Dokumentární film Tomáše Hlaváčka Dům bez východu o ubytovně v ulici Markéty Kuncové v Brně nastavuje nelichotivé zrcadlo české společnosti. Je to obraz skutečně úmorný a nepříjemný a málokterý divák se při sledování dokumentu ubrání pocitu studu, bezmoci a snad nakonec i jakéhosi uspokojení, že se problém „naštěstí netýká právě jeho“.

Film přesvědčivě ukazuje, že v České republice žije nebo spíše živoří určitá etnicky definovaná skupina lidí v naprosto nedůstojných podmínkách a nikdo vůči nim necítí jakoukoli odpovědnost. V důsledku se jim dostává minimální nebo žádné ochrany před zneužíváním všeho druhu.

Děj snímku začíná v momentě, kdy si v roce 2017 jeden z aktivistů kolem iniciativy Chceme bydlet pronajme dvoupokojový byt na ubytovně provozované manželi Hrdinovými v brněnských Židenicích. S ostatními aktivisty se pak ohradí proti protizákonnému jednání majitelů, dokumentuje jej, upozorňuje na ně policii i úřady a nakonec přesvědčí několik nájemníků, aby na majitele podali žalobu.

Sám jsem se těchto událostí okrajově účastnil. V roce 2017 jsem byl zaměstnancem jedné z brněnských neziskových organizací, která provozovala nízkoprahový klub navštěvovaný mimo jiné i dětmi z této ubytovny. Pravidelně jsem tehdy chodíval na ubytovnu aktivisty i nájemníky podpořit. Do samotných aktivit jsem se příliš nezapojoval, spíše pozoroval a věnoval se práci s dětmi.

Vzhledem k tomu, že se práci s dětmi z ubytoven stále věnuji, jsem s řadou tehdejších nájemníků po celých sedm let v úzkém kontaktu, a proto se zde pokusím zhodnotit dlouhodobé dopady tehdejší kauzy i to, co film Dům bez východu věrně zobrazuje, a co naopak pomíjí.

Smutná realita „nejlepší ubytovny“ v Brně

Je namístě předeslat, že ubytovna na ulici Markéty Kuncové je v současnosti jednoznačně nejlepší ubytovnou v Brně. Na rozdíl od ostatních brněnských ubytoven v ní totiž obyvatelé nebydlí v pokojích bez příslušenství a nesdílí záchod, koupelnu a kuchyň s desítkami či stovkami dalších nájemníků. Ubytovna manželů Hrdinových nabízí byty 2+kk, což je v kontextu ubytoven, ale i obecně bydlení pro romské rodiny doslova luxus. Na rozdíl od ostatních ubytoven zde nájemníci fluktuují poměrně málo.

Z devětadevadesáti procent tvoří obyvatele ubytoven Romové, kteří kvůli extrémní segregaci nemají šanci uspět na trhu s komerčním bydlením. Česká republika stále nemá zákon o sociálním bydlení, města a obce disponují jen omezeným fondem bydlení a v neposlední řadě se všemožně snaží o to, aby ho nedávali k dispozici Romům. V důsledku toho jsou možnosti bydlení pro Romy extrémně limitované, a dokonce jich spíše i nadále ubývá.

Zvláště pak v Brně, kde jsou Romové vystěhováváni kvůli rychle postupující gentrifikaci Cejlu, Bratislavské a jejich okolí a kde byly v posledních šesti letech zrušeny dvě velké ubytovny na ulici Šámalově a Jarní.

Možnost bydlení na ubytovně na ulici Markéty Kuncové je v tomto kontextu — bohužel — pro brněnské romské rodiny poměrně ceněná. Přes všechno zneužívání ze strany majitelů a každodenní problémy, které s sebou život na ubytovně nese, jim zdejší prostředí nabízí určitou existenční jistotu v rámci chronické nestability, kterou romské rodiny dennodenně zakoušejí.

Ačkoli si všechny rodiny přejí dostat z ubytovny do standardního bydlení a prakticky všechny také mají několik let podané žádosti o přidělení bytu, děsí se toho, že dostanou z ubytovny výpověď. Taková výpověď obvykle ignoruje všechny zákonem dané lhůty a znamená extrémně krizový okamžik, kdy se rodiny snaží během několika dnů či maximálně týdnů najít nové bydlení, většinou neúspěšně.

Ubytoven, které přijímají rodiny, je zoufale málo, a stejně tak i azylových domů. Rodiče jsou tak často nuceni své děti umístit na přechodnou dobu do Klokánku, než se jim bydlení podaří najít, a mezitím sami přežívají u příbuzných v obýváku, na dělnické ubytovně anebo na ulici. Zkušenost s institucionální výchovou je tak běžnou součástí života dětí na ubytovně. Řada dětí si touto zkušeností projde opakovaně a některé děti stráví v dětských domovech i několik let.

