Bydlet díky všem

Petr Kubala

Časosběrný dokument Tomáše Hlaváčka „Bydlet proti všem“ ukazuje na příkladu brněnského projektu, jak lze účinně nabourat dominantní příběh o bydlení jakožto výhradně soukromém a zásluhovém.

Byznys s chudobou vznikl jako specifický podnikatelský záměr, který má saturovat potřebu bydlet pro ty, kteří ze všech ostatních možností bydlení vypadávají, a pro které jsou ubytovny mnohdy jediná realita, do níž se už narodili. Foto snímek Bydlet proti všem

V rámci 22. ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět probíhá světová premiéra snímku Tomáše Hlaváčka s názvem „Bydlet proti všem“. Časosběrný dokument zpracovává vyhrocený společenský konflikt o pojetí bydlení jako práva nebo jako zásluhy, který se rozhořel kolem brněnského projektu „Rapid Re-Housing“ mezi lety 2016 a 2018. Cílem projektu bylo rychle zabydlet do standardního nájemního městského bydlení se sociální podporou padesát rodin s dětmi bez domova z ubytoven, azylových domů a jiných podstandardních forem bydlení.

Společně s 4AM vytváříme snesitelnější každodennost života ve městech. Pomozte nám v tom!
×

Hlaváček vypráví příběh konfliktu na dvou rovinách. První rovina se věnuje osudům konkrétních rodin bez domova, do jejichž životních trajektorií zasáhl projekt rychlého zabydlení. Sledujeme cestu několika rodin začínající v otřesných podmínkách ubytoven (nebo relativně lepších, ale stále disciplinačních, podmínkách azylových domů) pokračující jejich úspěšným zabydlením a končící vytvořením domova v standardních nájemních městských bytech.

V druhé, politické, rovině vyprávění sledujeme několik ústředních postav „zabydlovacího projektu“ v čele s tehdejším zastupitelem Martinem Freundem a jejich snahu projekt prosadit přes tuhý odpor řady politiků, některých městských částí i části veřejnosti.

Z pozice „angažované observace“ filmař odhaluje, jakým významným způsobem jsou od sebe obě roviny odtrženy: na jedné straně stojí politická debata, vytvářená lidmi, kteří žijí ve „virtuální realitě“, na straně druhé jsou to konkrétní rozmanité osudy rodin a spirály sociálního vyloučení, které je do bytové nouze dostaly. Ty se právě v perspektivě politické roviny ztrácí z dohledu a nastupuje obrázek homogenní masy „podivných, necivilizovaných, nedisciplinovaných lidí,“ kteří představují ohrožení pro společnost.

Proč projekt, který mířil na rodiny s dětmi a na něhož bylo zapotřebí sehnat pouhých padesát bytů (městský bytový fond přitom čítá sedmadvacet tisíc bytů), vyvolal takovou nevoli, že na odporu vůči němu strany zakládaly předvolební kampaně, ba dokonce vznikaly nové politické subjekty?

Odpověď hledejme v tom, co pro nás jako společnost znamená bydlení. Projekt se totiž dotkl neuralgického bodu vládnoucího příběhu o tom, kdo a za jakých okolností má právo bydlet.

Společnost vlastnického bydlení

V odborné literatuře se režimu bydlení České republiky říká super-vlastnický. Ideologie tohoto uspořádání stojí na přesvědčení, že soukromé vlastnické bydlení má být jedním z hlavních pilířů stability společnosti a dobrého života. Vlastnické bydlení si občané musí zasloužit svou aktivitou a pílí. Jádro společnosti tak má být složeno z disciplinovaných, aktivních a pracovitých lidí, kteří uspějí v soutěži s ostatními a tím pádem si pořídí vlastní bydlení, které jim bude saturovat potřeby zázemí, bezpečí a stability. Ti, kdo nejsou aktivní a nedokážou v soutěži obstát, vypadávají. A vypadávají, protože si za to můžou sami, nejsou dost pracovití a aktivní (nebo mají jiné vlastnosti, které jsou nekompatibilní s jádrem společnosti).

Tento systém je zde na institucionální rovině od devadesátých let systematicky vytvářen přechodem od režimu založeného na rozsáhlých státních intervencích k vysoce individualizovanému, na trhu, hypotékách a soukromém vlastnictví založenému režimu. Města v privatizacích rozprodávala své bytové fondy, a to až do takové míry, že dnes nemají prakticky žádný nebo velmi omezený počet bytů (Brno je v tomto případě výjimka). S veřejným nájemním bydlením se nepočítalo. Stále nemáme ani zákon o sociálním bydlení, a tedy ani záchrannou síť sociálního bydlení.

