Téměř každý desátý obyvatel České republiky má exekuci a téměř půl milionu lidí nemá vyhlídky, že by se z dluhové pasti dostalo. Do exekuce se dostali proto, že nesplatili úvěry nebo krátkodobé půjčky, nájmy nebo poplatky za bydlení, pokuty, účty za energii. Zkrátka ti lidé udělali v minulosti nějakou chybu, často drobné zaškobrtnutí, které ale vedlo ke katastrofálním důsledkům, dlouhodobě ničícím životy jim a jejich rodinám.

Říká se, že chybovat je lidské. Jak je tedy možné že drobné chyby vedly k systematickému zadlužení tak obrovského počtu lidí? Je to tak výjimečné, že si toho všimli i v britském listu Guardian, který nezaznamenává existenci České republiky příliš často. Sice se říká, že chybovat je lidské, ale zároveň se od počátku devadesátých let jako kolovrátek opakuje, že každý je strůjcem svého osudu, že dluhy se platí a že za své chyby si každý může sám.

Tato neoliberální individualizace odpovědnosti tak dobře připravila půdu tomu, že si lidé ve spodku společenské pyramidy osvojili hodnoty této individualizované odpovědnosti, takže z dohledu zmizelo, že odpovědnost za toto exekuční šílenství je systémová, v nastavení pravidel a zákonů.

↗

Český stát, poslanecká sněmovna a senát nastavily systém tak, že drobná chyba znamená sice lidské neštěstí, ale zároveň ztráty jedněch znamenají obrovské zisky druhých (konkrétně exekutorů). V České exekutorské republice se tak nastavil systém, v němž se lidé ve spodních patrech společenské pyramidy, často ti nejzranitelnější (senioři, chudí, vyloučení, mladí) stali jakousi „nerostnou surovinou“, kde se těží soukromé zisky.

Tato forma ekonomického podnikání dosáhla takových rozměrů, že již ohrožuje samo fungování liberální demokracie, protože vede k rozpadu důvěry lidí v instituce a procesy, a především víry v to, že se mohou domoci spravedlnosti. O co víc český stát není schopen vymáhat daně od velkých firem a korporací, které optimalizují v daňových rájích, o to více nastavil systém tak, že zaklekne na ty dole.

Zatímco dosud byli ti slabší objektem ekonomického podnikání a vytěžení těmi, kteří mají moc a nemají skrupule, kauza Autonomního sociálního centra Klinika ukazuje, že se exekuce, tak jak jsou nastaveny, dají využít i jako nástroj cílené politické represe, která může člověka potenciálně zničit podobně jako „komunistická“ represe minulého režimu.

Smlouva s ďáblem

Když v březnu 2015 uzavíral kolektiv Kliniky smlouvu se státem, konkrétně s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, neexistoval jako právnická osoba v podobě spolku. Proto smlouvu v dobré víře podepsala členka kolektivu. Což se zpětně ukazuje jako kardinální chyba, které stát využívá. Po neprodloužení smlouvy v roce 2016 se kolektiv Kliniky rozhodl k občanské neposlušnosti. Minimálně již od rozhovoru s ředitelkou Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Kateřinou Arajmu je zřejmé, že pro ni jako reprezentantku státní moci je Klinika nepřijatelná se vším všudy, i v legální podobě, že to je jiný svět, který je třeba zničit.

Vzhledem k tomu, že Klinika získala od svého počátku poměrně širokou veřejnou podporu, nebylo ji možné zničit jednoduše jako předchozí squaty, tedy poslat tam těžkooděnce a za použití donucovacích prostředků ukončit existenci autonomního prostoru. Proto stát přistoupil k mnohem sofistikovanějším formám represe — k násilí v prvé řadě ekonomickému. Po člence kolektivu, která smlouvu podepsala, začal stát soudně vymáhat finanční prostředky za to, že se Klinika neoprávněně obohatila svým fungováním.

Nemůže snad být větší paradox než obviňovat z obohacování Kliniku, která se svým nekomerčním fungováním snažila zpochybňovat financializaci a komercionalizaci města. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a později Správa železniční dopravní cesty podali na členku kolektivu žalobu a chtějí po ní téměř tři miliony korun. Stát, který má deset let prázdnou budovu, kterou nechal chátrat a neměl a nemá pro ni využití, tak vymáhá peníze po někom, kdo se podílel na oživení budovy a jejím zpřístupnění nekomerčním a sociálním aktivitám.

V hlavě Arajmu a její party

Můžeme se zkusit empaticky vcítit do uvažování lidí, kteří to vymysleli a kteří mají konkrétní jména. Ředitelka Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Kateřina Arajmu, svým nadřízeným Andrejem Babišem opakovaně oceňovaná za to, jak úspěšně privatizuje státní majetek, dnes již bývalý náměstek Správy železniční dopravní cesty Tomáš Drmola, který byl na podzim 2017 odejit ze svého postu pro velice podivné nakládání se svěřeným majetkem a nový ředitel SŽDC generální ředitel Jiří Svoboda.

