Efektivní a rychlé vymáhání práva je základní funkcí státu. Exekutoři mají být součástí spravedlnosti, nikoli byznysu. Odměny exekutorů se však reálně nezvyšovaly už šestnáct let a jejich úřady dnes mají zcela odlišné náklady než v době, kdy byl tarif stanoven. Diskuze o financování exekutorských úřadů je proto zcela legitimní. Avšak to, co předvádí ministerstvo spravedlnosti v demisi, není promyšlená reforma, ale improvizace — a navíc na úkor těch, kteří již dnes nesou největší zátěž.

Zvýšení exekutorského tarifu se v návrhu ministerstva tváří jako technická úprava. Ve skutečnosti ale znamená, že u běžných peněžních exekucí narostou minimální odměny exekutorů, vyklizení nemovitostí a další úkony výrazně podraží a více se bude platit i za exekuce, které nakonec skončí zastavením. Tyto peníze nezaplatí stát ani většina velkých věřitelů. Zaplatí je dlužníci — lidé, kteří už dnes kvůli exekucím žijí na hraně chudoby, často dlouhodobé.

Plánované řešení zůstává nespravedlivé

Analýzy mapující zadlužení v České republice opakovaně ukazují, že exekuce se nekoncentrují náhodně. Jako poslankyně z Ústeckého kraje můžu potvrdit, že jejich koncentrace přesně odpovídá realitě obcí a měst v našem regionu, který dlouhodobě patří mezi kraje s vůbec nejvyšším podílem obyvatel v exekuci i v oddlužení.

Exekuce se týkají především strukturálně chudých regionů, lidí s nízkými příjmy, samoživitelek, seniorů a lidí po různých životních zlomech. Každá další tisícikoruna nákladů pro ně znamená méně peněz na nájem, jídlo, léky nebo děti. Chceme-li skutečně motivovat dlužníky, aby se vrátili do legální ekonomiky a řešili své závazky, je poslední, co dává smysl, další prodražení exekučního systému.

Už dnes známe příběhy lidí, kteří si kdysi půjčili deset tisíc a systém po nich po letech vymáhá částky v řádu stovek tisíc. Nejde o extrém z bulvárních titulků, ale o důsledek kombinace vysokých smluvních sankcí, úroků z prodlení, nákladů soudního řízení a exekuce. Pevné minimální částky odměny exekutora, které se mají teď ještě zvýšit, dopadají nejvíce právě na menší dlužníky. Zavedení dvou pásem odměn tento problém neřeší a pro dlužníky zůstává nespravedlivé.

U dluhu v řádu několika tisíc může nadále náklad exekuce tvořit klidně polovinu či více celkové částky. Výsledkem je dluhová past. Dlužník má pocit, že už nikdy nemůže vše zaplatit, rezignuje na legální práci, mizí do šedé ekonomiky a roky se veze v systému exekucí, ze kterého má minimální šanci vystoupit. Pokud do takového systému nalijeme další peníze ve formě vyšších tarifů, nevyřešíme problém, jen zvětšíme rozdíl mezi původním dluhem a tím, co se po lidech vymáhá.

Česká republika má přitom za sebou několik kroků správným směrem — zkrácení doby oddlužení, milostivé léto, snahu ukončit část bezvýsledných exekucí. Všechny tyto snahy vycházely z jednoduchého poznání, že držet stovky tisíc lidí deset a více let v neřešitelných exekucích je drahé a nefunkční.

Odborníci na dluhovou problematiku dlouhodobě ukazují, že velká část exekucí je v podstatě nevymahatelná, přínos pro věřitele je minimální a náklady pro stát — v dávkách, ve zdravotním systému i ve ztracených daních a odvodech — jsou obrovské. Zdražením tarifu se od tohoto cíle vzdalujeme. Exekuce se ještě více prodraží — a tím se prodlouží i doba, po kterou lidé zůstávají mimo systém.

