Třicetiletá Josefína Linka pracuje v sociálních službách, kde pomáhá lidem bez domova sehnat a udržet si bydlení. Jí samotné přitom drahé nájmy v Praze, kde žije, komplikují každodenní život. „V práci řeším problémy ohledně placení nájmů a udržení bydlení u nejvíce zranitelné skupiny lidí, ale zároveň to paradoxně sama zažívám,“ vypráví Josefina.

Ve smíchovském bytě, kde bydlí, má pro sebe jeden malý pokoj. „Navzdory tomu, že pracuji na plný úvazek, si nemůžu dovolit bydlet sama, takže mám ve svých třiceti letech spolubydlící,“ přibližuje svou realitu sociální pracovnice.

S podobnou situací jako Josefína se v Praze potýká čím dál více lidí. A to může v budoucnu neblaze ovlivnit všechny, kteří v hlavní městě žijí. Problém s dostupností bydlení totiž začínají mít i lidé, kteří pracují v takzvaných klíčových profesích, na nichž je závislá celá společnost. Jsou jimi například zdravotní sestry, ošetřovatelé, učitelé, hasiči, policisté nebo uklízeči veřejných prostranství.

Mezi klíčové profese patří jakožto sociální pracovnice i Josefína. Ta za svůj malý pokoj platí osm tisíc korun, což je přibližně třetina jejího měsíčního příjmu. Právě třicet procent příjmů domácnosti se často uvádí jako hranice, přes kterou by neměly přesáhnout náklady na bydlení, aby byli lidé schopni uspokojit i své další potřeby.

Datová analýza mezinárodního projektu Urban Journalism Network, na které se podílel i Deník Referendum, však ukazuje, že tržní nájmy v Praze jsou nedostupné pro většinu klíčových profesí.

Analýza ukazuje, že většina klíčových pracovníků by za nájem bytu o ploše padesát metrů čtverečních zaplatila onu hraniční třetinu příjmu. Jsou to například zdravotní sestry, hasiči nebo učitelé včetně vysokoškolských pedagogů. Lépe jsou na tom jen lékaři a záchranáři. Naopak výrazně větší problém se zaplacením bydlení mají uklízeči veřejných prostranství. Ti dají za nájem stejně velkého bytu i polovinu příjmu.

Podle studie zadané Pražskou developerskou společností bylo v Praze před třemi lety přibližně 105 tisíc zaměstnanců, kteří klíčové profese vykonávají. Většina těchto lidí přitom vydělává znatelně méně, než je mediánová mzda. Ta loni v Praze činila necelých čtyřicet tisíc korun po zdanění. Například výdělek pečovatelů je však o deset tisíc méně a uklízeči si vydělají dokonce jen pětadvacet tisíc korun. Z těchto peněz pak musejí zaplatit kromě jiných výdajů i nájem, který je zpravidla největším výdajem.

Obecní byty pro tři a půl tisíce vyvolených

Řešením, které části obyvatel bytovou situaci usnadňuje, jsou pražské obecní byty. V nich je nájemné nižší, než jsou komerční nájmy, přičemž přibližně polovina obecních bytů slouží lidem, kteří by měli problém vysoké tržní nájmy zaplatit. Patří mezi ně lidé v nouzi, senioři, lidé s hendikepem a v neposlední řadě také klíčoví pracovníci. Tedy učitelé, zdravotníci, policisté nebo hasiči. Ti všichni mohou o byt zažádat.

Problémem však je, že obecních bytů je nedostatek a vinou privatizace se jejich množství dlouhodobě snižuje — ještě před dvaceti lety měla Praha sto tisíc takových bytů, teď jich má necelých třicet tisíc. Klíčovým zaměstnancům, kterých žije v Praze 105 tisíc, pak slouží přibližně jen tři a půl tisíce z nich. Vyplývá to z dat Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

Situace se navíc nezlepšuje. Za poslední desetiletí se sice pokles bytů zastavil, nedaří se ale zřizovat nové. „Cílem města je počet nájemních bytů navyšovat, v plánu je výstavba v řádech jednotek tisíců bytů. Dále některé objekty rekonstruujeme. Praha současně investuje do řady projektů městských částí, kde budeme mít v určitém procentu bytové jednotky k využití,“ uvedl mluvčí pražského magistrátu Vít Hofman v reakci na dotaz, jak hodlá Praha nedostupnost bydlení pro klíčové profese řešit. Právě pod magistrát hlavního města spadá přibližně čtvrtina obecních bytů v Praze, zbytek spravují městské části.