Stát se z oblasti bydlení stáhnul a nechal vše na trhu, protože ten je lepší hospodář. Bydlení se stálo primárně soukromou věcí, soukromou zodpovědností a je na každém, jak si jej zařídí.

V podstatě jediná politika státu v oblasti bydlení spočívá v doplatcích a příspěvcích na bydlení, přičemž logika je následující: ceny bydlení má určovat a určuje trh a těm, kteří na ně nemají a o bydlení by přišli, společnost prostřednictvím státu částku doplatí. Pronajímatel by proto neměl mít obavu pronajmout byt i „potřebným“, protože stát mu nájem dorovná. Systém v tomto bodě ovšem nepočítá s diskriminací, kdy pronajímatel nepronajme byt těm, kteří jej potřebují nejvíce (chudí, zranitelní, etnicky minoritní, samoživitelky, početné rodiny).

Takovýto režim uspořádávání bydlení měl bezpochyby své silné stránky — jinak bychom stěží dokázali vysvětlit, proč se už dávno nezhroutil. Velké části společnosti dal (i díky historicky bezprecedentním privatizacím) stabilitu a pocit bezpečí skrze vlastní bydlení, na němž významná část střední a vyšší třídy založila své životní trajektorie. Režim měl a stále má také své pasti, a jednu z nich zpracovává právě Hlaváčkův dokument.

Jedním z typických problémů na vlastnictví založeného uspořádání je, že se vytváří tenze mezi těmi, kteří jsou „uvnitř“ a kteří jsou „vně“, tedy chudší část společnosti, která stojí mimo řetězec vlastnictví a dědictví nebo také mladí lidé, kteří mají do systému teprve naskočit.

U mladých lidí situaci „zklidňují“ tradičně silné mezigenerační transfery. Těm nejchudších ale současný režim bydlení (ještě do nedávna) nenabízel nic. Na vlastní bydlení, hypotéku, ani na tržní nájemné nedosáhli. Nájemního městského bydlení je zoufale málo, a tak je v pořadnících předbíhali jiní, anebo byla pravidla nastavena rovnou diskriminačně (nemluvě o různých podvodech a podivných praktikách při přidělování městských bytů). Za určitých okolností by důstojné bydlení této skupině zajišťovalo alespoň sociální bydlení, které ovšem i kvůli neexistujícímu zákonu nefunguje.

Právě v tomto kontextu se vyvinul „byznys s chudobou“. Vznikl jako specifický podnikatelský záměr, který má saturovat potřebu bydlet pro ty, kteří ze všech ostatních možností bydlení vypadávají, a pro které jsou ubytovny mnohdy jediná realita, do níž se už narodili.

Jak vypadají ubytovny, dobře víme: otřesné hygienické podmínky, přeplněné pokoje; záchody, sprchy, vařiče společné pro obrovské množství lidí; plísně, švábi, štěnice a taky nehorázně vysoké částky za bydlení (mnohdy vyšší než ve standardních bytech v centrech měst) doplácené státem.

Jak přeskočit schody

Když už rodina vypadne ze všech výše zmíněných způsobů bydlení a octne se v bytové nouzi, existuje několik cest, jak jí z této situace pomoci. Prvním přístupem, který byl donedávna v našich podmínkách převládajícím modelem, je „bydlení po přípravě“ (housing ready): přechod z azylového domu do tréninkového bytu a až poté do standardního nájmu.

Model si lze představit jako schody: aby člověk vystoupal až nahoru, musí projít několika formami ubytování, osvědčit se, získat „kompetence k bydlení“, vyřešit své problémy, a až poté je „způsobilý“ k tomu bydlet.

Přístup Housing first přeskakuje schody zásluhovosti. Ilustrace Ostravská univerzita

Díky evaluacím víme, že tento, pro mnohé intuitivní, způsob ukončování bezdomovectví je neefektivní a nákladný. Jen dva z deseti, kteří se snaží vystoupat ke standardnímu nájemnímu bydlení, se k němu opravdu dostanou. Ostatní zůstanou uvězněni na jednom ze stupňů.

Tichým předpokladem tohoto modelu je jeho „výchovná“, disciplinační funkce. Předpokládá, že „pod schody“, tedy bez domova, se lidé ocitli kvůli svým vlastnostem, rozhodnutím nebo charakteristikám nekompatibilním s jádrem společnosti. A mají-li se z této situace (kterou si sami zavinili) vymanit, je potřeba je převychovat — musí být ovšem dostatečně aktivní a snažit se, aby si pomoc zasloužili. Převýchově mají sloužit právě „schody“ a veškerý dozor při cestě vzhůru.

