V době konjunktury získala jedna moje blízká osoba místo v německé firmě v českém pohraničí a docela rychle si v tom místě vydobyla solidní postavení. Všechno se rozvíjelo velmi slibně, než do firmy nastoupil kazašský Němec, zřejmě něčí protežé, a neurvalým a velmi autoritativním chováním začal naši osobu šikanovat. Po několika měsících neustálých stížností a neshod firma usoudila, že na tom místě dva manažery nepotřebuje, a propustila cizinku, samozřejmě. Kazašský Němec byl přesídlenec, občan SRN, a možná měl dokonce nějaká zákonná privilegia.

V době prosperity si naše osoba koupila byt, na který si vzala úvěr ze stavebního spoření. Byt nebyl nijak zvlášť drahý, ale ona neměla žádné úspory, takže ji to stálo dosti dlouhý a nepříliš výhodný překlenovací úvěr — ale stálo jí to za to. Úvěr ze stavebního spoření je dosti mírná forma zadlužení, kdo si bez ní vůbec k čemukoli ohledně bydlení pomůže?

A pak to přišlo: naše osoba byla z důvodů reorganizace podniku propuštěna s odstupným (zaplatila z něj pořádnou daň) — zůstaly jí splátky dluhu za byt a ojeté auto, kterým objížděla firmy v pohraničí a hledala nové zaměstnání. Měla dost dobrou kvalifikaci i znalost němčiny, nezdálo se, že by to měl být problém.

Ale byl — auto, nedávno generálně opravené ještě z těch slušných příjmů, se jí podařilo nabourat, nic se jí nestalo, ale auto bylo na odpis. Z odstupného si pořídila počítač, aby mohla hledat místo na internetu a snadno korespondovat. A z odstupného samozřejmě žila, neměla žádné jiné příjmy, podpora v nezaměstnanosti se vyplácí až po vyčerpání odstupného.

Tak se částka rozplynula, najednou byl i telefon moc drahý, za auto bylo třeba zaplatit povinné ručení a teprve pak ho zrušit, něco se porouchalo doma, něco možná utratila lehkomyslně, za co se neptám. Návštěvy na pracáku byly otřesným zážitkem (jsme v době lidumilného ministra Drábka za TOP 09 a Nečasovy vlády). Po uplynutí pěti měsíců si našla práci a nastoupila za plat menší, než by byla podpora, vypočítaná z toho předchozího platu, ale místo bylo k dispozici teď a naše osoba ztratila trpělivost.

To místo vypadalo nadějně, ale vůbec nebylo dobré. Hlavní majitel, který ji přijímal, zemřel a jeho syn a nástupce se choval podobně jako ten Kazach v německé firmě. Na ledě upadla, hrozně si natloukla a z toho docela vážně onemocněla cévní chorobou a musela si nechat vystavit pracovní neschopnost. Bylo to v zimě, kolem Vánoc, kdy je nejvíc zakázek, ve firmě to považovali za ulejvání. Málem přišla o nohu, jen díky suplujícímu lékaři z krajské fakultuní nemocnice se jí dostalo správné diagnózy a léčby. Začala trpět záněty zubů a každá návštěva zubaře něco stála, nechala si ihned udělat můstky a korunky, aby nevypadala zpustle. To už stálo docela dost.

Telefonní operátor přes všechny dopisy a návštěvy navzdory žádostem písemným i telefonickým nezrušil paušál na telefonu, tři měsíce se s ním dohadovala a každý měsíc vždy znovu zaplatila nehorázný účet, ačkoliv netelefonovala.

Ještě hloub