Nájemné navíc rychle roste i v obecních bytech. Například v těch spravovaných pražským magistrátem se za poslední roky cena nájmu zdvojnásobila — v roce 2021 bylo průměrné nájemné 81 korun za metr čtvereční, loni už to bylo 163 korun.

Život na třiceti metrech

Kolik životního prostoru si vlastně mohou klíčoví pracovníci dovolit, pokud na jejich nájem padne třetina příjmů? Část z nich by měla možnost bydlet pouze v bytě o velikosti třicet až čtyřicet metrů čtverečních. Platí to například pro uklízeče veřejných prostranství, pečovatele nebo učitele v mateřských školách.

Byt o velikosti přibližně padesát metrů čtverečních si mohou dovolit středoškolští učitelé nebo zdravotní sestry. Příbytek o této rozloze je přitom menší až středně velký byt, většinou se dvěma obytnými místnostmi, například ložnicí a obývákem s kuchyňským koutem.

Pokud by tito lidé bydleli ve větším bytě, například o velikosti pětasedmdesát metrů čtverečních, platili by ze svého příjmu ještě mnohem více. To může být problém například pro lidi, kteří se starají o jiného člena domácnosti, nebo pro rodiče samoživitele, kteří potřebují navíc dětský pokoj.

Komplikace kvůli malému bytu zažívala v minulosti i záchranářka Kristýna Šrajerová, která pracuje v nemocnici na Bulovce. Dříve bydlela s manželem v jednopokojovém bytě, kde za nájem platili dvacet tisíc korun. Kvůli Kristýnině náročné práci pro ně však bylo bydlení dále neudržitelné.

„Bylo to šílené. Mívám noční služby, do toho dělám mnohdy přesčasy a přes den jsem se potřebovala vyspat. Manžel kolem mě musel chodit po špičkách, aby mě nebudil,“ popisuje mladá záchranářka úskalí života v jednopokojovém bytě. „Bylo náročné řešit i takové věci jako denní světlo, které mi při spánku vadí, ale zároveň bylo potřeba, aby manžel mohl v bytě normálně fungovat a nebyl potmě,“ dodává.

Po čase se proto rozhodli přestěhovat do bytu dva plus jedna, který jim k nabídla nemocnice. V posledních letech totiž vznikají v Praze byty s dostupnější nájmem, které jsou určené přímo zdravotníkům. Takové bydlení svým zaměstnancům nabízí kromě Bulovky například i nemocnice Motol, byty staví Česká spořitelna se svým projektem Dostupné bydlení. Další projekty chystá společnost například na Vysočanech nebo Černém Mostě.

Nájem v bytě, kde bydlí Kristýna s manželem teď, stojí včetně energií a místa v garáži třicet tisíc. „Teď jsme hrozně spokojení. Byt je úplně nový, celý zařízený a do práce to mám autobusem osm minut,“ popisuje Kristýna. Dodává však, že ne všichni mají takové štěstí. Někteří její kolegové, kteří v nemocničním bytě nebydlí, musejí do práce dojíždět třeba čtyřicet minut.

Dlouhé dojíždění do práce je přitom dalším problémem, který s dostupným bydlením souvisí. Tržní nájmy jsou totiž logicky o něco levnější na okrajích Prahy než v centru. Oproti jiným evropským metropolím, například Berlínu, však nejsou rozdíly mezi centrem a periferií tak velké. Jinými slovy, drahá je celá Praha.

Rozdíly jsou i přesto vidět. Nejméně dostupné je bydlení v historickém centru, tedy na Josefově, Malé Straně, Hradčanech či Novém Městě. Nejlevnější nájmy jsou naopak v okrajových částech, konkrétně ve Slivenci, Lochkově, Zadní Kopanině a Lipencích.

I v těchto čtvrtích však někteří klíčoví pracovníci zaplatí za padesátimetrový byt více než třicet procent příjmu. Pokud by tedy pečovatelé, učitelé ve školkách nebo uklízeči veřejných prostranství měli dát za nájem nanejvýš třetinu platu, nemohou si v Praze dovolit bydlet vůbec nikde nebo se musejí spokojit s extrémně malým bytem.

S drahými nájmy souvisí také čím dál častější dojíždění lidí do Prahy ze Středočeského kraje. Od roku 2001 se počet těchto lidí více než zdvojnásobil a v současnosti jich takto cestuje přes sto padesát tisíc. Vyplývá to z dat Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha).

Jedním z důvodů stále častějšího dojíždění by mohly být podle Zdeňky Havlové z IPR Praha i ceny nájmů, které lidi „vyhánějí“ ven z Prahy. „Pravděpodobně stále častěji vzniká situace, kdy je pro některé Pražany získání či udržení bydlení v Praze čím dál obtížnější. Finanční situace pak může některé Pražany nutit, aby se přestěhovali za levnějším bydlením do zázemí Prahy, včetně měst Středočeského kraje, například Lysé nad Labem, Poděbrad nebo Kladna,“ uvedla Havlová.

