↗

Ve veřejné debatě v těchto dnech zaznívá mnoho příspěvků na téma, zda je vůbec nějakým právem bydlet ve městě jako Praha či Brno, natožpak v jejich centru. Odpovězme si ale nejdříve na jinou otázku: jak se promění kvalita života nás všech, zmizí-li z čím dál méně dostupných měst lidé v nízkopříjmových profesích, bez nichž se náš každodenní život neobejde? Foto PxHere

Zatímco českými sociálními sítěmi hýbe rozhovor DVTV s realitním investorem Davidem Hauerlandem, který udílí hraběcí rady mladým, jak přijít k investičním bytům, v New Yorku ve volbách zvítězil Zohran Mamdani s kampaní postavenou na dostupném bydlení pro všechny. Dvě souběžné události nasvěcují dva přístupy k tématu, které se stává čím dál palčivější existenční otázkou života ve městech: má se bydlení pojímat jako veřejná služba plynoucí z nezadatelného lidského práva, nebo jako soukromá služba, na niž dosáhnou jen někteří?

David Hauerland ztělesňuje druhý trend, který v posledních letech ovládl realitní trh. „Cítíme velký trend u generace Z, která žije službou. Dneska se mladí lidé nechtějí vázat k bytu či k lokalitě, ale mají tendenci cestovat a žít každou chvíli na jiném místě, ať už globálně, či v rámci jedné metropole,“ říkal už vloni v rozhovoru pro Forbes. Hloupé to rozhodně není, neboť z tržního hlediska se takový přístup k realitnímu investování vyplácí.

Již před třemi lety jsme se zabývali novým trendem na realitním trhu: nástupem takzvaných „micro-living“ bytů, mnohdy inzerovaných jako studentské bydlení. Jde o plně zařízené menší byty, které si lze snadno pronajmout online včetně dalších služeb.

Poptávka — jak si všímá i Hauerland — po nich skutečně je. Ale pro lidi jeho typu je na nich nejatraktivnější jiný aspekt: výnosy zdaleka převažují klasické byty k nájmu pro rodiny.

Jde-li si v online aplikaci předplatit takřka vše od jídla až po služby, proč by se to vlastně nemělo týkat i střechy nad hlavou? „Studentských“ rezidencí vzniká čím dál více po celé Evropě. Ale pro běžné obyvatele měst se tak zákonitě děje na úkor nově postavených nebo zrekonstruovaných bytů pro ně.

David Hauerland je realitní investor, který, jak sám říká, investuje do rekonstrukcí starších činžáků, aby je dále pronajal movitějším nájemníkům jakožto „službu“. A to nás přivádí k jádru věci: co takový přístup znamená v praxi?

Dobře si vzpomenou pamětníci brněnských událostí z Vánoc roku 2016: společnost Fidurock tehdy využila krátkodobých nájemních smluv, aby se rychle zbavila stovky rodin žijících ve starých domech, mohla je zrekonstruovat a výhodně znovu pronajmout. Z původních nájemníků v domech v lokalitě, která bývala označovaná za vyloučenou, ale už tehdy se zřetelně stávala čím dál atraktivnější, nikdo nezůstal. To má zřejmě Hauerland na mysli, mluví-li o „oživení měst“.

Jeho „investiční přístup“ lze v evropském kontextu stěží označit za nějaké inovátorské myšlenky, ovšem dopady jeho přístupu mají své specificky české důsledky. Jinými slovy: David Hauerland neobjevil nic nového, ale podobné investiční strategie se snáze zavádějí do praxe ve městech, kde se lze nájemníků lehce zbavit tím, že jim po půl či roce neprodloužíte nájemní smlouvu. Takové poměry přitom nejsou žádnou samozřejmostí: míra ochrany nájemníků je politickým rozhodnutím a v řadě zemí je řádově větší, než jakou dnes poskytuje svým občanům Česká republika.

Rozhovor DVTV se konfrontaci, která by nastolovala otázky odrážející žitou realitu českých nájemníků, umně vyhnul — a to zdaleka nemluvím jen o právem vysmívané Hauerlandově radě, jak dosáhnout na vlastní investiční byt snížením osobních výdajů na kávu. Přispěl ale k důležité debatě: kdo má právo bydlet ve městě?

V logice predátorského typu realitních investicí to nejsou nízkopříjmové rodiny, které se musely vystěhovat z bytů společnosti Fidurock. A pokud v takovém systému přežily, tak zejména proto, že byly cílem obchodníků s chudobou, kteří inkasovali příspěvky na bydlení, zatímco nechávali domy neopravené. Nájem ukrajuje stále citelnější část příjmů už ale i rodinám s běžnými platy.

Ve veřejné debatě v těchto dnech zaznívá mnoho příspěvků na téma, zda je vůbec nějakým právem bydlet ve městě jako Praha či Brno, natožpak v jejich centru.

Odpovězme si ale nejdříve na jinou otázku: jak se promění kvalita života nás všech, zmizí-li z čím dál méně dostupných měst lidé v nízkopříjmových profesích, bez nichž se náš každodenní život neobejde?