Před několika dny obdržela vaše metodika prevence kriminality v sociálně vyloučených lokalitách certifikaci od ministerstva vnitra. O čem je, pro koho jste ji psali a jaké návrhy přináší?

V. W. Metodika představuje kompromis mezi představami realizátorského týmu a ministerstva. Původně se jednalo o velmi komplexní dokument, který obsahoval přes 230 opatření a byl určen nejrůznějším aktérům, od Vlády ČR a jednotlivých ministerstev přes Policii ČR, Úřad práce a jiné celostátně působící instituce až po orgány samosprávy a neziskové organizace. Ministerstvu se však zdála tato varianta příliš komplexní, a tak jsme ji omezili na aktéry působící na lokální úrovni, především obce. Pro ně jsme sestavili podrobný postup, jak vytvořit plán prevence kriminality s ohledem na místní podmínky, realizovat jej a nakonec vyhodnotit. Počet opatření se významně snížil.

A. B. Velká část té původní verze zůstala v metodice jako příloha. Jedná se v podstatě o analýzu osmi typů kriminality a souvisejících problémů. To znamená majetková kriminalita, lichva a dluhy, podvody v rámci obchodu s chudobou, násilná kriminalita, násilí z nenávisti, domácí násilí, narušování veřejného pořádku a závislost na drogách. Každý typ kriminality jsme vymezili jak obecně, tak s přihlédnutím k jejich specifikům v kontextu vyloučených lokalit. Navrhovaná opatření toto berou v potaz, i když některá z nich samozřejmě ve svém důsledku řeší různé typy kriminality.¨

Můžete uvést nějaké konkrétní opatření?

A. B. Na základě našeho výzkumu jednoznačně doporučujeme realizovat v lokalitách projekty komunitní práce. Na rozdíl od sociální práce, která je samozřejmě také potřeba, má komunitní práce tu výhodu, že se nezaměřuje na jednotlivce, ale na komunitu. Z principu komunity vychází a zároveň se ji snaží vytvářet. Není to tak, že by nejprve musela existovat komunita, tedy společenství, které si je vědomo svých společných zájmů a které se je pokouší prosazovat. Komunitní práce má naopak komunitu prostřednictvím zapojováních různých obyvatel a hledání jejich společných zájmů vytvořit. To je velmi důležité, protože ve vyloučených lokalitách často existuje velmi silná nedůvěra mezi různými skupinami obyvatelstva, například mezi starousedlíky a novousedlíky.

V. W. Zároveň je třeba říci, že si nemyslíme, že by se skutečně efektivní prevence kriminality v sociálně vyloučených lokalitách mohla obejít bez systémových změn. Za nutné považujeme například přijmout zákon o dostupném bydlení, v jehož rámci by bylo vytvořeno sociální bydlení, které bude nezásluhové a nebude segregované v určitých částech obcí. Něco podobného, jako je brněnský Rapid Re-housing. Také apelujeme na efektivní řešení předlužení, protože s jeho přispěním se lidé ocitají mimo pracovní trh, a tím se zmenšuje možnost zajistit si příjem legálními způsoby.

Systémové řešení obchodu s chudobou je další věc. Jeden z odvážnějších návrhů, který se pro svou povahu do metodiky nedostal, spočíval ve vytvoření registru bydlení, kam by se přihlašovali poskytovatelé bydlení, pokud by nájemné či ubytovací poplatky byly spoluhrazeny z dávek na bydlení. Součástí registru měl být také kodex s pravidly, která by poskytovatelé museli dodržovat, jinak by byli z registru vyřazeni a tím přišli o možnost ubytovávat lidi pobírající dávky na bydlení.

Z našeho výzkumu totiž vyplynulo, že právě někteří poskytovatelé bydlení se na viktimizaci podílejí dost zásadním a specifickým způsobem. Jedna z nejhorších věcí, co se člověku může přihodit, je, když nemá kde bydlet. My jsme zjistili, že existuje spousta způsobů, jak z takových lidí vytáhnout peníze. Jeden z typických případů je, že poskytovatel nevyúčtuje služby, na které vybírá peníze, hlavně vodu nebo teplo. Bere si nějakou zálohu a přebytek, který vznikne, nevrátí.

Nevedlo by ale vytvoření takového registru k ještě horšímu přístupu k bydlení na straně vyloučených?

V. W. Já si myslím, že ne. Dokonce si myslím, že někteří poskytovatelé bydlení, ti, kteří své nájemníky neokrádají, by na to naopak přistoupili rádi. Už jenom proto, že se takhle zbaví cejchu obchodníka s chudobou. Ne každý, kdo poskytuje bydlení v sociálně vyloučených lokalitách, je obchodníkem s chudobou. Registr by pomohl tyto „slušné“ poskytovatele identifikovat, což zase může pomoci lidem poptávajícím bydlení. Ale samozřejmě, všechna systémová opatření by měla být před zavedením důkladně zanalyzována, co se týče jejich potenciálních důsledků.

Vedle metodiky jste vydali i knihu. V ní představujete závěry z první fáze výzkumu, tedy výsledky analýzy dotazníků, jichž bylo ve vyloučených lokalitách přes dva a půl tisíce. Co tyto závěry odhalily?

A. B. Vedle podoby a rozsahu viktimizace jsme v dotazníku měli otázky na sociodemografické charakteristiky. Ptali jsme se na věk, rodinný stav, vzdělání, ekonomický status, to znamená, jestli mají práci. Ptali jsme se také na historii bydlení, to znamená, kde předtím bydleli. Díky tomu můžeme vůbec poprvé popsat obyvatele vyloučených lokalit jako specifickou populaci.