Ludvík Vaculík často říkával: „Čím jsem starší, tím častěji se mi stává, že mám na nějakou věc dva názory.“ Jeho slova se sama drala na mysl při poslechu či četbě letošního novoročního projevu prezidenta Petra Pavla. Nebyl to projev nevýrazný, takový, o němž by se dalo říct „ani ryba, ani rak“. Byl to projev pozoruhodný tím, že byl velmi dobrý i velmi špatný současně.

Velmi dobrý byl prezidentův projev samozřejmě už tím, že to nebyl projev Václava Klause či Miloše Zemana, jejichž žlučovité parodie na státnické úvahy se na nás z Pražského hradu snášely předlouhých dvacet let. Jeden tu za promarněné dvě dekády zeskromněl a dovede si pokorně považovat už jen toho, když u příležitosti změny letopočtu hlava státu nikoho neuráží, neponižuje, nevymýšlí si falešná nebezpečí anebo nepopírá vědecká fakta. Už za elementární kultivovanost a důstojnost, které tu bohužel za jeho dvou předchůdců přestaly být normou, je namístě Petra Pavla respektovat.

Jeho letošní novoroční projev obsahoval i několik vyloženě pěkných pasáží: ocenil dobročinnost a laskavost, všednodenní hrdiny, schopné vědce a sportovce, jmenovitě vyzdvihl malého Šimona, který zachránil tonoucího dědečka, fenomenálního paraplavce Davida Kratochvíla, lidi, kteří obětavě pracují pro druhé. Jasné slovo ve prospěch občanské společnosti bylo nejsilnějším obsahovým motivem jeho vystoupení v situaci, kdy tu vzniká vláda, která tzv. „politické neziskovky“ označuje za nežádoucí fenomén a chystá se je potírat.

Když hlava státu na adresu občanských iniciativ řekne: „Vděčíme jim za mnohé — třeba za to, že máme vynikající mladé sportovní talenty a fungující místní komunity. Vděčíme tisícům dobrovolníků z celé země, kteří spolehlivě přispěchají na pomoc, když někde udeří přírodní živel nebo epidemie. Vděčíme dobrovolným hasičům, spolkům, skautům i obyčejným sousedům za to, že i v nejmenších obcích dokážou čas od času uspořádat setkání, na kterém se lidé potkají,“ není to v dnešní mocenské situaci maličkost, ale důležité politické gesto.

Tím se ovšem dostáváme k tomu, v čem byl letošní prezidentův novoroční projev problematický. Hned druhý odstavec totiž začíná krajně nepodařenými větami: „Nebudu dnes otevírat žádná zásadní politická témata. Všichni jsme si jich za posledního půl roku užili dost.“

Jde o výraz hlubokého neporozumění vlastní roli: protože novoroční projev hlavy státu je vším, co obsahuje, ale také vším, co v něm schází, samozřejmě zásadním politickým tématem sám o sobě. Citátu je možné rozumět snad jako deklaraci záměru uhnout v novoročním projevu před novou — zcela pochmurnou — politickou realitou, v níž se české země se vznikem vlády tří krajně pravicových stran ocitly.

Plytká analýza příčin rozdělení společnosti

Jak pošetilý a vnitřně nepoctivý takový záměr byl, se ovšem obnaží hned v následujících dvou větách, v nichž se k aktuální politické situaci — jako prezident zákonitě — Petr Pavel vyjádřit musel. „Nové vládě přeji, aby byla úspěšná v opatřeních, která budou v zájmu všech občanů. Považuji za správné dát jí na startu prostor. Nemusí jít o pověstných sto dní hájení — doba na první hodnocení brzy přijde.“ K čemu je ovšem takový alibismus dobrý? Vláda už přece podniká kroky, jimiž svou — ostatně od počátku dobře předvídatelnou — povahu vyjevuje.

