Tomio Okamura dostal těsně před Vánocemi nečekaný „dárek“: prohlášení ministra obrany Jaromíra Zůny (za SPD) na tiskové konferenci byla v příkrém rozporu se vším, co doposud hlásal Okamura. Po Babišově intervenci sice ministr v pondělí zjistil, že se svými pátečními názory vlastně nesouhlasí, škoda už byla dokonána. Celá bizarní situace totiž jasně ukázala, že Okamura je ve vládě daleko spíše nezúčastněným pozorovatelem než hybatelem věcí.

Klíčovou roli v nynější mocenské konstelaci hrají resorty, které v krizových situacích rozhodují o tom, kdo má informace, kdo má nástroje a kdo má schopnost vynucovat poslušnost. Do čela ministerstva obrany, dopravy i zemědělství nebyli postaveni političtí reprezentanti stran, jež je nominovaly, ale technokraté bez vlastní mocenské základny. To znamená, že v okamžiku konfliktu nemají kam ustoupit ani o co se opřít.

Pozice těchto ministrů stojí a padá s premiérem, nikoli s programem SPD nebo s jejím elektorátem. To je zásadní rozdíl oproti situaci, kdy ministři přicházejí zevnitř silných stranických struktur, jak to v českých vládách — s výjimkou těch úřednických — bývalo zvykem.

Okamura má sice funkci, ale žádnou moc

Ministr obrany Jaromír Zůna byl prezentován jako nestranický odborník, jehož profesní dráha v armádě má zaručovat stabilitu a kontinuitu. Jenže právě tato „odbornost“ znamená i absenci jakéhokoli politického ukotvení ve strukturách SPD. Zůna do strany nikdy nepatřil, nevyrostl v jejím ideovém zázemí a necítí k ní loajalitu, která by přesahovala rámec aktuální nominace. Ve výsledku tak nejde o ministra SPD, ale o ministra, kterého SPD pouze formálně zaštítila, zatímco jeho skutečná politická závislost směřuje k předsedovi vlády.

Stejný model se opakuje na ministerstvu zemědělství, kde byl za SPD nominován Martin Šebestyán, který v minulosti působil v čele Státního zemědělského intervenčního fondu a zaštítil přidělování dotací i v kauzách týkajících se střetu zájmů Andreje Babiše.

Šebestyán vůbec nepůsobí jako představitel politického programu SPD, ale spíše jako technokrat s hlubokými vazbami na agrární sektor, který dlouhodobě fungoval v těsném sousedství Babišova ekonomického impéria. I zde se tak potvrzuje, že SPD fakticky přenechala výběr klíčového ministra silnějšímu partnerovi.

Třetím a posledním případem je ministr dopravy Ivan Bednárik, dlouholetý manažer železničních firem v České republice i na Slovensku. Bednárik nikdy nebyl politickým aktérem SPD, neúčastnil se její vnitrostranické debaty a není nositelem žádné z jejích ideologických tezí. Jeho nominace odpovídá spíše logice manažerského řízení státu, kterou Babiš uplatňuje dlouhodobě: klíčové resorty obsazovat lidmi z byznysu a státních firem, kteří jsou zvyklí fungovat hierarchicky a bez politické autonomie.

A kvůli tomu je teď Tomio Okamura v pasti. Získal funkci předsedy Poslanecké sněmovny, která navenek působí jako vrchol politické kariéry, ale reálně jej vyřadila z exekutivní moci. Okamura dnes nerozhoduje o bezpečnosti, penězích ani o personálních otázkách ve státě. Jeho role je procedurální, nikoli strategická.

Předseda sněmovny může řídit schůze, ale nemůže řídit stát. V kontextu hnutí, které stavělo svou identitu na konfrontaci a tlaku, je to politické vyprázdnění.

