Od počátku energetické krize, po vypuknutí války na Ukrajině, se ve většině evropských zemí rozhořela veřejná debata o tom, jak vyvážit rostoucí ceny energií a potravin s tlakem na rozpočty domácností. Inflace v roce 2022 vyšvihla Českou republiku mezi státy s nejvyšším růstem cen v rámci Evropské unie.

Průměrný růst spotřebitelských cen dosáhl ve 2022 podle různých zdrojů patnácti až sedmnácti procent, což bylo výrazně víc než například na Slovensku, kde inflace dosáhla 12,8 procenta. V České republice se navíc reálně snížila kupní síla — lidé platili víc za energie, palivo a potraviny, zatímco mzdy držely krok jen částečně.

Ve srovnání s Německem se Česká republika liší nejen výší inflace, ale i rozsahem vládních reakcí a mírou jejich viditelnosti pro občany. Německo zavedlo takzvanou windfall tax, tedy zvláštní odvod z neočekávaných zisků energetických firem, a energetické opatření známé jako „price caps“, které stanovuje strop cen pro domácnosti a průmysl. Náklady na program německého programu omezení cen energií byly značné — odhaduje se, že opatření na snížení cen plynu pro domácnosti i průmysl v případě jejich plného uplatnění mohla stát do dubna 2024 až 56 miliard eur.

V České republice byly podobné zásahy, například cenové stropy a dotace na energie, sice významné, ale ve srovnání s Německem méně ambiciózní, méně systematicky nastavené, často opožděné a s méně zřetelným dopadem pro domácnosti.

Důležité je sledovat i důvěru veřejnosti ve vládní instituce, protože často odráží, jak lidé vnímají vládní zásahy a schopnost je v krizi ochránit. Podle zprávy OECD „Government at a Glance 2025“ má průměrně v zemích OECD 39 procent obyvatel vysokou či středně vysokou důvěru ve svou národní vládu, zatímco 44 procent vykazuje nízkou či žádnou důvěru. Průměr samotný je již kritický — a Česká republika se podle dostupných průzkumů nachází pod tímto průměrem, zejména v kontextu ekonomických obtíží.

Na Slovensku dosáhla inflace v roce 2022 podle zpráv BTI přibližně 11,5 procenta, přičemž pro rok 2023 se odhadovalo zvýšení až na 13,9 procenta. I zde lidé čelili vysoké drahotě, byť relativně nižší než v České republice. Slovenská vláda měla díky členství v eurozóně, kde je část měnové politiky sdílena, větší prostor pro zásahy, přesto však byly reakce a kompenzace vystaveny výraznému tlaku.

Pokud jde o windfall tax a odvody z neočekávaných zisků, Německo patřilo mezi lídry v zavádění těchto mechanismů. Vláda stanovila, že devadesát procent nadměrných příjmů energetických výrobců nad určitou hranici se „seškrtne“ a tyto prostředky budou použity na podporu domácností postižených vysokými cenami energií. V České republice sice také existuje windfall tax, avšak výnosy jsou nižší než bylo avizováno, jejich použití není dostatečně transparentní a kompenzace často nedosáhly právě k těm domácnostem, které je nejvíce potřebovaly.

Tyto rozdíly — inflace v dvojciferných číslech, rozsah státních zásahů, výše daní z neočekávaných zisků a, což je velmi důležité, transparentnost a včasnost reakcí — jsou klíčové pro pochopení, proč je česká vláda výrazně méně populární než jiné v Evropě. Lidé nejenže pociťují drahotu, ale mají i srovnání: vidí, že v Německu nebo třeba ve Francii či Beneluxu byla opatření větší nebo zavedena dříve a vlády tam dokázaly nabídnout alespoň částečnou úlevu dříve, než se situace vymkla kontrole.

Česká vláda byla v kritickém období růstu cen energií a potravin spíše ve vleku událostí: sliby ohledně výnosů z windfall tax často předbíhaly realitu, kompenzační programy přicházely se zpožděním, administrativní překážky je zhoršily, a dopady byly pro část populace neúměrně vysoké — zejména pro střední třídu a obyvatele regionů mimo velká města, kteří mají omezené možnosti úspor či alternativ.