podíl přijatých činí jen 18 procent. Pokud by měly školy vyšší kapacity, aby rodiče nemuseli taktizovat a překonávat strukturální bariéry, mohla by poptávka po všeobecných oborech — ať už jde o gymnázia či všeobecná lycea — dosahovat až 50 procent.

Zlepšily podle vás změny provedené ministerstvem školství, tedy především digitalizace archaického systému přijímacího řízení, tuto situaci?

Náš systém do značné míry stojí na samotných krajích, a protože těm chybí profesionální správa a spíše se uplatňuje správa politická, dochází k tomu, že mnohé pozitivní změny závisí na aspiracích samotných ředitelů. Ti si mohou říct: „Nepřihlašuje se mi dost dětí, tak proměním strukturu oborů, aby škola byla atraktivnější, a nabídnu zajímavé a kvalitní učitele.“

Už jen to, že ministerstvo školství vyslalo jasný signál, založilo nový obor všeobecné lyceum a začalo hovořit o proměně oborové soustavy, je pokrok oproti minulosti. Teď by ale bylo vhodné propojit to s určitými regulacemi a s financováním.

Do voleb zbývá jen pár měsíců. Jak hodnotíte působení vlády Petra Fialy v oblasti školství, které spravuje hnutí STAN, a konkrétně Mikuláše Beka, jenž je ve funkci poslední zhruba rok a půl?

Ministr Bek přišel do resortu s mnoha tématy a rozpoutal lavinu iniciativ. Týká se to středních škol, revize kurikula i změn ve financování školství, včetně financování nepedagogických pracovníků. Neubírá se to špatným směrem, ale z hlediska systému to bohužel není promyšlené.

Příkladem je převedení prostředků na nepedagogické pracovníky na zřizovatele, což by byla ideální příležitost k vytvoření místní školské správy prostřednictvím společenství obcí. Ty by se mohly spojit, aby společně spravovaly oblast školství, spolupracovaly a zajišťovaly nepedagogické služby. Tím by se uvolnily ruce ředitelům, kteří by se mohli více věnovat rozvoji škol.

Ve skutečnosti se ale zatím řeší jen mechanické převedení peněz do rozpočtů obcí, které pak marně hledají, jak zaplatit například kuchařky nebo školníky. A to je příklad toho, že ačkoli se ubíráme správným směrem, nejde o systémové řešení.

VOJTĚCH PETRŮ, FATIMA RAHIMI