Sleduji oprávněné občanské akce a protesty vědců a ekologů proti instalaci nekompetentního ministra životního prostředí, čtu petici umělců proti možnému ministrovi kultury. A přitom jako sociální pracovník, který už řadu let působí v terénu, vidím, jak je každý z nás svým způsobem uzavřený ve své vlastní profesi, jako automat v ustáleném rytmu práce.

Protestujeme za lidská práva, která jsou pošlapávána napříč planetou, dokážeme zaplnit třeba i Letenskou pláň na protest proti politikům, které nemáme rádi. Ale brutalitu, sadismus, povýšenost či agresivitu vůči svým bližním — projevy, které potkáváme dennodenně, třeba i cestou na tyto protesty — často přehlížíme. Odsedáme si, odvracíme zrak, nechceme být konfrontováni s životy druhých.

Proč ten neurotický spěch pryč od této nejzřetelnější, nejlidštější konfrontace s realitou naší vlastní cesty? Od setkávání tváří v tvář?

Představit si sebe bezmocné a v nouzi

Vydržet sledovat křehkost člověka při jeho odhaleném lidství v prostředí, které voní po zvratcích, moči a pokálené pravdě, a představit si sebe nebo své nejbližší v takové — nevonící, nemocné, invazivní, opilé, neléčitelné, hlasité, psychotické a hlavně veřejné — pozici, a ještě k tomu řešit konkrétní pomoc, to dokáže opravdu málokdo.

Když už na to přijde, jsme schopni si konec života člověka představit v nemocnici, v hospici, na paliativním lůžku — ano, možná i já tu jednoho dne nebudu. Myslíme na teplo, sucho, správnou medikaci od bolesti a příjemný personál.

A tak prcháme: z tramvají, autobusů, metra, obchodů, parků, dál od laviček. Neohlížej se, občane, nebo tě nakazí falešný humanismus — za celý problém přece může to „dobroserství“. Politici to opakují už třicet let: „Těm troskám stejně nejde pomoci a oni pomoc ani nechtějí.“

Je to přece jen jejich vina, říkáme si. Jejich životní volba, závislosti, neschopnost, lenost pracovat. Jsme zajatci vlastního vzteku při pohledu na lidský pád — na špinavé ruce, zápach, ztracený pohled, drzý nebo vyplašený výraz.

Ten pohled v nás probouzí stud, protože v něm na okamžik zahlédneme vlastní možný osud. A tak jej rychle vytěsníme, proměníme v podráždění, v agresivitu, v útěk. Ta agrese se však často zhmotňuje: nejprve v pohrdavém slově, později i v úderech, v násilí. V mezních situacích dokáže v patologických osobnostech probudit až brutální sadismus — namířený proti těm, kteří se už nemají jak bránit.

Nevíme si rady — jak s nimi naložit, jak se jich zbavit. Vytváříme novodobé mučírny: řežeme lavičky, vyháníme je vyhláškami z centra měst, pokutujeme, vykazujeme z ordinací. Bojíme se nákazy. Často se chováme tak iracionálně, že bychom si nezadali s pověrčivými lidmi středověku.

Stále je rozdělujeme — stejně jako v minulosti — na „hodné chudé“ a „špatné chudé“. Děláme to jako laici i jako profesionálové, i my, sociální pracovníci. V hloubi duše však dobře víme, že takové dělení není možné: život každého člověka je jedinečný a nám nepřísluší hrát si na Boha — chybí nám sudidla.

Ze zoufalství pak požadujeme po politicích, aby je „někam odvezli“, ohradili nebo jednoduše odstranili z našich očí — aby zmizel obraz naší možné budoucnosti. Tušíme totiž, jak rychle může společnost odvrhnout člověka; každý z nás v rodině přece má tu černou ovci — a takový to býval skvělý kluk nebo holka! Rychle otočit hlavu stranou, vytěsnit, zapomenout, vystoupit.

Mýtus „byli tu a budou“

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Samuel Beckett dokázal ve svých románech a divadelních hrách odkrýt nevyhnutelný pád každého jednotlivce — pád společenský, fyzický, psychický i biologický, do až metafyzické samoty.

