Před několika dny zahájil premiér Petr Fiala (ODS) kampaň před podzimními krajskými volbami návštěvou vyloučené lokality na sídlišti Mojžíř v Ústí nad Labem. Můžeme čekat, že se vláda začne soustavněji zajímat o problematiku strukturálně znevýhodněných regionů?

Volba lokality, kde premiér Fiala začal předvolební kampaň, je bezesporu zajímavá. Na druhou stranu jsem si nevšiml, že by jeho návštěva mediálně rezonovala. Ústecký kraj je oblastí, kde má ODS i pravice dlouhodobě podprůměrné výsledky — až na místa, kde mají nějakého oblíbeného lokálního politika. Fialovu návštěvu v kraji tak můžeme chápat jako snahu tento dlouhodobý deficit reflektovat.

Ovšem na druhou stranu, když se neformálně bavíte s jinými politiky ODS, často vám otevřeně řeknou, že je situace v odlehlých regionech nezajímá, protože tam nemají mnoho voličů. Navíc se ODS patrně na základě ideového přesvědčení staví proti strukturální pomoci znevýhodněným krajům: nesouhlasí s přerozdělováním peněz do méně úspěšných lokalit.

Přestože se mnozí politici ODS na lokální úrovni, kteří jsou blíže praktické politice a méně řeší ideologickou rovinu, problematiku regionálních znevýhodnění snaží řešit, nevšiml jsem si, že by to bylo téma ODS na centrální úrovni a že by se o něj premiér Fiala zvlášť zajímal. Pokud ho někdo v celostátní politice prosazuje, jsou to spíše strany jako STAN, KDU-ČSL a Piráti nebo nyní prezident Petr Pavel.

O jaké oblasti jde v případě strukturálně znevýhodněných regionů, jak byste je popsal?

Regionů se strukturálními problémy je několik typů. První — nejviditelnější jak z map rozložení volebních výsledků, tak v podstatě jakéhokoliv socioekonomického indikátoru, jako jsou exekuce, nezaměstnanost, rozvodovost, ale třeba i školní výsledky — jsou příhraniční regiony, v nichž byla přerušena historická kontinuita. Tedy oblasti, z nichž bylo vysídleno německé obyvatelstvo po druhé světové válce, ale částečně už předtím i české obyvatelstvo po mnichovské dohodě.

Chybí zde proto lokální patriotismus, kultura a společenský život, což se potom negativně projevuje na ekonomické aktivitě regionu. Nestačí stavět infrastrukturu, dálnice, vysokorychlostní tratě nebo továrnu vyrábějící subdodávky pro německý automobilový průmysl, region musí žít také spolkovým životem. Historická fantomová hranice mezi Sudetami a zbytkem země se projevuje i dnes a budeme ji moci pozorovat ještě desítky let.

Dalším charakteristickým typem jsou vnitřní periferie: tam sice historicky nedošlo k nějakým velkým změnám a přesunům obyvatelstva, ale oblasti se nacházejí na hranicích krajů. A právě po vzniku současných krajů výrazně zesílila problematika vnitřních periferií. Kraje mají například v gesci dopravní politiku. Spolupráce a koordinace mezi kraji není v tomto ohledu příliš dobrá, tudíž se na hranicích krajů často setkáváme se špatně fungující veřejnou dopravou.

Typickou vnitřní periferií je třeba Kroměřížsko, které je historicky hanáckým regionem, ačkoliv dnes patří na rozdíl od zbytku Hané pod Zlínský kraj. V Čechách jde typicky o prstenec okolo Středočeského kraje a jeho hranic s ostatními kraji. Klíčovou proměnnou je v případě vnitřní periferie dojezdová vzdálenost do krajského města, dalšími problémy jsou dostupnost služeb, tedy absence lékařů či zavírání pošt.

To máme tedy Sudety a vnitřní periferie. Jsou ještě nějaké typy znevýhodněných regionů?

Třetím a posledním typem jsou zvláštní oblasti, kde jde o kombinaci Sudet a úpadku průmyslu po pádu předlistopadového režimu, tedy kde zmíněnou diskontinuitu po odsunu německého obyvatelstva sanovala industrializace, těžba uhlí, těžký průmysl, což vše bylo po roce 1989 utlumené.

Jde především o Ostravsko a Karvinsko, Ústecký kraj a Karlovarský kraj. Postindustriální regiony nicméně nejsou českým specifikem, v USA je známý „rust belt“, oblasti dříve spojené s výrobou oceli od Chicaga přes Detroit po Pittsburgh, v Evropě najdeme podobné oblasti na severu Francie nebo v Belgii Charleroi. Ve všech těchto oblastech sledujeme vysoký podíl negativních sociálních jevů.

Hovořil jste o tom, že rozvoj strukturálně znevýhodněných regionů není o betonu, ale hlavně o rozvoji spolkového života. Jak ho lze z centra podpořit?

První a zásadní věcí je sport. Třeba předseda České unie sportu Miroslav Jansta říká, že do sportu dáváme málo — ale problém je jinde. Tkví v tom, že vedení a sportovní bossové finance neefektivně utrácejí a nepodporují dostatečně mládežnický sport.