Sleduji oprávněné občanské akce a protesty vědců a ekologů proti instalaci nekompetentního ministra životního prostředí, čtu petici umělců proti možnému ministrovi kultury. A přitom jako sociální pracovník, který už řadu let působí v terénu, vidím, jak je každý z nás svým způsobem uzavřený ve své vlastní profesi, jako automat v ustáleném rytmu práce.

Protestujeme za lidská práva, která jsou pošlapávána napříč planetou, dokážeme zaplnit třeba i Letenskou pláň na protest proti politikům, které nemáme rádi. Ale brutalitu, sadismus, povýšenost či agresivitu vůči svým bližním — projevy, které potkáváme dennodenně, třeba i cestou na tyto protesty — často přehlížíme. Odsedáme si, odvracíme zrak, nechceme být konfrontováni s životy druhých.

Proč ten neurotický spěch pryč od této nejzřetelnější, nejlidštější konfrontace s realitou naší vlastní cesty? Od setkávání tváří v tvář?

Představit si sebe bezmocné a v nouzi

Vydržet sledovat křehkost člověka při jeho odhaleném lidství v prostředí, které voní po zvratcích, moči a pokálené pravdě, a představit si sebe nebo své nejbližší v takové — nevonící, nemocné, invazivní, opilé, neléčitelné, hlasité, psychotické a hlavně veřejné — pozici, a ještě k tomu řešit konkrétní pomoc, to dokáže opravdu málokdo.

Když už na to přijde, jsme schopni si konec života člověka představit v nemocnici, v hospici, na paliativním lůžku — ano, možná i já tu jednoho dne nebudu. Myslíme na teplo, sucho, správnou medikaci od bolesti a příjemný personál.

A tak prcháme: z tramvají, autobusů, metra, obchodů, parků, dál od laviček. Neohlížej se, občane, nebo tě nakazí falešný humanismus — za celý problém přece může to „dobroserství“. Politici to opakují už třicet let: „Těm troskám stejně nejde pomoci a oni pomoc ani nechtějí.“