Bydlení na ubytovně plné hluku, švábů a štěnic, kde majitel pravidelně vypíná elektřinu či teplou vodu, je tedy jednou z mála možností, jak může rodina zůstat pohromadě. I takhle hnusně může vypadat štěstí.

Tato situace činí majitele ubytoven neomezenými vládci, jak snímek Dům bez východu věrně ukazuje. Manželé Hrdinovi jsou zcela lapeni ve své nadřazenosti a neopomenou jedinou příležitost, aby dali obyvatelům ubytovny i aktivistům najevo, že jsou pro ně na úrovni obtížného hmyzu. To je nejen odporné — vrcholem celého filmu je bezpochyby láskyplný polibek manželů Hrdinových tváří v tvář zoufalým nájemníkům —, ale především se z toho dá velmi dobře profitovat. A tak mohou Hrdinovi nejen požadovat obscénně vysoké nájmy, ale i různé nárazové platby za to, aby zapnuli elektřinu či teplou vodu.

Specialitou manželů Hrdinových je zapínání topení pouze na hodinu či dvě denně v zimním období. Je to jeden z hlavních důvodů, který donutí řadu rodin se z ubytovny odstěhovat, i když v podstatě nemají kam. Pro miminka a malé děti trpící astmatem, což je u dětí v tomto typu bydlení poměrně obvyklá diagnóza kvůli nezdravému prostředí plnému plísní a dalších alergenů, znamená zima na ubytovně v ulici Markéty Kuncové ohrožení života.

Paradoxně by však tím nejhorším, co by mohlo rodiny potkat, bylo rozhodnutí Hrdinových ubytovnu zrušit. Jak ukázal případ uzavření ubytovny Jarní, časy se změnily a úřady i politici pochopili, že za Romy se nikdo bít nebude. Když byla v roce 2016 uzavřena ubytovna Šámalova, město zařídilo většině rodin dočasné bydlení a uvolnilo pro ně kapacity v rámci svého bytového fondu. Nyní, o osm let později, se nic takového nestalo a rodiny se o sebe musely postarat samy — a neuspěly, protože bydlení pro romské rodiny zkrátka není.

Ubytovny tak vlastně suplují sociální bydlení a nikdo si nepřeje jejich zánik. Ze všeho nejméně si to přejí úřady, protože desítky romských rodin hledajících bydlení jsou pro ně otravnou noční můrou. Ať už mluvíme o magistrátním odboru bydlení, obecních samosprávách, krajské hygienické stanici nebo pověstné sociálce („OSPODu“), všichni mají velmi dobrý přehled, jak to na ubytovnách vypadá a komu a za co vyplácejí příspěvky na bydlení, v čem nechávají živořit rodiny a vyrůstat děti.

Ale jak film ukazuje, obvykle jsou přesvědčeni, že si za to mohou lidé sami. Ať už je to neurvalé a arogantní jednání pracovnice úřadu práce, policistů, státního zástupce či soudce, všichni dávají najevo — stejně jako manželé Hrdinovi — že je lidé z ubytoven se svými problémy pouze nekonečně obtěžují. A tak všichni společně pomáhají udržovat status quo a nad majiteli ubytoven drží ochrannou ruku.

Lesk a bída sociálního aktivismu

Druhá hlavní linie dokumentárního filmu Dům bez východu ukazuje, že aktivisté i přes veškerou zarputilou a upřímně míněnou snahu ve svém snažení selhali a že to asi ani nemohlo dopadnout jinak. Výsledkem jejich snahy byl sice více méně symbolický trest pro Roberta Hrdinu, ale stejné tresty obdrželi i nájemníci, kteří na Hrdinovy trestní oznámení podali, a život na ubytovně jde dál v zajetých kolejích. Ovšem s výjimkou těch nájemníků, což film už nezachycuje, kteří se nějakým způsobem podíleli na odporu proti manželům Hrdinovým.

Vyvíjet aktivistickou činnost v prostředí chronické chudoby není vůbec jednoduché. Z etického hlediska je vždy nesmírně důležité si přesně definovat vztah k lidem, kterým chceme svou aktivitou pomáhat. Jak je z filmu zřejmé, aktivisté přesvědčovali nájemníky, že jsou v tom všichni společně, a pokud vytrvají ve skupinovém odporu, povede to k úspěchu. Své aktivity a odpor vůči Hrdinovým rámovali jako my versus oni, dobro=zastávání se nájemníků versus zlo=majitelé ubytovny.

Ač je takové rámování pochopitelné, jako aktivistická strategie je to problematické právě proto, že nájemníci ubytovny dávají v sázku nesrovnatelně více než aktivisté. Aktivistům sice bezesporu šlo o vyšší princip a blaho nájemníků, jenže obyvatelům ubytovny šlo především o to, jak neztratit bydlení, neskončit na ulici a nepřijít o děti.

