Dokumentární film Tomáše Hlaváčka Dům bez východu o ubytovně v ulici Markéty Kuncové v Brně nastavuje nelichotivé zrcadlo české společnosti. Je to obraz skutečně úmorný a nepříjemný a málokterý divák se při sledování dokumentu ubrání pocitu studu, bezmoci a snad nakonec i jakéhosi uspokojení, že se problém „naštěstí netýká právě jeho“.

Film přesvědčivě ukazuje, že v České republice žije nebo spíše živoří určitá etnicky definovaná skupina lidí v naprosto nedůstojných podmínkách a nikdo vůči nim necítí jakoukoli odpovědnost. V důsledku se jim dostává minimální nebo žádné ochrany před zneužíváním všeho druhu.

Děj snímku začíná v momentě, kdy si v roce 2017 jeden z aktivistů kolem iniciativy Chceme bydlet pronajme dvoupokojový byt na ubytovně provozované manželi Hrdinovými v brněnských Židenicích. S ostatními aktivisty se pak ohradí proti protizákonnému jednání majitelů, dokumentuje jej, upozorňuje na ně policii i úřady a nakonec přesvědčí několik nájemníků, aby na majitele podali žalobu.

Sám jsem se těchto událostí okrajově účastnil. V roce 2017 jsem byl zaměstnancem jedné z brněnských neziskových organizací, která provozovala nízkoprahový klub navštěvovaný mimo jiné i dětmi z této ubytovny. Pravidelně jsem tehdy chodíval na ubytovnu aktivisty i nájemníky podpořit. Do samotných aktivit jsem se příliš nezapojoval, spíše pozoroval a věnoval se práci s dětmi.

Vzhledem k tomu, že se práci s dětmi z ubytoven stále věnuji, jsem s řadou tehdejších nájemníků po celých sedm let v úzkém kontaktu, a proto se zde pokusím zhodnotit dlouhodobé dopady tehdejší kauzy i to, co film Dům bez východu věrně zobrazuje, a co naopak pomíjí.

Smutná realita „nejlepší ubytovny“ v Brně

Je namístě předeslat, že ubytovna na ulici Markéty Kuncové je v současnosti jednoznačně nejlepší ubytovnou v Brně. Na rozdíl od ostatních brněnských ubytoven v ní totiž obyvatelé nebydlí v pokojích bez příslušenství a nesdílí záchod, koupelnu a kuchyň s desítkami či stovkami dalších nájemníků. Ubytovna manželů Hrdinových nabízí byty 2+kk, což je v kontextu ubytoven, ale i obecně bydlení pro romské rodiny doslova luxus. Na rozdíl od ostatních ubytoven zde nájemníci fluktuují poměrně málo.

Z devětadevadesáti procent tvoří obyvatele ubytoven Romové, kteří kvůli extrémní segregaci nemají šanci uspět na trhu s komerčním bydlením. Česká republika stále nemá zákon o sociálním bydlení, města a obce disponují jen omezeným fondem bydlení a v neposlední řadě se všemožně snaží o to, aby ho nedávali k dispozici Romům. V důsledku toho jsou možnosti bydlení pro Romy extrémně limitované, a dokonce jich spíše i nadále ubývá.

Zvláště pak v Brně, kde jsou Romové vystěhováváni kvůli rychle postupující gentrifikaci Cejlu, Bratislavské a jejich okolí a kde byly v posledních šesti letech zrušeny dvě velké ubytovny na ulici Šámalově a Jarní.

Možnost bydlení na ubytovně na ulici Markéty Kuncové je v tomto kontextu — bohužel — pro brněnské romské rodiny poměrně ceněná. Přes všechno zneužívání ze strany majitelů a každodenní problémy, které s sebou život na ubytovně nese, jim zdejší prostředí nabízí určitou existenční jistotu v rámci chronické nestability, kterou romské rodiny dennodenně zakoušejí.

Ačkoli si všechny rodiny přejí dostat z ubytovny do standardního bydlení a prakticky všechny také mají několik let podané žádosti o přidělení bytu, děsí se toho, že dostanou z ubytovny výpověď. Taková výpověď obvykle ignoruje všechny zákonem dané lhůty a znamená extrémně krizový okamžik, kdy se rodiny snaží během několika dnů či maximálně týdnů najít nové bydlení, většinou neúspěšně.