Tři ministři, které si SPD vyjednala jako svou reprezentaci, se nepotřebují zavděčit svým spolustraníkům. Potřebují si především udržet dobré vztahy s premiérem. To on, a nikoli Okamura reálně rozhoduje o jejich setrvání ve funkci. Okamura by totiž těžko zdůvodňoval svým voličům i zbyku země, že ministry, které si „sám“ vybral, chce nechat odvolat, protože najednou nejsou dost okamurovští. Daleko pravděpodobnější je, že tito ministři skončí, když udělají něco, co poškozuje Babišovy kšefty.

Okamurovu situaci navíc zásadně zhoršuje vnitřní složení jeho vlastního klubu. SPD není monolit, ale směsice poslanců, z nichž část má vazby na jiné koaliční strany, regionální organizace nebo vlastní politické projekty.

Pokud se tito poslanci rozhodnou přestat být loajální vůči Okamurovi, nejsou existenčně ohroženi. Mohou se opřít o své původní struktury nebo o jiné mocenské patrony. Okamura naproti tomu nemá nástroje, jak si loajalitu vynutit. Nemá vládu, nemá ministerstva a nemá kontrolu nad zdroji.

Poprvé se tento problém ukázal, když Jindřich Rajchl otevřeně projevil ambici vstoupit do vlády. Veřejně tím demonstroval, že Okamura už není neotřesitelným vůdcem a že cesta k moci nevede skrze stranickou hierarchii, nýbrž skrze přímé vyjednávání s premiérem. To je pro Okamuru devastující, protože to zpochybňuje samotný důvod jeho existence jakožto lídra.

Koaliční partneři ANO nemají situaci pod kontrolou

Naproti tomu Andrej Babiš má dnes ve vládě pokryta klíčová silová a ekonomická centra a zároveň kolem sebe síť ministrů, jejichž politická budoucnost je plně závislá na jeho vůli. Nejde jen o formální kompetence, ale o faktickou kontrolu nad informacemi, agendami a personálními rozhodnutími. V takovém nastavení se z koaliční vlády stává pyramida, na jejímž vrcholu stojí jediný aktér, zatímco ostatní plní roli vykonavatelů.

Můžeme jen spekulovat, do jaké míry bylo Zůnovo vystoupení předem dohodnuto s Babišem jako vykalkulovaná demonstrace síly. Každopádně od roku 1989 se v České republice nikdy nikomu nepodařilo zkombinovat takovou míru ekonomického vlivu, politické dominance a personální kontroly nad státem.

Oslabení koaličních partnerů není vedlejším efektem, ale záměrnou strategií. Krajní pravice se mezitím štěpí, její lídři se navzájem diskreditují a před zraky svých voličů se z údajných bojovníků proti „elitám“ stávají poslušní služebníci jediné mocenské struktury.

Jediným — zatím — ještě teoreticky nezávislým mocenským centrem tak zůstávají Motoristé. Fakticky je jejich nezávislost už spíše virtuální — to málo exekutivní síly, které by jejich ministerstva mohla mít, se Petr Macinka rozhodl zničit ideologickými čistkami.

Zároveň jsou chyceni v politické pasti, neboť jejich ikoně Filipu Turkovi prezident zablokoval cestu k ministerskému křeslu. A jedinou motoristickou nadějí na odblokování tohoto patu je přesvědčit Andreje Babiše, aby udělal nějaký zázrak a prezidenta zlomil.

V zájmu česká demokracie musíme přestat chápat nynější politickou konstelaci jako běžné vládnutí. Jde totiž o koncentraci moci, která je v českém kontextu výjimečná a která bude mít dlouhodobé důsledky.

A čím déle budou oslabení aktéři předstírat, že mají situaci pod kontrolou, tím snazší bude pro jednoho muže řídit stát bez skutečné protiváhy. Babišovi krajně pravicoví koaliční partneři jsou ve stejně beznadějné situaci, jako byli svého času sociální demokraté — a stačil jim na to necelý měsíc spoluvládnutí.