Do konce roku mohou lidé žádat o první vyplacení takzvané superdávky, jejíž zavedení mělo pomoci domácnostem s nízkými příjmy. Dávka nahrazuje čtyři dosavadní samostatné příspěvky — příspěvek na bydlení, dětské přídavky, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení.

Na první pohled logický krok

Novinku, kterou připravilo ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením minulého ministra Mariana Jurečky (KDU-ČSL), už nyní odborníci kritizují. Podle nich totiž mnoho nízkopříjmových domácností dostane nakonec méně peněz než dosud.

Kromě toho, že řadě domácností příspěvek sníží, začne stát nově kontrolovat i výši úspor. Pro jednotlivce činí limit 200 tisíc korun — kdo má naspořeno víc, dávku jednoduše nedostane.

Na první pohled to může působit jako logický krok, aby dávku dostávali jen ti, „kdo ji skutečně nejvíce potřebují“, jak řekl Marian Jurečka. Ve skutečnosti tomu tak ale nebude.

Dvě stě tisíc se na první pohled může zdát jako hodně peněz. Jenže když jste mladý člověk, který by si chtěl za pár let založit rodinu, koupit auto nebo — nedej bože — dosáhnout na hypotéku, jsou takové peníze spíše symbolické.

Někteří moji vrstevníci proto teď řeší, jak se svými úsporami naložit, aby na superdávku dosáhli. Žádají přitom zejména kvůli příspěvku na bydlení. Nájem totiž platí v poměru ke svým mzdám vysoký — a v tomto ohledu by nárok na dávku měli. Zároveň ale mají úspory, často díky rodičům nebo proto, že si dokázali našetřit v době, kdy ještě bydleli levněji.

Výsledkem jsou paradoxní situace. Jeden kamarád uvažuje o koupi auta dřív, než původně plánoval, jen proto, aby se „vešel do limitu“. Jiný si peníze převedl na účet rodičů, aby byl oficiálně bez úspor a na dávku dosáhl. Nová pravidla se tak dají poměrně snadno obejít — navíc zcela legálně.

Existuje ale i další podobná možnost, kam si peníze „uklidit“. Stát totiž neposuzuje úspory, které má člověk na takzvaných státem podporovaných produktech, jako je doplňkové penzijní spoření nebo stavební spoření se státním bonusem.

Je dobře, že stát připouští, že lidé mohou někdy potřebovat i víc než 200 tisíc korun. Jenže tyto produkty jsou zpravidla svázány s celou řadou podmínek — z nich asi nejvíce limitující je doba, po jejímž uplynutí mohou peníze teprve použít. Stavební spoření je možné vybrat až po šesti letech, „penzijko“ dokonce až po deseti — a až po dovršení šedesáti let. Potřebujete-li peníze dřív, máte smůlu.

Vypadá to tedy, že státu nezáleží ani tak na tom, kolik úspor jedinec má a „zda dávku skutečně potřebuje“, jak tvrdí Marian Jurečka. Spíše mu jde o to, aby měl peníze uložené na těch „správných“ místech.

Peněz můžete mít kolik chcete, jen je nesmíte mít na účtu

Tím to ale nekončí. Existuje totiž ještě jedna možnost — a to peníze investovat. Investice stát — logicky — za úspory nepovažuje. Přitom právě to, že by se přebytečné peníze měly investovat, aby neležely ladem na účtu, dnes ví každý, kdo má alespoň základní finanční gramotnost. Pokud chce tedy člověk dosáhnout na superdávku, přestože má větší úspory, stačí s penězi naložit tak, „jak by se mělo“ — jednoduše je investovat.

Je dost možné, že to autorům zákona vůbec nedošlo. Odpovídalo by to typickému myšlení starších bohatých mužů, kteří jsou přesvědčeni, že pokud má někdo problém vyjít s penězi, je to čistě proto, že je hloupý a finančně negramotný. Patrně je ani nenapadlo, že by se o finance a investování zajímal někdo, kdo má problém zaplatit nájem. Mezi mladými je ale takových lidí celá řada.

A pokud by někdy v budoucnu stát začal započítávat i investice, s trochou nadsázky lze dodat, že nic není jednodušší než koupit drahý obraz jako investici do umění a pověsit si ho nad postel. O tom se nikdo, stát ani sousedé, nikdy dozvědět nemusí.

Ve finále je to tedy tak, že peněz můžete mít kolik chcete, jen je nesmíte mít na účtu. A z tohoto pohledu nedávají nová pravidla pro superdávku žádný smysl.