Dnes se nám před očima odehrává podobný „román“, jako ve zrychleném filmu, na který nejsme vůbec připraveni. Najednou všechny ty naše sestavené týmy životních koučů, kterými jsme obklopeni ve svých individuálních životech, ztrácejí smysl. Jejich rady se zdají naprosto zbytečné.

A tak musí tito obtěžující občané jako pokřivené zrcadlo zmizet z našich životů. Zaháníme tyto zjevující se příšery pryč z naší infantilní neoliberální pohádky, kterou nám vyprávějí dobře placení trenéři životů a politici. Vše je přece jejich vina a podobní lidé se vyskytují v každé demokratické společnosti.

Proč však právě v Evropě, a především během několika desítek let v zemi téměř kulturně homogenní? Na tuto otázku nemáme stejně jako politici žádnou odpověď. V drtivé většině případů k takovému morálnímu a politickému propadu mlčíme — mlčíme k degradaci lidí, a ti nejohavnější z nás na ně ještě zběsile útočí.

Proč nejsme schopni aktivně bránit tyto občany? Celé dějiny dvacátého století nás přece učí o banalitě zla, začínajícího lhostejností. Místo toho se utápíme v mělkých bažinách našeho povrchního myšlení, neschopni empatie a soucitu při zjevném, a navíc zbytečném utrpení našich bližních. A ještě jim za to připisujeme stoprocentní vinu.

Budou se nás ptát: Jak jste mohli mlčet?

A tak se z nás pomalu stávají nenápadní, mlčící pozorovatelé — svědkové skutečných zločinců a sadistů naší doby. Mlčky obcházíme mrtvého člověka na lavičce, jelikož si myslíme, že spí opileckým spánkem a kolemjdoucí — mladí i staří — si na něj ještě zezadu plivnou.

Neznepokojuje nás ani to, že v novodobých chrámech konzumu vznikají místa, kde jsou lidé kvůli bagatelní krádeži nebo jen z nudy a vykořeněnosti surově biti, mučeni, řezáni či dokonce znásilňováni. Nežádáme odpověď ani zodpovědnost od managementu těchto institucí, které za své podřízené odpovídají. Ticho kolem toho všeho je naše spolupachatelství.

Patologickou, živočišnou sílu nenávisti necháváme vzrůstat svou mlčící tolerancí. Denně sledujeme zprávy o bití, týrání a ponížení těchto lidí — které někdy vyvrcholí až brutální vraždou. Nenásleduje žádná reakce od politické reprezentace, obchodních řetězců a jejich managementu, městské nebo státní policie. Vždyť si přece ti lidé bez domova za své utrpení mohou sami.

V konečném důsledku jsou paradoxně nejvíce slyšet ti nejhorší z nás, kteří lživě hájí naši nevinu a navrhují ještě větší represi vůči obětem — v tomto případě především vůči lidem postiženým neřešenou krizí bydlení. Copak nevidíme, že jde jednoznačně o systémové selhání státu, jehož nekoncepční sociální politika vytvořila zástupy lidí bez domova?

Je tak těžké pochopit, že lidé sociálně, zdravotně a psychicky oslabení skutečně nemohou stačit životnímu závodu, když už i střední třída zápasí s placením nájmu a inflace dosáhla téměř pětatřiceti procent? Tento závod stojí v cílové pásce v průměru šestnáct let života. Nemůže být jasnějšího důkazu selhání systému.

Chybí komplexní sociální politika, bez níž se situace po zavedení takzvané superdávky ještě zhorší. Jednoznačným cílem je snížit tok státních peněz směrem k lidem v bytové nouzi, což povede k nárůstu počtu lidí bez domova a zaplavení měst další vlnou zoufalých občanů.

Stále dokola sledujeme strategie a plány lidí, kteří se prezentují jako „sociální“ odborníci. Pokud však jejich úsilí nenavazuje na skutečný tlak na politickou reprezentaci na všech úrovních rozhodování, připomíná jen nošení sklenice vody k hašení požáru celé společnosti.

Jednou se sociální historici — naši potomci — budou udiveně ptát: „Jak jste mohli mlčet, když jste sledovali v přímém přenosu předčasná úmrtí o desítky let?“ A přitom by i toto, jako každá společenská otázka, bylo řešitelné cílenou, funkční sociální politikou státu.