Před několika dny zahájil premiér Petr Fiala (ODS) kampaň před podzimními krajskými volbami návštěvou vyloučené lokality na sídlišti Mojžíř v Ústí nad Labem. Můžeme čekat, že se vláda začne soustavněji zajímat o problematiku strukturálně znevýhodněných regionů?

Volba lokality, kde premiér Fiala začal předvolební kampaň, je bezesporu zajímavá. Na druhou stranu jsem si nevšiml, že by jeho návštěva mediálně rezonovala. Ústecký kraj je oblastí, kde má ODS i pravice dlouhodobě podprůměrné výsledky — až na místa, kde mají nějakého oblíbeného lokálního politika. Fialovu návštěvu v kraji tak můžeme chápat jako snahu tento dlouhodobý deficit reflektovat.

Ovšem na druhou stranu, když se neformálně bavíte s jinými politiky ODS, často vám otevřeně řeknou, že je situace v odlehlých regionech nezajímá, protože tam nemají mnoho voličů. Navíc se ODS patrně na základě ideového přesvědčení staví proti strukturální pomoci znevýhodněným krajům: nesouhlasí s přerozdělováním peněz do méně úspěšných lokalit.

Přestože se mnozí politici ODS na lokální úrovni, kteří jsou blíže praktické politice a méně řeší ideologickou rovinu, problematiku regionálních znevýhodnění snaží řešit, nevšiml jsem si, že by to bylo téma ODS na centrální úrovni a že by se o něj premiér Fiala zvlášť zajímal. Pokud ho někdo v celostátní politice prosazuje, jsou to spíše strany jako STAN, KDU-ČSL a Piráti nebo nyní prezident Petr Pavel.

O jaké oblasti jde v případě strukturálně znevýhodněných regionů, jak byste je popsal?

Regionů se strukturálními problémy je několik typů. První — nejviditelnější jak z map rozložení volebních výsledků, tak v podstatě jakéhokoliv socioekonomického indikátoru, jako jsou exekuce, nezaměstnanost, rozvodovost, ale třeba i školní výsledky — jsou příhraniční regiony, v nichž byla přerušena historická kontinuita. Tedy oblasti, z nichž bylo vysídleno německé obyvatelstvo po druhé světové válce, ale částečně už předtím i české obyvatelstvo po mnichovské dohodě.

Chybí zde proto lokální patriotismus, kultura a společenský život, což se potom negativně projevuje na ekonomické aktivitě regionu. Nestačí stavět infrastrukturu, dálnice, vysokorychlostní tratě nebo továrnu vyrábějící subdodávky pro německý automobilový průmysl, region musí žít také spolkovým životem. Historická fantomová hranice mezi Sudetami a zbytkem země se projevuje i dnes a budeme ji moci pozorovat ještě desítky let.

Dalším charakteristickým typem jsou vnitřní periferie: tam sice historicky nedošlo k nějakým velkým změnám a přesunům obyvatelstva, ale oblasti se nacházejí na hranicích krajů. A právě po vzniku současných krajů výrazně zesílila problematika vnitřních periferií. Kraje mají například v gesci dopravní politiku. Spolupráce a koordinace mezi kraji není v tomto ohledu příliš dobrá, tudíž se na hranicích krajů často setkáváme se špatně fungující veřejnou dopravou.

Typickou vnitřní periferií je třeba Kroměřížsko, které je historicky hanáckým regionem, ačkoliv dnes patří na rozdíl od zbytku Hané pod Zlínský kraj. V Čechách jde typicky o prstenec okolo Středočeského kraje a jeho hranic s ostatními kraji. Klíčovou proměnnou je v případě vnitřní periferie dojezdová vzdálenost do krajského města, dalšími problémy jsou dostupnost služeb, tedy absence lékařů či zavírání pošt.

To máme tedy Sudety a vnitřní periferie. Jsou ještě nějaké typy znevýhodněných regionů?

Třetím a posledním typem jsou zvláštní oblasti, kde jde o kombinaci Sudet a úpadku průmyslu po pádu předlistopadového režimu, tedy kde zmíněnou diskontinuitu po odsunu německého obyvatelstva sanovala industrializace, těžba uhlí, těžký průmysl, což vše bylo po roce 1989 utlumené.

