Pražské Vrchlického sady, přezdívané Sherwood, se opět staly středem pozornosti. Magistrát hlavního města v únoru 2026 přistoupil k radikálnímu kroku: nechal z parku odvézt lavičky. Oficiální zdůvodnění mluví o špatném technickém stavu, znečištění a snaze o zvýšení bezpečnosti. V březnu se má mobiliář vrátit, ovšem v redukovaném počtu a s designem, který znemožňuje ležení.

Na první pohled jde o logický krok správce, který chce mít ve městě pořádek. Podíváme-li se však na tento proces optikou lidských práv a porovnáme fungování veřejných prostranství se zkušenostmi z jiných metropolí, vyvstává mnohem problematičtější obraz: město, které namísto řešení sociálních krizí investuje do „architektury nepřátelství“.

Veřejný prostor jako bitevní pole o lidskou důstojnost

Otázka, kterou si musíme klást, zní: pro koho je určen veřejný prostor? Podle Ústavy a mezinárodních úmluv o lidských právech má každý člověk právo na svobodu pohybu a pobytu. Veřejný prostor by měl být z definice inkluzivní, tedy přístupný všem bez ohledu na jejich sociální status. Jakmile však město začne selektovat uživatele na základě jejich estetického přínosu nebo ekonomické produktivity, opouští demokratické principy a směřuje k autoritářské správě prostoru.

„Čištění“ pražského Sherwoodu je v tomto smyslu eufemismem pro vytlačování. Vrchlického sady představují specifický uzel, v němž se setkávají různé skupiny: cestující z Hlavního nádraží, turisté, lidé dojíždějící za prací, ale také lidé bez domova či lidé se závislostmi. Snaha „vyčistit“ tento prostor od posledně jmenovaných — například odstraňováním laviček — je pokusem zakrýt selhání státu v sociální oblasti.

Instalace takzvané defenzivní či hostilní architektury — laviček s madly uprostřed, které brání v ulehnutí — je nejviditelnějším nástrojem kriminalizace chudoby. Tyto „zákazy strategií přežití“ neřeší fakt, že dotyční nemají kam jít. Jde o technologické řešení politického problému.

Z pohledu lidských práv je takový design útokem na lidskou důstojnost. Pokud člověk v krizi nemá přístup k bydlení, veřejný prostor se stává jeho posledním útočištěm. Tím, že mu město znemožní si i jen na chvíli lehnout, jej neodradí od toho, aby byl v nouzi, ale pouze mu způsobí další fyzické i psychické strádání.

Data z USA, kde má 72 procent měst zákaz spaní na veřejnosti, jasně ukazují, že represe bezdomovectví nesnižuje. Naopak: traumatizuje lidi, ničí jejich sociální vazby a činí je neviditelnými pro sociální služby.

Represe stojí víc než pomoc

Mnoho občanů volá po „vyčištění“ Vrchlického sadů v naději, že se budou cítit bezpečněji. Je však nutné rozlišovat mezi pocitem subjektivního diskomfortu (vidím někoho, kdo vypadá zanedbaně) a reálnou bezpečnostní hrozbou (kriminalita). Paradoxem je, že represe je ve výsledku nejdražším způsobem „řešení“. Náklady na policejní výjezdy, úklidové čety a neustálé obměňování mobiliáře jsou enormní, přičemž výsledkem je pouze přesun problému o pár bloků dál.

Zahraniční zkušenosti s intervencemi v podobných prostorech, například na vídeňské Mariahilfer Strasse či v okolí kodaňského nádraží Nørreport, ukazují opačný trend. Úspěšná města zde sází na princip sdíleného prostoru. Namísto vytlačování „nepohodlných“ skupin investují do infrastruktury, která zmírňuje dopady jejich přítomnosti na okolí:

1. Důstojné veřejné toalety zdarma: Předcházejí znečišťování zákoutí parku.
2. Specializované koše na infekční materiál: Zvyšují bezpečnost pro všechny návštěvníky, aniž by kriminalizovaly závislé.
3. Terénní sociální práce přímo v místě: Lavičky jsou pro sociální pracovníky a pracovnice místem prvního kontaktu. Pokud lidé z laviček zmizí do křoví nebo tmavých koutů, sociální práce selhává.

Park jako organismus

Vrchlického sady trpí nedostatkem přehlednosti a péče, nikoliv přebytkem laviček. Problémem jsou „mrtvá místa“ — nepřehledná zákoutí, kde kvete nelegální činnost. Řešením by tedy mělo být prosvětlení, úprava zeleně a aktivní správa, nikoliv plošná redukce míst k sezení.

Pokud magistrát vrátí do parku méně než polovinu původního počtu laviček, jak plánuje, postihne to především seniory, rodiny s dětmi a unavené cestující. Park se stane tranzitní zónou bez duše. Veřejný prostor záměrně navržený tak, aby byl nepohodlný pro „ty špatné“, se zákonitě stane nepříjemným pro všechny. Inkluzivita totiž neznamená jen toleranci k lidem bez domova, ale také to, aby město bylo obyvatelné pro každého.

Pokud chce Praha skutečně zlepšit situaci v okolí Hlavního nádraží, musí se přestat dívat na lavičky jako na nepřítele. Jediným skutečně funkčním přístupem, který respektuje lidská práva a zároveň zvyšuje kvalitu veřejného prostoru, je řešit bezdomovectví prostřednictvím bydlení a adekvátní podpory. Právě investice do dostupného bydlení a prevence ztráty domova jako jediné dokážou bezdomovectví dlouhodobě snižovat.

„Čištění“ veřejného prostoru v podobě, v jaké ho nyní vidíme v takzvaném Sherwoodu, je pouze vizuálním marketingem pořádku. Je to rezignace na roli města jako pečovatele o všechny své obyvatele. Skutečná kultivace města vyžaduje odvahu k systémovým změnám: k posílení zákona o podpoře v bydlení, k investicím do sociálních služeb a k tvorbě designu, který neponižuje, ale slouží.

Lidská práva nekončí u hranic parku. Právo na důstojný život zahrnuje i právo na odpočinek ve veřejném prostoru. Odstraňování laviček je tak vzkazem, že město není pro slabé — a to je sdělení, které by v demokratické společnosti nemělo mít místo. Pokud chceme, aby byly Vrchlického sady bezpečné a zároveň příjemné, musíme se postarat o lidi, kteří v nich hledají útočiště, nikoli o to, aby v nich neměli kde sedět.