Jsou texty, které zestárnou rychle, a jiné, jež nestárnou. Ne proto, že by v sobě nesly vrozenou nadčasovost, ale protože se dotýkají problémů, které se v různých podobách vracejí a formují to, co považujeme za přirozené, rozumné či nevyhnutelné. Takové texty nejsou jen relikviemi minulosti — jsou součástí příběhu naší přítomnosti.

Právě proto stojí za to se jimi zabývat: umožňují nejen odhalovat kořeny našich současných představ a kriticky nahlížet na to, co považujeme za samozřejmé, ale také relativizovat dnešní soudy o tom, co je radikální či výjimečné — často se totiž ukazuje, že to, co dnes šokuje, v minulosti nebylo považováno za extrémní, a má tedy svou historickou legitimaci.

K takovým dílům patří i kniha Vladimíra Preiningera Zdravotnictví našich příbytků z roku 1895. Při zpětném čtení se nejeví jen jako hygienická příručka, ale jako dokument proměny myšlení o bydlení, zdraví a společnosti. Byt tu není jen místností — je prostředím, které formuje tělo, charakter i společenský řád, a může vést lidi k spokojenému a spořádanému životu, nebo naopak k nemocem, nejistotě a politické nespokojenosti.

V Preiningerových více než stoletých postřezích o přeplněných, vlhkých bytech či šíření nemocí v dělnických čtvrtích narážíme na svět, který nám je povědomý — ne proto, že by se dějiny opakovaly, ale protože některé tehdejší potíže, například nedostupné kvalitní bydlení, přetrvaly v nových podobách dodnes.

Bydlení, zdraví a správa života

Preininger psal v době, kdy se hygiena ustavila jako samostatná disciplína. Jejím cílem už nebylo pouze léčit, ale především nemocem předcházet. Důraz na prevenci současně znamenal významný posun: nemoc přestala být problémem jednotlivce, ale stala se problémem státní populace, „národního těla“.

V tomhle posunu se začíná prosazovat nový způsob uvažování o společnosti: zdraví přestává být jen osobní záležitostí a stává se předmětem státní péče, tedy dohledu i regulace. Odborné instituce se stále více snaží usměrňovat život obyvatel jako celek — jejich těla, návyky i budoucnost. I proto se zdravověda začala zajímat o vše, co člověka obklopuje — včetně ovzduší, vody, světla či prostoru.

V tomhle zájmu se mimochodem zrcadlí environmentální citlivost Preiningerova textu. Když píše o továrních komínech, kouři a chemických výparech, které se vynořují v městském prostoru, sleduje nejen intenzivní rozvoj průmyslové modernity, ale poznáváme nové formy znečištění a rizik.

Rozšíření prevence na životní podmínky přivedlo hygieniky i k otázkám bydlení. Nešlo už jen o technické parametry bytu, třeba orientaci oken, výšku schodů či nátěr zdí. Do středu pozornosti se dostal i způsob života, který se za těmito zdmi odehrává.

Špatné bydlení je u Preiningera zdrojem nemocí. Ale nejen jich. Je také zdrojem mravní zpustlosti, alkoholismu a společenského neklidu. V přeplněných a závadných bytech se podle něj rozpadá rodinný život, dospělí muži radši tráví čas v hospodách a stávají se náchylnějšími k politickému radikalismu. Naopak zdravý byt je základem „statného a pracovitého lidu“ a jeho spořádaného života bez výstřelků.

Hygienický jazyk se tak postupně proměnil v jazyk morálky — chudoba přestává být jen strukturálním důsledkem industrializace a stává se i problémem osobního životního stylu a kázně.

Spojením medicínské racionality s normativní představou řádného bydlení činí Preininger z hygieny nástroj hodnocení, regulace a usměrňování nejen jednotlivců, ale i sociálních skupin — hygienický jazyk odhaluje, kdo žije „správně“ a kdo patologicky, kdo je produktivní a kdo rizikový. Tím se však hygiena nevyhnutelně stává politickou.

Strukturální slepota reformního myšlení

Ale nebuďme k Preiningerovi zbytečně přísní — sám si uvědomuje, že vysoké nájemné, chudoba a nedostatek bytů znemožňují, aby si potřební zajistili zdravé bydlení vlastními silami. Preininger se proto obrací na obce a stát, které vybízí, aby stavěly „slušné a zdravé byty“ a pronajímaly je za dostupné nájemné.

Jeho požadavky lze možná číst jako ranou formulaci sociální bytové politiky, v jeho argumentaci však cosi chybí. Preininger bere dobový ekonomický systém jako samozřejmý rámec, nikoli jako historicky podmíněnou strukturu, a proto se neptá, proč je bydlení tržně organizovaným zbožím. Vysoké nájemné vysvětluje ziskuchtivostí podnikatelů, touhou bydlet blízko centra či cenou pozemků, aniž by se dotknul hlubších příčin, kterými jsou tyto jevy umožněny.

Jeho perspektiva tak zůstává ukotvena v rámci liberálně-kapitalistického řádu: bytová otázka je pro něj problémem hygienickým a morálním, nikoli politickým či ekonomickým. Tato směs dobré vůle a strukturální slepoty činí jeho text výmluvným pro dobu, v níž vznikl. Hygiena bydlení se tak v jeho pojetí stává spíše technologií stabilizace než prostředkem společenské proměny.

Bydlení jako politikum

A právě tady se Preininger stává překvapivě současným. Apel ve prospěch lepšího bydlení ospravedlňuje vizí budoucnosti: zdravější populací, vyšší pracovní produktivitou, sociálním klidem. Nabízí mix paternalismu a pragmatismu, ale zároveň i cosi, co je dnes nanejvýš aktuální — vědomí, že dostupné a kvalitní bydlení není luxus, nýbrž základní infrastruktura společnosti.

Preininger samozřejmě neřeší vlastnické vztahy ani logiku trhu, která bytovou nouzi produkuje. Dovoluje nám však myslet dnešek s jistou ironií: pokud lékař na konci 19. století, v době dravého kapitalismu, věděl, že zdraví a sociální stabilita stojí na důstojném a dostupném bydlení, proč dnes tohle přesvědčení působí jako radikální požadavek?

Preiningerův text tak nastavuje zrcadlo současnosti. Ukazuje, že bytová krize není jen otázkou cen a hypoték, ale také toho, jak si představujeme společnost — zda jako soubor jednotlivců, kteří si mají „nějak poradit“, nebo jako celek, který ví, že bez dostupného bydlení se rozpadá nejen rodinný život, ale i důvěra, soudržnost a nakonec i demokracie.

Když dnes sledujeme gentrifikované čtvrti, investiční byty, města přetvářená podle logiky výnosu, můžeme v Preiningerově letité argumentaci slyšet překvapivě aktuální apel: budoucnost — ta zdravá, produktivní a sociálně soudržná — se nerodí v developerských vizualizacích, ale v rozhodnutí, zda budeme bydlení chápat jako základní veřejnou infrastrukturu, nebo jen jako další položku v investičním portfoliu.