Jde především o Ostravsko a Karvinsko, Ústecký kraj a Karlovarský kraj. Postindustriální regiony nicméně nejsou českým specifikem, v USA je známý „rust belt“, oblasti dříve spojené s výrobou oceli od Chicaga přes Detroit po Pittsburgh, v Evropě najdeme podobné oblasti na severu Francie nebo v Belgii Charleroi. Ve všech těchto oblastech sledujeme vysoký podíl negativních sociálních jevů.

Hovořil jste o tom, že rozvoj strukturálně znevýhodněných regionů není o betonu, ale hlavně o rozvoji spolkového života. Jak ho lze z centra podpořit?

První a zásadní věcí je sport. Třeba předseda České unie sportu Miroslav Jansta říká, že do sportu dáváme málo — ale problém je jinde. Tkví v tom, že vedení a sportovní bossové finance neefektivně utrácejí a nepodporují dostatečně mládežnický sport.

Když si geograficky zobrazíme počet členů sportovních organizací, zase nám jako nejslabší vyjdou periferní regiony. Zřetelně koreluje, že tam, kde je více sportovců, mají menší podporu populistické strany.

Kraje by tedy měly věnovat alespoň určité částky na to, aby se v nich více sportovalo. Třeba v Olomouckém kraji sportovní dotace ovládá Miroslav Černošek, takže peníze jdou sportovním bossům a do velkých pomníků, jako jsou sportovní haly, namísto do mládežnického sportu.

Dále mohou krajské samosprávy podporovat lokální patriotismus, což musí začít už na školách. Například místní akční skupiny a mikroregiony mohou pořádat vědomostní soutěže nebo výlety, a tak postupně budovat vztah k lokální krajině. Výsledkem bude, že mladí lidé budou méně odcházet, respektive se po studiu v Praze a jiných velkých centrech do „svých“ regionů budou zase vracet.

Půjde to pomalu, bude to trvat dlouho, ale možné to je. Řada obcí už to dělá, jde však spíše o ty ze Zlínského kraje, z Hané a jižní Moravy, naopak třeba na Bruntálsku, Jesenicku a v dalších periferních oblastech něco podobného vidíme málokdy. Problémem je, že podobná opatření se krajským a lokálním politikům nedají tak dobře politicky prodat. Každý místní politik si raději buduje hmatatelné pomníky, u nichž se dá vyfotit na sociální sítě — třeba při otevírání opravené silnice nebo nové cyklostezky.

Problém leží zčásti ale také v akademické sféře: míra spolkového života se totiž špatně měří, existuje jen málo objektivních indikátorů, takže je třeba se spolehnout na případové studie. I vládní poradci či ekonomové potom mají tendence tento aspekt přehlížet a dívat se pouze na ekonomické indikátory. Stejně tak chybí tento prvek i ve veřejném debatě. Přitom bez zlepšení lokálních vazeb, budování komunit a spolkového života se tyto regiony nemají šanci ekonomicky zvednout.

Mohou krajské volby k problému strukturálně znevýhodněných regionů přitáhnout pozornost? Koneckonců tu máme několik celkem jasně ohraničených krajů, které do této kategorie lze přímo zařadit — už zmíněný Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský.

Určitě mohou, ale problémem je, že v těchto krajích budou volby opět rozhodovat celostátní témata. Umím si však představit, že regionální téma může v krajských volbách sehrát svoji roli třeba v Pardubickém kraji, na jehož jihovýchodním okraji leží specifický region Svitavska a Moravskotřebovska — což jsou opět bývalé německé regiony. Zbytek kraje je přitom v řadě statistik nahoře, je tu vysoký sociální kapitál.

Zlepšit situaci — i přes limity, o nichž jsme v případě infrastrukturních staveb mluvili — může pomoci třeba aktuálně intenzivně běžící dostavba dálnice D35 z Hradce Králové na Olomouc, která povede i přes Svitavy a Moravskou Třebovou a bude mít význam třeba i pro dopravní dostupnost Šumperska.

Paradoxem je, že výše zmíněná trojice krajů má největší příjmy z evropských fondů. Jsou tu ale i kraje, které jsou vnitřně ještě heterogennější, ve výsledku však zapadají do průměru: především Olomoucký a Plzeňský kraj. Olomoucko tvoří jednak jižní část, Haná, a potom sever, periferní Šumpersko a Jesenicko. Plzeňský kraj má jedno velké a bohaté město, ale vše okolo něj je fakticky periferie, především Tachovsko.