A tady se dostáváme k tomu, proč je přístup „bydlení především“ kontroverzní. Metoda ukončování bezdomovectví totiž posloupnost kroků obrací, pomyslné schody přeskakuje, čímž ale přeskakuje i jejich převýchovnou a disciplinační fázi. Říká, že je nejprve potřeba dát lidem bez domova, no, jednoduše domov. Až v něm mohou stabilizovat svou situaci a začít za pomoci sociálních pracovníků řešit další problémy.

Puklina v dominantním příběhu

Metoda „bydlet především“ neřeší, proč se ten či onen octl v bytové nouzi, ale rovnou pomáhá. To je pro mnohé kontraintuitivní: “jiní”, “divní”, “nepřevychovaní”, “nevyléčení” se totiž v jejich očích dávají rovnou mezi “normální”, “vychované”, “slušné”. Narušuje se tak příběh o pilných jedincích, kteří si bydlení „oddřou“, jak hlásá dominující příběh.

Projekt rychlého zabydlení rodin s dětmi vytvořil prasklinu v této „ideologii privatismu“ a z něj vyplývající vizi zásluhového bydlení, které jsou pevným jádrem onoho výše načrtnutého na vlastnictví orientovaného režimu bydlení.

Projekt tak rozšířil představivost možného. Posunul představu, jak je možné o ukončování bezdomovectví přemýšlet a jak to prakticky provádět. Právě limity představivosti současného režimu obnažuje i sám dokument, který zachycuje reakce některých politiků a dalších zúčastněných: “to je šílenost“, „je to nemožné”, “tomu nemůžu nikdy věřit”.

Dokument „Bydlet proti všem“ nicméně končí rozladěním: po volbách nastupuje staro-nová politická garnitura, která projekt ukončí. Bylo by ovšem chybou závěr vnímat defétisticky — že všechno byla jen marná snaha; že šlo o výjimečnou situaci, která musela nutně skončit, protože staré pořádky se vrátily; že zavedený systém je natolik odolný, že zadupe každou alternativu a změnu. Naopak.

Projekt vytvořil puklinu, sic malou. Byť v Brně se v programu nepokračuje, jiná města se jím inspirovala a nyní už je možné si i představit, že některá z příštích vlád se jej chopí jako hlavního přístupu pro ukončování bezdomovectví. A to už by byla paradigmatická změna.

Bydlet (i) díky všem

Ze současného pohledu je Hlaváčkův dokument zajímavý ještě v jednom ohledu. Společnosti si totiž čím dál více uvědomují, že globální krize dostupnosti bydlení (a financializace bydlení), jsou skutečně systémovými problémy, nikoliv individuálními. To, co postihovalo především chudé, kteří žili v permanentní krizi bydlení, se začíná dotýkat i významné části středních tříd. Už je čím dál složitější úspěšně obhájit názor, že za nouzi si jednotlivci a jejich rodiny mohou sami.

Dokument je připomínkou, že na místě protagonistů filmu, se může, zvlášť v době covidové krize (a dalších přidružených krizí), lehce ocitnout i ten, kdo měl doposud relativně stabilizovaný život.

Jedním z důležitých předpokladů programů ukončování bezdomovectví v režimu „bydlení především“ je to, že instituce, které se takového procesu účastní, musí mít stejný cíl — udržet rodiny bez domova v bydlení — a táhnout tak za jeden provaz. Rodiny mají bydlet i díky všem, ne proti všem.

Mám pocit, že to platí i obecně. Krize bydlení a zostřující se krize dostupnosti bydlení je sdíleným problémem. Buďto si vytyčíme společný cíl — zajistit důstojné bydlení všem, kteří jej potřebují — ke kterému bude celé institucionální zázemí směřovat, anebo budeme pořád tak trochu „všichni bydlet proti všem“.

Dokument Bydlet proti všem je ke shlédnutí na webu festivalu Jeden Svět. Na jeho produkci lze tvůrcům přispět.

Diskuse
May 29, 2021 v 16.54
film BYDLET PROTI VŠEM se promítá poprvé v Brně 31.5.2021 ve 20:30 v kině ART

Všechny projekce filmu v rámci festivalu Jeden svět jsou pak zde: https://www.jedensvet.cz/2021/filmy-a-z/44915-bydlet-proti-vsem

Jinak děkujeme za upozornění na crowdfunding, který pomůže dotažení filmu do distribuční podoby, stále ještě běží zde: https://www.donio.cz/bydletprotivsem