Fotografie stanu plného hraček, ve kterém žila matka s malými dětmi, obletěly média — a stejně tak rychle se ztratily v pěně dní. Ale realita tisíců českých rodin bez bydlení je zcela všednodenní a nezmizí stejně rychle jako mediální senzace.

Něco se v nás zlomilo

V České republice žije zhruba šedesát tisíc dětí v nevhodném nebo nestabilním bydlení. Tyto děti a jejich rodiče se denně pohybují mezi ubytovnami, azylovými domy nebo provizorními přístřešky. Den co den bojují o střechu nad hlavou, naplnění základních potřeb a o trochu důstojnosti.

Přitom víme, co funguje. Máme dostupná data a existují konkrétní návrhy řešení — jen se skoro vůbec nepromítají do politiky. Rodiny se navzdory veškeré snaze nemohou dostat z příjmové chudoby, děti ze špatného bydlení a jejich vyhlídky jsou bídné. Současné nastavení demoralizuje nejen rodiny, ale i sociální pracovníky, kteří vidí, že jejich práce nemá dlouhodobý efekt. Stát se zatím tváří, že jde o „individuální selhání“. Problém je přitom strukturální.

Děsivé je, že se v nás něco zlomilo. Ztrácíme schopnost empatie, přestáváme vnímat a rozumět neštěstí druhých, neumíme objektivně zhodnotit jejich problémy, nedokážeme se vcítit do života člověka cestujícího s rodinou na krku od ubytovny k ubytovně.

Každý prý svého štěstí strůjcem

V minulosti existoval v naší zemí jasný etický konsensus: dítě a jeho psychické i fyzické zdraví bylo prioritou. Od Přemysla Pitra, přes Zdeňka Matějíčka až k Olze Havlové a Táně Fischerové byly bytové problémy dětí i jakékoli jejich psychické strádání morálně neakceptovatelné a vyžadovaly neprodleně politickou reakci.

„Přece vidíte, že se jedná o matku se třemi dětmi bez bytu, dělejte s tím sakra něco!“ S tímto nárokem stále ještě žije velká část mé generace a já se za tento prý komunistický přežitek nestydím.

Návraty ke „konzervativním hodnotám“ či selskému rozumu jsou falešnou záplatou: řešení nabízejí v lepším případě jen nahodilé, povrchní a krátkodobé. Ba hůř, pořád se vrací volání po represi, která s tlakem na individuální odpovědnost donutí rodiny zasažené bytovou krizí kombinovanou s nízkým výdělkem… K čemu, ptám se!?

To, co potřebujeme, je zejména radikální změna uvažování o samotném bydlení: vrátit se k jasně dané definici bydlení, které jako primární základní životní potřebu garantuje Ústava. Teprve sekundárně může sloužit výdělku — a finančním spekulacím s ním je třeba učinit přítrž. Vyloučit ze společnosti je třeba obchodníky s chudobou, ne jejich oběti.

Další ztracený případ

V jedné vypjaté diskusi jsem oponoval obchodníkovi s chudobou, který tvrdil, že „v Česku není rasismus“. Posluchači jsem byl shledán emotivním bláznem a okřiknut. Tehdy jsem definitivně pochopil, že v českém veřejném prostoru dnes není skandální lhát a podvádět, ale emotivně bránit spravedlnost. Proto se ani matkám s dětmi ve stanech, na ubytovnách či samoživitelkám obrany nedostává. Vše je prý o individuální odpovědnosti.

Jenže není! Argumentuji zejména historickými zkušenostmi z doby vzniku sociálních států po druhé světové válce. Tehdy byly společenské změny, především kvalitní nájemní bydlení pro rodiny s dětmi, základem obnovy zničené společnosti. Tyto změny ukázaly, že individuální odpovědnost může fungovat jen tehdy, když lidé v chudobě cítí reálnou naději na zlepšení svého života.

Právě na tom závisí životní podmínky našich desítek tisíc dětí bez kvalitního bydlení a tisíců čerstvě zletilých, kteří z dětských domovů odcházejí bez rodinné podpory. Kolik jsme pro tyto osamocené, mladé dospělé postavili Domů na půli cesty?

Dnes máme v České republice přibližně šedesát tisíc dětí v nekvalitním bydlení — a číslo nepřestává růst. Jejich rodiče se často celý život probíjejí v chudobě a ta se přenáší i na další generace. Zlomit tento cyklus bylo pro mě vždy klíčovým cílem sociální práce — a musím říct, že jsem byl vždy spíš v menšině.

K ochraně práv dětí je přitom stát zavázán evropskou lidskoprávní legislativou. Právě tady se otevírá propast mezi idealistickým lidskoprávním přístupem a realitou terénní sociální práce. Chybí dostupné byty, náhradní bydlení, bezplatné nájemní služby i práce, která rodiny uživí.

Bez těchto základních nástrojů zůstávají rodiny uvízlé v systému dávek, nekvalitního bydlení a chudoby. Viditelný pokrok v životě rodiny během několika měsíců je v české kotlině téměř nemožný — na rozdíl od Skandinávie či Kanady, kde sociální stát poskytuje stabilní a funkční podporu. Bída se stává takřka jejich rodinným příslušníkem. Systém je nepustí dál, apatie a frustrace se hromadí a ústí ve všemožné patologické projevy, zatímco vám všichni kolem opakují: „Vaše chyba.“

Matka, která opakovaně žádá o práci a o bydlení, odchází z úřadu opět ponížená a poražená a přitom práskne dveřmi. Její emocionální reakce, která by měla být přirozenou obranou spravedlnosti, je ale vnímána jako problém.

Sociální pracovníci jsou často frustrovaní, protože vědí, jak rodině pomoci, ale legislativa, politika a nedostatek zdrojů jim brání. Místo řešení přicházejí další metodiky a reformy, které na situaci nic nemění.

Bytová krize v České republice se blíží ke čtvrtému stupni metastázy. Je to morální zločin celé společnosti, nás všech. Desítky tisíc dětí ale stále chovají naději a doufají v lidskost státu.

Náš společný začátek konce je právě v tomto vytěsnění dětského a rodinného bezdomoví. Dokud je budeme přehlížet, bude situace jen horší a horší — a nakonec se dotkne nás všech.