Průměr za kraj zkrátka nikdy není zcela vypovídající a v případě vnitřně velmi heterogenních krajů vzniká problém, že do nich nejde tolik peněz na transformaci a nejsou zapojeny do strukturálních programů.

Výkon vlády Petra Fialy ve snižování regionálních rozdílů tedy nehodnotíte příliš vysoko?

Určitá snaha patrná je, ale situaci se nedaří zlepšovat jako v uplynulých letech v sousedním Polsku, kde v rozvoji východních regionů panuje kontinuita jak za vlád Práva a spravedlnosti, tak Občanské platformy. Problémem je, že v rámci pětikoalice u nás v této oblasti neexistuje ideová shoda. Starostové a nezávislí jsou sice strana, která má hejtmany v Karlovarském, Libereckém a Olomouckém kraji, ale nemají takovou sílu sami téma dostatečně akcentovat. Piráti se o to občas také snaží.

U ODS je to již zmíněná ideová dimenze, protože pomoc strukturálně znevýhodněným regionům centrálním přerozdělováním jde vůči jejich ideologickému ukotvení. Potom vidíme, že třeba ministerstvo školství pod správou STAN navrhne opatření na zvýšení kvality škol v periferních regionech, ale ministerstvo financí vedené Zbyňkem Stanjurou (ODS) jej zamítne: problém nekoncepčního politického vedení resortu financí nicméně vidíme dlouhodobě.

V posledních týdnech vyšlo najevo několik korupčních kauz krajských či komunálních politiků ze severu Čech a Moravy: šlo o dnes už bývalého primátora Chomutova Marka Hrabáče (ANO), náměstka karlovarské primátorky Petra Bursíka (ODS) či náměstka moravskoslezského hejtmana Jakuba Unucky (ODS). Lze tam najít nějaký vzorec, že severočeské a severomoravské regiony mají větší problémy s korupcí?

Je to tak a je to dlouholetý problém. Sám jsem před lety psal diplomovou práci na téma efektivity vládnutí v krajích a došel jsem k závěru, že korupce v Ústeckém kraji je velká z toho důvodu, že je tu nižší volební účast, voliči se nezajímají o místní politické dění. Měřil jsem to třeba čteností lokálního tisku: počet prodaných výtisků regionálních novin značky Deník byl na Karlovarsku, Ústecku a Ostravsku zřetelně nižší než ve zbytku země, ačkoliv třeba bulvární deníky jako Blesk měly v těchto regionech čtenost nadprůměrnou.

Lidé potom ale nejsou informovaní, protože Blesk není jednak příliš politické médium a jednak vůbec nepíše o lokálních kauzách a lokálním dění. Krom slabého lokálního novinářského sektoru je v těchto oblastech slabá policie a občanská společnost, místní politici tak nejsou nikým příliš kontrolovaní, a to vede k vyšší míře korupce, což bylo vždy zvláště patrné především v Ústeckém kraji.

Opačný pól představuje Kraj Vysočina, kde je nejvyšší volební účast, lidé tu čtou lokální periodika a více se zajímají o dění v regionu. Nikdy jsem nezaznamenal, že by Vysočina měla problém se systémovou korupcí. Zároveň je Vysočina snad nejlépe fungujícím krajem v zemi a například tamní krajští úředníci získávají i mezinárodní ocenění v IT a efektivitě veřejné správy. Kvalita občanského uvědomění se zkrátka promítá do kvality vládnutí, úzce spolu souvisí.

Je tu ale ještě jedna věc, která se v menší míře projevuje po celé zemi, nikoliv jenom na severu Čech — situace s nedostatečnými kapacitami středních škol, která pobouřila kdekoho po celé zemi, ale sami lidé přitom předtím léta volili politiky, kteří otevřeně protežovali učňovské obory.

Jediná šance, jak tento gordický uzel rozetnout, je skrze školství a aktivnější spolkový život — včetně sportu, který vytváří důležité sociální vazby, i když se to nemusí na první pohled zdát. Existují dokonce studie z USA, které dokládají, že existence sportovních klubů vedou k demokratickému smýšlení, a lidé, kteří sportují, bývají i aktivnější v politice.

