Česká sociální politika má za sebou už bezmála čtyřicet let dlouhou cestu. To už je doba srovnatelná s érou státního socialismu — a i v tomto případě by se dalo říct: „čtyřicet let stačilo“.

Od sociální politiky k sociální práci

Úřady práce vznikly ve své době jako nástroj, který měl pomoci přežít těžkou ekonomickou transformaci, která zasáhla pracovní pozice stovek tisíc lidí. U zrodu úřadů práce stál dnes téměř zapomenutý ministr práce Milan Horálek, který převzal a upravil německý model péče o nezaměstnané. Odbornému managementu vznikající sítě úřadů práce a resortu práce a sociálních věcí se tehdy skutečně podařilo provést zemi nejtěžším obdobím devadesátých let.

Václav Klaus a jeho parta jim dodnes mohou být vděčni. V době, kdy se „zhaslo“, aby se mohlo přemisťovat, úřady práce zachraňovaly statisíce lidí před pádem do chudoby. Tehdy totiž ještě existovali politici, kteří dokázali řešit společenské problémy komplexně. Ostatně měli na co navázat.

Ačkoli byl systém sociálního zabezpečení zděděný po minulém režimu rigidní, podfinancovaný a brutální vůči jakékoli jinakosti, dokázal udržet relativně stabilní společnost. Důchodový systém zajišťoval seniorům standardní životní úroveň bez nutnosti dávkového — „chudinského“ — dofinancování. Zdravotní péče byla dostupná, stomatologie finančně zvládnutelná, lékařská pohotovost pokrývala celé regiony. Pobytové sociální služby měly sice nízkou úroveň, ale byly dostupné. Existovala síť pečovatelských domů. Lidí bez domova byla oproti dnešku jen hrstka.

Ze zpětného pohledu nešlo o špatné výchozí podmínky pro rozvoj oboru sociální práce. Ten se v devadesátých letech akademicky osamostatnil a s pomocí občanského sektoru vnesl do rigidního systému lidskost, odbornost a případovou práci.

Nově nastavený systém hmotné nouze přitom sloužil přesně té skupině, které má ve vyspělé sociální zemi sloužit — nejvýše pěti procentům obyvatel propadajícím se do hmotné chudoby. Úřady práce se soustředily na stabilizaci pracovního trhu, včasné vyplácení podpory v nezaměstnanosti a rekvalifikaci zaměstnanců, motivující je k zvyšování kvalifikace.

Rozmach chudoby

Zlom přišel s koncem devadesátých let, kdy prudce narůstal počet lidí, kteří nedokázalo obstát v mimořádně tvrdém výkonovém systému. To v mnoha případech ještě zesilovala strukturální chudoba v regionech, dlouhodobý rasismus — zejména vůči Romům — a narůstající krize bydlení.

Uvolnění pracovních, bytových a hygienických norem, prosazované ve jménu zisku a přenesení odpovědnosti na jednotlivce, přivádělo stále více lidí do dluhových pastí, nestabilního bydlení, nelegální práce a následných závislostí — a na ulici.

Obrovské majetkové přesuny bez právního či etického krytí podporovaly rychle se formující českou oligarchii. Snaha o sociální politiku byla zesměšňována jako návrat komunismu a o kritické sociální práci, poukazující na politické a systémové důvody a řešení narůstající sociální krize, nebylo vůbec možné mluvit.

Sociální práce se stala primárním nástrojem, jak pracovat s lavinou chudoby. Doplňovaly ji často až byznysově pojaté psychologie, psychiatrie a psychoterapie. Klienti byli do této medicínsko-sociální sféry často doslova nahnáni. Výsledkem byl nárůst systémové chudoby: individuální terapií nelze řešit nedostupné bydlení, segregované lokality, prekarizovanou práci, systémové násilí ani rasismus.

Úřady práce postupně absorbovaly agendu sociálních dávek — příspěvek na bydlení, přídavky na děti, porodné, pohřebné či rodičovský příspěvek. Ještě více se od své původní role odklonily po vzniku pracovních agentur a ponecháním celých pracovního trhu politikům spojeným s podsvětím.

Drábek, hrobař fragmentů sociální politiky

Rok 2012 přinesl hlavní zlom. Resort ministerstva práce a sociálních věcí převzala TOP 09 a bez koncepce a odborné diskuse rozjela takzvanou Drábkovu reformu — soubor technokratických opatření, jež centralizovala rozhodování, rozbila vazby na terénní sociální práci a proměnila úřady práce v represivní nástroj vůči chudým.

Následný policejní zásah a odsouzení náměstka ministra Vladimíra Šišky ukázaly, že klíčovým hybatelem této reformy byl boj o výměnu IT systému a kontrolu nad veřejnými zakázkami. Reforma byla sice po rezignaci Drábka zastavena, přesto napáchala obrovské finanční a morální škody — IT zakázky, předražený a nakonec zrušený projekt sKarta, chaotické přesuny personálu mezi samosprávnými odbory, obecními sociálními odbory a úřady práce. Rivalitu vyvolanou těmito změnami odnesli hlavně klienti, sociální práce se oddělila od výplaty dávek a vznikly nejednotné postupy v terénu.

Místo multidisciplinárních týmů se mezi jednotlivými aktéry objevilo napětí. Sociální pracovníci ztratili vliv na výplatu dávek a jejich práce se stala zbytečnou. Zvítězilo direktivní, mocenské a disciplinární pojetí „rozděl a panuj“. Úřady práce se tím proměnily v obrovský finanční průtokový kanál lákavý pro politické i ekonomické hráče.

Ministři sociálního trestu: od Drábka k Jurečkovi

Jaromír Drábek byl tím, kdo definitivně pohřbil hlubší koncepci sociální politiky a přeměnil úřady práce v mocenský a nehumánní moloch. Odborní zaměstnanci odcházeli, místo nich nastoupil tvrdý management a neodborný personál, často hrubě zacházející s klienty, na nichž si vybíjí svou frustraci — a ta je obrovská. Před dvaceti lety bylo naprosto nepředstavitelné, že by si úřednice úřadu práce samy podávaly žádosti o sociální dávky, dnes je to běžná praxe.

Klientský portál JENDA a související informační systémy Úřadu práce, které spravuje firma OKsystem, jsou dlouhodobě terčem kritiky. Opakované kolapsy, neúspěšné pokusy o modernizaci a dlouhodobá závislost na jediném dodavateli nedokáží zajistit hladký provoz úřadů a dopadají přímo na klienty. Nadto byly desítky poboček v menších městech zrušeny. Na začátku roku 2026 je tak úřad opět zavalen statisíci žádostmi.

Naposledy byl lidoveckým ministrem Marianem Jurečkou veřejnosti předhozen nedodělek nazvaný „superdávka“, která ignoruje základní pilíře sociální politiky a všechny cílové skupiny míchá dohromady. Líbivost hesla „jedna dávka místo čtyř“ jednoduše nemůže zakrýt desítky let chybějící komplexní sociální politiky.

Je nabíledni, že v prostředí, kde dlouhodobě selhává politika dostupného bydlení, toleruje se prekarizace práce, prohlubují se regionální nerovnosti a sociální problémy jsou redukovány na osobní odpovědnost jednotlivců, nemohou úřady práce plnit svou funkci. Místo nástroje prevence a sociální stability se proměňují v instituci, která prostřednictvím kontroly, podmiňování a permanentního dokazování „nároku“ jen dohlíží a trestá.