Úpravy bez diskuse s odborníky

Dalším rozměrem problému je samotný způsob, jakým ministerstvo návrh prosazuje. O tak zásadní změně nerozhoduje standardní vláda, ale kabinet v demisi. Neproběhla otevřená odborná diskuse se zástupci dluhových poraden, odborných organizací ani lidí v exekuci. Ministerstvo nepředložilo důkladnou analýzu dopadů na různé skupiny obyvatel.

Přitom víme, že kvalitní data o zadlužení existují a umožňují modelovat konkrétní dopady změn na obce, regiony či sociální skupiny. Přesto se zdá, že návrh vznikal bez opory v datech. Takto se reforma tak citlivé oblasti, jakou jsou exekuce, dělat nemá.

Právní odborníci už roky upozorňují, že český exekuční systém je nepřehledný, administrativně těžkopádný a prošpikovaný dílčími novelami, které lepí staré problémy novými výjimkami. Exekuce jsou drahé i proto, že systém funguje jako složitý stroj, kde jeden člověk může mít desítky řízení u různých exekutorů, kde se opakují tytéž úkony a kde se stále spoléháme na papíry místo chytrých technologií. Zvýšení tarifu v takovém prostředí znamená jediné: víc zaplatíme za službu, která už dnes nefunguje tak, jak by měla.

Pokud nechceme jen kosmetickou úpravu, ale skutečnou reformu, musíme se dívat na celek. Odborníci i praxe dluhového poradenství nabízejí několik směrů, které dávají mnohem větší smysl než pouhé navýšení tarifu. Je fér bavit se o tom, aby odměna exekutorů reflektovala inflaci a reálné náklady, ale tarif musí být spravedlivější a degresivní.

U menších dluhů nesmí náklady exekuce přerůst jistinu a je třeba nastavit strop na celkové náklady — tedy na součet jistiny, úroků a nákladů řízení. Takový tarif by se měl tvořit transparentně s účastí nezávislých ekonomů, dluhových poradců a zástupců dlužníků, ne jen exekutorů a ministerstva. Zvyšovat odměnu plošně, bez těchto pojistek, znamená posílit právě ten aspekt systému, který už dnes vytváří dluhovou spirálu.

Zavedení místní příslušnosti exekutorů — tedy model, kdy každý dlužník má jednoho exekutora — by odstranilo současný systém, kdy si věřitel vybírá exekutora, což vytváří nezdravou soutěž o případy. Dlužník často neví, kdo všechno proti němu vede řízení a kam se vůbec obrátit. A více exekutorů na jednoho člověka znamená duplicitní práci a zbytečné náklady. Teritorialita — jeden exekutor podle místa bydliště dlužníka — by zvýšila přehlednost, usnadnila koordinaci splátkových kalendářů a omezila „lov“ exekucí a byznys s chudobou. Bez této změny je debata o tarifu jen šoupáním čísel po papíře.

Změna v nejméně vhodnou chvíli

Kdykoli mluvíme o exekucích, měli bychom si také připomínat, že exekuce jsou až konec příběhu. Ten začíná u smluv, sankcí a úvěrů, které byly dlouho příliš snadné, příliš drahé a příliš agresivně nabízené. Proto je nutné přísněji regulovat výši smluvních pokut a sankcí, vymáhat po poskytovatelích úvěrů skutečné posuzování úvěruschopnosti a chránit spotřebitele před predátorskými praktikami.

Bez toho budeme stále jen hasit požár, který si úvěrový trh sám znovu a znovu zapaluje. Zásadně snížit náklady celého systému přitom může skutečná digitalizace justice — elektronické spisy, automatizace rutinních úkonů, elektronická komunikace.

Navýšení exekutorského tarifu přichází v nejméně vhodnou chvíli: od vlády v demisi, bez širší debaty, bez podpory v datech a analýzy dopadů. V zemi, kde jsou stále v exekuci statisíce lidí.

Pokud chceme vymáhání práva, které bude férové k věřitelům, udržitelné pro exekutory a zároveň nezavírat lidi do doživotní dluhové pasti, musíme začít od základu — spravedlivým tarifem. Zdražit exekuce v dnešním systému znamená jen to, že za stejný problém zaplatíme víc peněz — místo abychom konečně změnili samotná pravidla hry.