Aktivisté nájemníky motivovali k odporu proti manželům Hrdinovým a jejich nekalým praktikám, slibovali podporu, ale, jak film ukazuje, ve chvíli, kdy začali ztrácet podporu nájemníků, cítí se zrazeni a zhrzeně se stahují, aniž by dostáli slibovaným zárukám, a řadu nájemníků tak dostali do daleko horší situace.

Ilustrací může být osud jedné z nájemnic (říkejme jí Petra), která ve filmu dostává velký prostor. Tehdy to byla matka čtyř malých dětí, dnes už má dětí šest. Petra, která svůj odpor vůči Hrdinovým až k soudnímu stání nedotáhla, se ocitla po odchodu aktivistů ubytovny v nezáviděníhodné situaci, která vyústila v její nucený odchod. Postupně bydlela na ubytovně Jarní, Pohoda a v azylových domech v Blansku a v Brně.

Petra s rodinou také nějaký čas žili ve dvoupokojovém bytě partnerovy matky odkud se ale museli na základě výstrahy majitele domu vystěhovat, a také u Petřiny matky v jejím bytě na Cejlu, v domě, který byl nedávno zdemolován. Petra si musela projít i obdobím, kdy její děti musely přechodně strávit několik měsíců v Klokánku.

Momentálně se nachází v mimobrněnském azylovém domě a zoufale by toužila bydlet v Brně, kde zůstává její životní partner a otec dětí, který nemůže v azylovém domě s rodinou bydlet — je to služba pro matky s dětmi. Pobyt v azylovém domě je ovšem časově ohraničen a brzy Petru čeká další zoufalé hledání bydlení.

Petra nemá se svými šesti dětmi nejmenší šanci najít v Brně bydlení, pokud se na ni neusměje štěstí a nezíská sociální bydlení, na něž v pořadníku čeká již přes pět let. Nebýt Petřiny angažovanosti v odporu proti Hrdinovým, možná by stále ještě bydlela ubytovně na ulici Markéty Kuncové.

Film není manipulativní, jak se rád nechává slyšet Robert Hrdina, ale nevyužívá možnost kriticky zhodnotit činnost aktivistů a dopady, které měla na nájemníky. Je to škoda, protože kritická diskuse sociálního aktivismu v českém kontextu chybí.

Jeden z představitelů aktivistů Jan Milota ve filmu reflektuje neúspěch jejich snažení jako naivní představu o spravedlnosti. Zrovna to bych ovšem aktivistům nevyčítal. Aktivisté se pokusili využít svůj sociální kapitál a solidaritu lidí ze střední třídy ve prospěch lidí na dně společenské hierarchie, kteří takovým kapitálem nedisponují.

Vyzkoušeli snad všechny možné zákonné prostředky, které český právní systém nabízí a zjistili, že jsou bohužel nefunkční. To je alarmující a ukazuje to, že spravedlnost je obtížně dosažitelná nejen pro lidi na dně sociální hierarchie, ale i pro vysokoškolsky vzdělanou střední třídu.

Podle mne však aktivisté selhali v určité nezodpovědnosti ve vztahu k nájemníkům ubytovny, které vtáhli do hry, jejíž rizika nedokázali správně vyhodnotit, a řadu z nich tak vystavili závažným následkům.

Obchod s chudobou je selháním nás všech

Závěrem lze říci, že dokumentární snímek Dům bez východu je cennou sondou do života na ubytovně a odhaluje perverzi obchodu s chudobou. Není nejmenších pochyb, že hlavními viníky jsou majitelé ubytovny manželé Hrdinovi. Ale nejen oni, i úřady na obecní, regionální a státní úrovni a celý český politický systém, který se už ani nesnaží předstírat, že se byť jen vzdáleně zajímá o osudy těch nejchudších.

Především je to však odpovědnost nás všech, kdo žijeme v České republice, že umožňujeme fungování tohoto systému. Systému, kdy hrstka podnikatelů napojených na regionální politiky tyje z lidí na úplném dně. Je to systém ekonomicky po všech stránkách nevýhodný, ale především hluboce nemorální a dotýká se každého jednoho z nás.

Čeští Romové zkrátka nejsou považováni za součást české společnosti, a tak se jim nedostává téměř žádné společenské solidarity. Jsou vnímáni jako problém, kterého se chce každý zbavit. A to umožňuje fungování ubytoven, ve kterém si jejich majitelé mohou dělat s lidmi, co chtějí.

POZNÁMKA REDAKCE. Opravili jsme větu: „Specialitou manželů Hrdinových, kterou film neukazuje, je zapínání topení pouze na hodinu či dvě denně v zimním období.“ Film však toto jednání zachycuje. Čtenářům a autorům filmu se omlouváme.