Je to týden, co jsem seděl na pódiu Progres Kongresu a díval se do sálu plného lidí, kteří chtějí změnu. Organizátoři z iniciativ Idealisté a Můžeme! dali dohromady pozoruhodně různorodou sestavu s odboráři, environmentálními aktivisty, feministickými organizacemi či zástupci malých progresivních stran.

Úvodní slovo přednesla Anna Šabatová, jejíž schopnost pojmenovat stav věcí bez patosu ani bez rezignace je vzácná. Energie v místnosti byla dobrá. A přesto jsem si cestou domů kladl tutéž otázku, která visela nad celou debatou jako nevyslovená: Sešli jsme se — a co z toho bude?

Nejde o zlomyslnost ani o snahu srazit iniciativu, která si zaslouží podporu. Jde o to, že tato otázka je podle mě nejdůležitější, a příliš často ji odkládáme až na potom. Na potom, až budeme blíž volbám. Na potom, až se domluvíme na tom základním. Na potom, až bude méně naléhavých věcí. Potom ale už zpravidla bývá pozdě.

Progresivní tábor v České republice trpí specifickou chorobou. Dokážeme se shodnout na tom, co nechceme — autoritářství, nacionalismus, ignorování klimatické krize, politiku strachu a rozdělování. Mnohem hůř se nám však daří shodnout se na tom, co konkrétně chceme udělat s kanalizací v Horních Počernicích, s územním plánem v Brně-střed nebo s tím, jak má fungovat sociální bydlení v Ostravě.

Ale právě tam se komunální politika odehrává. Ne v rétorice, ale v konkrétních hlasováních na zastupitelstvech, v rozpočtových prioritách, v rozhodnutích o tom, co se postaví a co ne, kdo dostane grant a kdo ne.

Antipolitika

Říkám tomu antipolitika. A ač má antipolitika bezesporu svůj vhodný čas a místo: pomáhá mobilizovat lidi, kteří by jinak zůstali doma, jako základ pro vládnutí nestačí. Vládnutí, i to komunální, které mnozí považují za nudnější než národní politiku, vyžaduje schopnost říct: toto konkrétně uděláme, toto konkrétně neuděláme, a to proto a proto.

Viděl jsem dost koalic, které vznikly na základě sdílené averze k něčemu, a rozpadly se ve chvíli, kdy přišlo na konkrétní rozhodnutí. Koho jmenujeme do dozorčí rady městské firmy? Prodáme ten pozemek developerovi, nebo ho využijeme pro dostupné bydlení? Postavíme cyklostezku, i když to část voličů rozčílí? Schválíme územní změnu, která umožní zahustit zástavbu, nebo ne? Přesuneme peníze z reprezentačního rozpočtu na opravu chodníků?

Právě v těchto momentech se ukáže, zda spolupráce stála na hodnotách a na konkrétních závazcích, nebo jen na společném nepříteli. A až příliš často se ukáže právě to druhé.

Nejde přitom o selhání lidí. Jde o selhání procesu. Pokud si strany a hnutí před volbami neřeknou jasně, co chtějí a co jsou ochotny obětovat, pak se tyto rozhovory přesunou na dobu po volbách — do podmínek, kdy je politický tlak největší, čas nejkratší a prostor pro kompromis nejmenší. To je recept na paralýzu nebo na koalici, která sice existuje, ale nevládne.

Jasné podmínky

Proto Volt přichází do komunálních voleb s jasně formulovanými podmínkami. Nebudeme vládnout s populisty, extremisty ani s nacionalisty — a to ani tehdy, kdybychom tím získali křeslo navíc. Tato hranice není volebním marketingem. Je to důsledek přesvědčení, že demokracie se nebrání jen na celostátní úrovni, ale i v každé obecní koalici, která se rozhodne tolerovat nebo normalizovat síly, jež ji podkopávají.

Koaliční dohody budeme vázat na konkrétní programové závazky: transparentní výběrová řízení na správu obecního majetku, dostupné bydlení jako priorita bytové politiky, udržitelná a bezpečná doprava pro chodce i cyklisty, klimaticky odpovědné územní plánování, otevřená data a veřejná kontrola městských financí. Ne na vágní proklamace o „moderní a otevřené radnici“, jejichž obsah si každý koaliční partner může vyložit po svém.

Zní to možná přísně nebo neflexibilně. Ale jsem přesvědčen, že voliči — včetně těch, kteří se pohybovali v prostoru Progres Kongresu — mají plné právo vědět, s kým a za co jejich kandidáti usednou k jednacímu stolu. Transparentnost v politice nezačíná zveřejňováním smluv na webu radnice. Začíná tím, že před volbami řeknete pravdu o tom, co jste ochotni dělat a s kým.

Na kongresu zazněla otázka, která mě zaujala víc než jiné: Jak zajistit výhru progresivních sil ve volbách? Většina odpovědí se točila kolem spolupráce, koordinace, nekandidování proti sobě na těch samých místech. To jsou legitimní taktické úvahy a neodmítám je. Koordinace dává smysl všude tam, kde by roztříštěnost kandidatury připravila progresivní voliče o zastoupení.

Ale za taktickými úvahami je ještě předchozí, obtížnější otázka: Výhra k čemu? Pokud progresivní koalice vyhraje komunální volby a pak čtyři roky nemůže schválit územní plán, protože si partneři nedokážou domluvit nic konkrétního, je to výhra? Pokud koalice vládne, ale nedokáže prosadit jedinou měřitelnou změnu v dostupnosti bydlení nebo v kvalitě veřejné dopravy, protože každé rozhodnutí zastaví interní spor o priority, je to výhra?

Komunální volby nejsou cíl. Jsou začátek čtyřletého závazku ke konkrétním lidem v konkrétním místě. A ti lidé, mať volí kohokoli, mají právo na zastupitele, kteří vědí, proč tam jsou, a kteří za čtyři roky budou schopni říct, co udělali a co ne, a proč.

K obsahu

Progres Kongres byl užitečný a přivítal jsem ho jako signál, že část české politické scény se chce bavit o obsahu, a nikoli jen o pozicích. Workshopy o komunální kandidatuře a o zastoupení žen v politice byly přesně to, co tato scéna potřebuje — byly praktické, konkrétní, bez okázalosti.

Zastoupení žen v politice přitom není jen otázka spravedlnosti, ačkoli ta by sama o sobě stačila. Je to otázka kvality rozhodování. Zastupitelstva, která odpovídají složení společnosti, rozhodují lépe o věcech, které se týkají celé společnosti. Workshop Fóra 50 % byl jedním z nejcennějších momentů celého dne — a je symptomatické, že podobné téma se na akcích tohoto druhu stále musí obhajovat coby relevantní.

Příští ročník Progres Kongresu by však podle mě měl přidat ještě jeden bod programu: Jak definovat konkrétní priority, když spolu primárně souhlasíme jen na obecné rovině? Jak vést rozhovory o programových prioritách ještě před tím, než nás k nim donutí povolební vyjednávání? Jak budovat důvěru mezi organizacemi a stranami, které mají různé voliče, různé styly práce a různé představy o tempu změny?

To je totiž ta nejtěžší část progresivní politiky. A bez ní zůstane spolupráce hezkou myšlenkou, která se vždy nějak rozpadne těsně před tím, než by mohla něco skutečně změnit.