Co si asi tak říkali? „Zkusíme po té holce vymoci peníze. Kolik? No tak třeba tři miliony, to je dost, aby se z toho po… Ono to možná nevyjde, ale už jen soudní procesy, které se potáhnou několik let, pro ni budou trest. A co když fakt vyhrajeme? No tak bude dlužit tři miliony. To bude splácet do konce života. Ne, dokonce ne, jen něco přes 25 let. Aspoň si bude pamatovat, že stát se poslouchá a občanská neposlušnost se nevyplácí.

A hlavně to bude výstraha pro všechny, kdo si myslí, že každé město potřebuje svoji kliniku. Nevadí, když soudy prohrajeme a nepodaří se ji zadlužit. O tom, jak jí zavařit, stejně přemýšlíme v pracovní době a soudy vedeme za státní peníze. Nemáme co ztratit, jen část ze státního rozpočtu. A tyhle prostředky na zastrašení, tedy vymáhání práva, si vždy obhájíme. To je přece prosazování státní moci.“

Představitelé státu jsou tedy sekáči, kteří se nezakecají. Bezpochyby mezi nimi budou rozdíly. Zatímco Arajmu už od počátku dávala najevo, že Klinika je pro ni naprosto cizí, nepochopitelný a nesrozumitelný svět, který ona nebude chtít pochopit ani tolerovat, ale zničit, mnohem barvitější je postava generálního ředitele SŽDC Jiřího Svobody, který na podzim minulého roku nahradil minulé, nepořádné vedení.

Svoboda se totiž s kolektivem Kliniky sešel a na prvním jednání uznal, že SŽDC budovu nepotřebuje, že rekonstrukce je ekonomicky nevýhodná, že je to aktivita jeho předchůdců, konkrétně náměstka Drmoly, a otevřel jednání k převodu budovy na Magistrát hl. města Prahy. Dokonce i připustil stažení žaloby a neoprávněné obohacení.

Nicméně následně jej nejspíš Kateřina Arajmu umravnila a jako nově příchozímu mu připomněla, že úkol zněl jasně: Klinika musí být zničena. Svoboda obrátil, ukončil jednání a dal pokyn k vyklizení Kliniky, které umožnovalo rozhodnutí soudu. Svůj názorový obrat pak dokonává v rozhovoru pro Lidové noviny, kde mluví o tom, že po člence kolektivu bude vymáhat nájem za užívání budovy za tři roky, kdy SDŽDC systematicky znemožňovalo Klinice její užívání, třeba tím, že odpojilo vodu, kterou Klinika zavedla a pravidelně platila. Tentýž Svoboda se pak podivoval, že po vyklizení zůstalo na Klinice i neumyté nádobí a suchá latrína.

Exekuce jako nástroj represe 2.0

Soudně vymáhané peníze za neoprávněné obohacení či zpětnou formu nájmu, jak tomu eufemisticky říká Svoboda, však byly jen jakýmsi Damoklovým mečem, který visel nad členkou kolektivu, potažmo celým kolektivem. Určitá forma represe nebo trestu spočívá v neustálých návštěvách soudů, a především ve stresu, kterému byla vystavena členka kolektivu, po níž stát částku vymáhal. Neustálá hrozba co by, kdyby.

Vyklizení Kliniky 10. ledna provedl exekutor s najatou soukromou bezpečnostní agenturou. Zpovzdálí to jistila dvacítka policistů v civilu, připravená zasáhnout, kdyby došlo k fyzickému střetu. Stát zvolil k vyklizení sofistikovanější taktiku. Žádní těžkooděnci, kteří by svým násilím mohli vyvolat případné sympatie ke „klinikářům“, jako se to stalo v prosinci 2014.

Uvalení exekuce, zatím ve výši 1 600 000 korun a obstavení osobních účtů celý spor o autonomní centrum, o podobu města a společnosti, ve kterém žijeme, depolitizuje a převádí ho na osobní rovinu. A především jej zneviditelňuje. Ekonomické násilí pokut a dluhů za politickou aktivitu není na rozdíl od donucovacích prostředků policejních těžkooděnců tak vidět, přičemž je možná ještě efektivnější. Lidi může paralyzovat podobným způsobem, jen namísto politických vězňů svědomí zavřených ve vazbě tu budeme mít zadlužené otroky „svobodně“ se pohybující v totálně zprivatizovaném městě. V obou případech to budou politicky „živí-mrtví“ občané.

Případ Kliniky je možná zábleskem z budoucnosti toho, jak se stát bude vypořádávat se svými kritiky. Před pár dny přišly obří pokuty klimatickým aktivistům od státního báňského úřadu a státní firma ČEZ po nich navíc vymáhá 661 tisíc za ušlý zisk. Zdá se, že pravdu mají ti, kteří o státu a kapitálu mluví jako o dvou opilcích, kteří se potácejí vedle sebe, ale přitom se o sebe opírají, protože se navzájem potřebují.

Komodifikace politické represe, která politické aktivisty potlačí, a ještě přinese soukromé zisky třeba exekutorům, se tak zdá být novým stadiem, do kterého dospěl tento režim s třicetiletým výročím listopadové revoluce. Je to vskutku sametový způsob, jak ničit člověka.