Že si je prezident vědom toho, jaká vláda tady vzniká, se přitom naznačuje hned v dalším odstavci: „V souladu s prezidentským slibem se budu po celou dobu zajímat o to, zda vláda a jednotliví ministři naplňují své sliby a zda nepodnikají kroky, které by mohly ohrozit naši demokracii, její instituce, naši bezpečnost nebo naši sounáležitost se svobodným světem. A věřím, že v tom nebudu sám.“

Každý, kdo bezpředsudečně sleduje politickou situaci v českých zemích, ale přece vidí, že tu právě vzniká vláda nijak neskrývající, že hodlá podnikat přesně takové kroky, „které by mohly ohrozit naši demokracii, její instituce, naši bezpečnost nebo naši sounáležitost se svobodným světem“. Nač si tu tedy hrajeme?

Snad takováto opatrnost souvisí s nepřijatelně plytkou analýzou příčin rozdělení společnosti a principiálních konfliktů, které ji štěpí, jakou nám prezident v novoročním projevu bohužel nabídl. Prezident Pavel totiž řekl: „K tématu rozdělené společnosti se od začátku svého mandátu vracím často. Trápí mě to. Nejsme totiž rozděleni proto, že bychom mezi sebou měli tolik nepřekonatelných rozdílů, ale proto, že důraz na rozpory určuje tón naší veřejné debaty. Přiživujeme konflikty, ze kterých nic užitečného neplyne. Dokonce i schopnost porozumění a soucitu, kterou jsem vždy vnímal jako součást naší národní povahy, jako by ztrácela svou sílu.“

Při vší úctě, tohle je typický projev paternalistického českého liberalismu, který blazeovaně přehlíží zcela zásadní hmotné příčiny zcela oprávněné nespokojenosti a zcela reálné sociální konflikty, jež určují každodennost milionů našich spoluobčanů. Přesně touto povzneseností předstírající, jako by konflikty rozdělující společnost byly věcí individuální volby, potažmo snad charakterovou vadou, a ne výrazem oprávněného hněvu na hluboce nespravedlivý vývoj poměrů, se současný český liberalismus — a centristická politika v západních demokraciích en bloc — podepisuje na vzestupu populistického autoritářství, jež ohrožuje samy základy demokracií.

Ne každý volil rasisty, fašisty a podvodníky tvořící současnou českou vládu ze sociálních důvodů. Ale je v celém světě nesčetněkrát ověřeným faktem, že rozpad sociální soudržnosti hraje při vzestupu krajní pravice zásadní roli.

Abstraktní slušnost

Když vám radnice ve vaší obci chce zvýšit nájemné o více než sto procent, což je konkrétní případ z Brumova-Bylnice, kterého jsem byl osobně svědkem, jak vám asi mohou znít věty o přiživování „konfliktů, ze kterých nic užitečného neplyne“ a mizející schopnosti „porozumění a soucitu“? Řeči o tom, jak dobře se daří české ekonomice, musí znít milionům lidí, kteří zkrátka vědí, že si za svou výplatu dnes mohou dovolit méně než před čtyřmi lety, jako zcela odtržené od reality.

Snad by bylo k užitku, až bude příště pan prezident chtít mluvit o „porozumění a soucitu“, které „vždy vnímal jako součást naší národní povahy“ a které „jako by ztrácely svou sílu“, kdyby to rovněž pro větší názornost doprovodil konkrétními příklady.

Nechť majitelé nájemních domů projeví svou schopnost porozumění a soucitu snížením nájmů na úroveň před deregulací; nechť zřizovatelé školských zařízení projeví své porozumění a soucit výslovným zákazem vybírání jakýchkoli poplatků od žáků a studentů; nechť se zdravotní pojišťovny postarají o to, že se zdravotnické pohotovostní služby vrátí na úroveň, na jaké byly před třiceti lety; a nechť obchodní řetězce sníží marže, aby tu vydělávaly jen miliony, a ne miliardy… a pak si pojďme promluvit o naší smířlivé národní povaze.