V souvislosti s červnovými evropskými volbami se hovořilo o mobilizaci periferií, která se nejzřetelněji projevila podporou koalice Přísahy a Motoristé sobě nebo subjektu STAČILO! Může se zopakovat i v nadcházejících zářijových krajských a senátních volbách?

Myslím, že se to projeví i v krajských volbách. Podpora konkrétních sil totiž obvykle několik volebních cyklů přetrvává. V krajských volbách 2020, kdy ještě vládl Andrej Babiš (ANO), se mobilizovala velká města a hlavní vládní strana ANO ztrácela ve prospěch ODS či STAN a Pirátů, což naznačilo výsledek sněmovních voleb o rok později. Nyní očekávám naopak demobilizaci velkých měst a větší účast voličů z periferií.

Patrně dojde k obměně vládních koalic v jednotlivých krajích, ale nikoliv dramatickým způsobem. Regionální politika má místní specifickou dynamiku odlišnou od celostátní. V mnoha krajích je velmi stále silný klientelisticko-podnikatelský kartel tradičních stran a hnutí ANO, i proto očekávám, že budeme často sledovat koalice ANO s ODS. Politici ANO totiž nebudou chtít jít do krajských koalic s lidmi z Přísahy nebo SPD, protože ti obvykle nejsou kompetentní a jsou nepředvídatelní.

Naproti tomu se členy ODS se znají dlouhodobě, jsou ze stejné věkové skupiny, která se zná z místních podniků, případně i z dřívějška z vlastních stran, protože po vzniku ANO do něj v regionech přešla část členů ODS a ČSSD, včetně nejvýznamnějších politiků, jako byl bývalý člen sociální demokracie a pak dlouho první místopředseda hnutí ANO Jaroslav Faltýnek nebo někdejší členka ODS a nyní bývalá středočeská hejtmanka a nově zvolená europoslankyně Jaroslava Pokorná Jermanová. Jde také o dozvuky opoziční smlouvy i pozdějších velkých modro-oranžových koalic z dob Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka.

Velké obcházení vítězného hnutí ANO jako před čtyřmi lety se tedy letos konat nebude?

Nebude, budeme svědky více koalic na bázi ODS, ANO a možná dalších stran koalice SPOLU. S tím, že existují lokální specifika jako Liberecký kraj, kde má silnou pozici stávající hejtman Martin Půta se svým hnutím Starostové pro Liberecký kraj, nebo Pardubický kraj, kde zase léta vládne hejtman Martin Netolický — oba by mohli ve svých funkcích setrvat.

Pokud se nepodaří řešit problémy periferií a zmírňovat rozdíly mezi regiony, bude se mobilizace ve prospěch populistických stran na periferiích zvyšovat?

Může, ale máme štěstí v tom, že máme proporční volební systém. Kdybychom se nacházeli v USA nebo ve Spojeném království, kde mají většinový systém, problém bychom měli větší.

Větší polarizace však může mít vliv na fungování politických stran samotných. Když si vezmete vnitrostranické spory v SOCDEM, tak lidé, kteří jsou z těch „šťastnějších krajů“, jako je Pardubický, Královéhradecký, Vysočina nebo Jihočeský, patří také k liberálnějším, a naopak ti politici SOCDEM, kteří jsou z Ústeckého nebo Moravskoslezského kraje, patří k těm, kdo se rétoricky blíží spíše SPD. Jsou to přitom kraje s obrovskou vahou a vlivem, takže to působí na celostátní politiku strany.

Teď se stejný efekt projevuje i u dalších stran, především ve hnutí STAN. Před několika týdny se propíralo, že část členů hnutí není spokojena s novým liberálním směřováním. A pokud jste se pozorně podívali, zjistili jste, že jde především o politiky ze severu Čech. Ústecký kraj je mimochodem oblastí, kde má STAN dlouhodobě malou podporu, protože hnutí se daří především tam, kde je přítomný lokální patriotismus.

Krom stran bude mít umocňování rozdílů mezi regiony vliv i na volební výsledky. Kdyby se nám podařilo na periferiích zlepšit školství a lokální angažovanost, tak dnes řešíme jiná, věcná témata, jako podoba daňového systému nebo rozsah státních služeb, a ne to, zda se nám podaří zachovat samu podobu demokracie, svobodu médií a nezávislost kontrolních institucí a soudů.

VOJTĚCH PETRŮ