Pracuj, abys bydlel

Pokud se i přes drahé nájmy rozhodnou klíčoví pracovníci bydlet v Praze, musejí na padesátimetrový byt někteří, například uklízeči veřejných prostranství, vydělávat i jedenáct dnů v měsíci. Průměrný měsíc má přitom jednadvacet pracovních dní, polovinu měsíce tak tito lidé vydělávají jen na to, aby měli střechu nad hlavou.

Další profese na tom nejsou o moc lépe. Například pečovatelé musejí na nájem stejně velkého bytu vydělávat téměř deset dnů, sociální pracovníci jen o den méně. Naopak nejlépe je na tom zdravotnický personál v čele s lékaři, kteří za nájem dají ani ne čtyřdenní mzdu.

Ani statistiky vyšší mzdy však nejsou bez problému. Z analýzy totiž vyplývá, že ženy musejí pracovat v průměru více hodin, aby nájem zaplatily. Rozdíly jsou vidět třeba právě u zdravotnického personálu.

Propast mezi muži a ženami je o to větší, čím lépe je pozice placená. Například zdravotnické asistentky musejí na padesátimetrový byt vydělávat „pouze“ o necelé tři hodiny v měsíci více než jejich mužští kolegové. Naopak záchranářky nebo lékařky jsou v znevýhodněné výrazněji — musejí odpracovat asi šest hodin navíc.

Největší rozdíl je pak vidět u manažerek nemocnic. Ty sice oproti jinému zdravotnickému personálu vydělávají na nájem jen necelých čtyřiatřicet hodin měsíčně, pořád je to ale o dvanáct hodin víc, než musejí vydělávat manažeři.

Platové znevýhodnění žen je o to víc alarmující, že právě ženy v mnoha klíčových profesích jednoznačně převládají. Platí to například o oblasti školství, péče nebo sociálních služeb. A v některých klíčových profesích, jako jsou třeba učitelé ve školkách, je mužů tak málo, že rozdíly ve mzdách nelze ani statisticky porovnat.

Na koupi bytu dvacet let práce

Zdánlivým řešením, jak se z drahých nájmů vymanit, je koupě vlastního bytu. Podle průzkumu Komerční banky je však vlastní bydlení nedosažitelné pro osm z deseti lidí. Dostupnost vlastního bydlení ukazují i následující data.

Většina klíčových pracovníků by musela na pořízení vlastního bytu o rozloze padesát metrů čtverečních pracovat přes deset let, a to navíc za předpokladu, že by peníze neutráceli za nic jiného. Například učitel nebo hasič by museli na byt vydělávat jedenáct let. Na příbytek pečovatele nebo zametače by však padlo dvacet let práce. Řeč je přitom stále o menším až středně velkém bytě, který by například rodičům samoživitelům nemusel stačit.

Jaké tedy mají tito lidé výhledy do budoucna? Podle Zdeňky Havlové z IPR Praha existuje riziko, že bude hlavní město kvůli nedostupnému bydlení o klíčové profese přicházet. „V případech, kdy mají zaměstnanci na strategických pozicích platové ohodnocení pohybující se pod pražským průměrem, pro ně může být stále složitější si v Praze bydlení dovolit či udržet,“ říká Havlová. Ke zhoršující se dostupnosti bydlení podle ní může přispívat i relativní pokles platů u některých profesí, například učitelů.

Problém může být v budoucnu ještě závažnější kvůli narůstajícímu počtu lidí žijících v hlavním městě. Podle Prognózy obyvatel a veřejné vybavenosti vzroste počet Pražanů do roku 2050 přibližně o tři sta tisíc. „To bude znamenat i rostoucí poptávku po službách, jako je například školství a zdravotnictví. Se stárnutím populace zároveň bude vyšší poptávka po pracovnících v sociálních službách,“ upozorňuje Havlová.

Text vznikl v rámci projektu Urban Journalism Network ve spolupráci s následujícími mediálními partnery: Tagesspiegel (Německo), Deník Referendum (Česká republika), Apache (Belgie), ORF (Rakousko), Wiener Zeitung (Rakousko), IrpiMedia (Itálie), Gazeta Wyborcza (Polsko), iTromsø (Norsko), Göteborgs-Posten (Švédsko). Projekt získal finanční podporu od Journalism Fund a IJ4EU (Investigative Journalism for Europe).