Nebo o jakém „porozumění“ a „soucitu“ tu vlastně mluvíme? Máme mít „porozumění“ pro centristické liberální strany bývalé vládní koalice, které stát řídily tak mizerně, že jej přivedly do rukou politické spodiny, jež tu právě přebrala moc? Máme vůči Petru Fialovi, Vítu Rakušanovi a spol. snad projevovat i „soucit“, že dodnes nepochopili, proč ve volbách prohráli s tak fenomenálně ubohými soupeři, a dodnes jsou s to se obelhávat, jak vše mohlo dopadnout jinak, kdyby jenom dokázali lidem svou — křiklavě asociální a veskrze nekompetentní — politiku lépe vysvětlovat?

Bohužel tenhle typ pošetilé odtrženosti od politické reality je vlastní i prezidentovu projevu. Věta „Nejsme totiž rozděleni proto, že bychom mezi sebou měli tolik nepřekonatelných rozdílů, ale proto, že důraz na rozpory určuje tón naší veřejné debaty,“ je hluboce nepoctivým zastíráním reality milionů lidí. Těch, pro něž „nepřekonatelné rozdíly“ v názorech na výši jejich mezd, nájmů, cen základních potřeb, na distribuci práv a privilegií, na ochranu přírody a základních občanských práv, na prostor, který má ve společnosti jejich hlas, na možnost dovolat se práv proti zvůli korporací a oligarchie, nesmlouvavě určují charakter jejich každodennosti.

Protože namísto konkrétního zastání se lidem dostává hraběcích rad, že nemají být tak svárliví, ale raději oprašovat abstraktní slušnost, soucit a důvěru, zavrhují liberální politiku, kterou se právem necítí reprezentováni. A následně bohužel sedají na lep politickým podvodníkům, kteří mnohdy ovšem alespoň zčásti vylepší jejich sociální situaci. Přesně to je slib, s jehož splněním většina Babišových voličů počítá — a je to také slib, jejž jim dost možná skutečně splní.

Missing in action?

Letošní prezidentův novoroční projev byl tak vůbec nejhorší tím, co v něm scházelo. Jasné pojmenování prvních zcela nepřijatelných kroků nové vlády. Výslovné zastání vyhazovaných pracovníků ministerstva životního prostředí, kteří řeší největší civilizační téma dneška: rozvrat klimatu. Slova povzbuzení pro menšiny, které se mohou účastí rasistů ve vládě cítit v ohrožení. Principiální podpora pro poctivé novinářství a snahu potírat dezinformační stoky. Poctivá reflexe toho, proč loňské sněmovní volby skončily takovou katastrofou pro českou demokracii, jak se z ní můžeme poučit a jak můžeme pracovat pro vznik řádově lepší politické i společenské reality.

Není pravda, že to nemáme čekat od politiků, jak také Petr Pavel řekl. Otázka všech otázek dnes zní, jak se máme dobrat politické reprezentace, která skutečně bude poctivě zastupovat většinu z nás.

Byl to projev, jako by pronesený člověkem, jenž zavírá oči před realitou současných českých zemí a západních demokracií. V nich ale přece probíhá osudový konflikt mezi demokracií a oligarchií, mezi humanismem a tmářstvím, mezi svobodou a autoritářstvím.

Mnozí z nás Petra Pavla před třemi lety volili i proto, že jsme už tehdy při pohledu na vyloženě špatné výkony Fialova ansámblu takovýto politický vývoj předvídali. Věděli jsme, že prezident tu může být hlavní postavou v politickém střetu o budoucnost české demokracie, a zdálo se nám, že jeho minulost prvotřídního vojáka pro takovou konfrontaci není vlastně vůbec špatnou výbavou. Nechce se nám věřit, že teď, když reálný zápas doopravdy začíná, bude pan prezident „missing in action“ a raději nám bude vyprávět o slušnosti.

A to může být třetí názor na jeho novoroční projev. Třeba jen chtěl ještě jednou, naposledy, být tak hodný, jak jen je možné.