Není v současnosti nic tak ubíjejícího jako sledovat diskuze o dostupnosti bydlení. Na jedné straně stojí lidé, kteří bijí na poplach a zoufale počítají své rostoucí výdaje, zatímco jsou bombardováni radami, že mají víc šetřit, aby jednou vůbec vyžili v důchodu. Na straně druhé se ozývají už zajištění vlastníci, kteří z rukávu tahají jednu hraběcí radu za druhou. „Kdyby se mladí víc snažili“, „kdyby místo ranního brunche spořili“, „kdyby nepili tolik kávy“. Fantazírování o nutnosti mít dvě nebo tři práce zní v jejich podání jako nejjistější recept na životní úspěch, jenže z pohledu demografie je to spíš recept na vymření, protože už nezbyde čas na výchovu dětí.

V tomhle rozdělení se česká společnost odhaluje v celé své nahotě. Debata o bydlení není jen o metrech čtverečních a hypotékách, ale i o tom, jak chápeme hodnotu práce, důstojnosti a solidarity. Když někdo veřejně řekne, že na byt nedosáhne, je okamžitě konfrontován s poučením, že „nikdo mu nic nedá zadarmo“ a „každý si musí pomoct sám“. Stát se stává nepřítelem, solidarita slabostí a systémová řešení podezřením z lenosti.

Rada „přestěhujte se jinam“ se v těchto debatách objevuje pravidelně. Jenže stěhování má smysl jen tehdy, když vede za lepší prací a vyšší životní úrovní, ne za horší. Vidina lepšího života je pak hodnotou, která kompenzuje přetrhání rodinných a jiných sociálních vazeb. Představa, že se lidé mají kvůli cenám bytů přesouvat z Prahy nebo z velkých krajských měst do vylidněných regionů, kde je horší úroveň služeb a chybí tu dostatek kvalifikovaných pracovních příležitostí, je absurdní.

Bohužel druhá strana je pořád zaseknutá u ironického argumentu o životním právu bydlet na Vinohradech, ačkoli problém už dávno přesáhl hranice této dnes luxusní části Prahy. Ve skutečnosti je to rada, která říká: „Přestěhujte se tam, kde vám bude ještě hůř.“ Ideální recept na sociální bouři.

Situaci nepomáhají ani média. Do debat o dostupnosti bydlení si často zvou developery a bankéře, kteří do éteru vypouštějí perly typu „stačí pít méně kávy“ nebo „mladí dnes chtějí všechno hned“. Je fascinující, jak se strukturální krize dokáže převést na otázku životního stylu. Dřív se posměšně radilo, že si lidé mají odpustit hipsterské potraviny typu avokádového toastu nebo dýňového latté, teď už jsme se posunuli k něčemu mnohem obyčejnějšímu, kávě. Bojím se, kdy přijdou na řadu rohlíky. „Stačí si odpustit sedm milionů rohlíků a máte na byt.“

Vrcholem jsou pak debaty, v nichž odborníci s vážnou tváří tvrdí, že nejnovějším trendem jsou menší byty. Neprezentují to jako důsledek zdražení každého metru čtverečního, ale jako módní rozmar lidí, kteří prý touží žít v něčem menším než předchozí generace. A údajně se stává preferovaným požadavkem i spojení záchodu a vany do jedné místnosti. Tváří se, že menší prostor je volba, ne nutnost. Je to asi tak podobně absurdní jako prohlašovat, že Češi chtějí jíst méně kvalitní potraviny než lidé v Německu.

Tento vzorec se pak přelévá i do dalších oblastí života, třeba do pracovního prostředí. Mladí lidé jsou kritizováni za to, že chtějí vyšší mzdu, méně náročnou práci nebo vyvážený poměr mezi prací a volným časem. Jsou shazováni za požadavky, které by českému pracovnímu trhu mohly prospět a udělat práci příjemnější pro všechny. A co je paradoxní, stopku jim často nevystavují zaměstnavatelé, ale o generace starší zaměstnanci, kteří jsou opět hrdí na to, že sami pracují v horších podmínkách. To je podle mého názoru také jeden z důvodů, proč se u nás nedaří odborům.

Český diskurz je plný protikladů. Bylo to vidět i při poslední volební kampani, kdy se střetávalo tvrzení, že se máme skvěle, s obrazem spálené země. Podobně funguje i neustálé opakování otřepané fráze, že lidé by si přáli, aby jim létali pečení holubi do huby. Tenhle obrat se objevuje i v diskuzích pod články, které popisují snahu odborů zvyšovat mzdy. Cožpak je požadavek na vyšší odměnu za práci očekáváním létajících holubů zadarmo?

Ta hrdost se stává brzdou. Místo, aby byla zdrojem síly, stává se předmětem stagnace. Místo požadavku na změnu se rozvíjí vyprávění o osobní statečnosti: „Já jsem to dokázal, tak proč by nemohl i někdo jiný?“ Jenže právě tohle vyprávění umožňuje politikům, developerům a bankám, aby se nic nezměnilo.

Zatímco jinde je hrdost spojena s bojem za lepší podmínky, u nás se stala synonymem pro trpělivost. Stačí se podívat na stávkovou historii Francie, tam se hrdost projevuje úplně jinak, jako tlak na změnu a obhajobu důstojnosti.

Česká hrdost na těžký život je zakořeněna hluboko v naší kultuře, jak o tom svědčí oblíbené fráze jako „hlavně nebreč“, „buď rád, že něco máš“, „nechci si stěžovat“. Jenže pokud se hrdost nepromění ve společný tlak na lepší podmínky, stává se z ní národní prokletí. Zatímco jiné země posouvá hrdost k solidaritě, nás drží při zemi.

Bydlení se nestane dostupnějším tím, že lidé budou pít méně kávy, ale tím, že přestaneme být hrdí na to, jak to máme těžké, a přesto to zvládáme. Dokud bude přežívání považováno za ctnost, zůstane boj za důstojný život bezvýsledný. A dokud se hrdost bude měřit podle toho, kolik utrpení vydržíme, nikam se nepohneme. Hrdost sama o sobě není špatná, jen by bylo dobré ji konečně obrátit správným směrem.