Už se setmělo, je pod nulou, do Vánoc zbývají necelé tři týdny. Před brněnskou ubytovnou Pohoda v ulici Vlhká se schází na dvě stě lidí. Ve tmě těžko rozeznávám tváře, potkávám ale i místní obyvatele, nejen aktivisty.

Přišli, aby společně demonstrovali za důstojné bydlení pro všechny. Hlavně ale na obranu 114 rodin, které prožily posledních několik měsíců v nejistotě, zda budou mít od Nového roku kde bydlet.

„Jsme Romové a chceme, aby naše děti mohly žít stejně jako ty vaše,“ mluví do megafonu pohnutým hlasem obyvatelka domu v ulici Vlhká. Žije v jednom z osmi domů v ulicích Vlhká, Stará, Francouzská a Bratislavská, který donedávna patřil firmě Dolfin R. E. - Zábrdovice 1. Ta před časem přešla pod nového majitele společnost Fidurock Brno a s ní i její veškerý nemovitý majetek.

Již od léta, kdy zřejmě převod nabýval reálné podoby, se nájemníci postupně dozvídali, že jim nový vlastník nehodlá prodloužit nájemní smlouvy. S domy v lokalitě, která se v posledních letech přeměňuje ve čtvrť vhodnou pro lukrativní investice, má jiný záměr.

„Naše společnost má jistý podnikatelský záměr, který je ale dlouhodobý a v žádném případě nezakládá záměr hromadného ukončování nájemních vztahů,“ napsal jednatel Fidurocku Vladimír Loukota. Jeho e-mail obdržela před týdnem iniciativa Chceme bydlet!, která úterní protest uspořádala.

Hrozí rodinám, že se po Novém roce octnou na ulici? Nebo aktivisté vyvolali bouři ve sklenici vody, jak naznačuje Vladimír Loukota?

Jedna paní povídala

„Pan jednatel Loukota deklaroval, že nikoho na ulici v příštím půl roce vyhazovat nebudou,“ uvedl v den konání demonstrace na svém Facebooku náměstek primátora zvolený za Žít Brno Matěj Hollan k výsledku pátečního jednání mezi městem a firmou Fidurock. Obyvatelé přesto mají dobré důvody zůstat na pozoru. S nimi totiž firma jedná poněkud odlišně.

„Mně řekli, že mi smlouvu prodlouží na další tři měsíce, jak jim mám ale věřit… písemně to nemám,“ vypráví jedna z obyvatelek místa. Je v podobné situaci jako ostatní nájemníci: zástupci firmy s nimi prakticky nekomunikují, informace z médií pronikají pouze k několika z nich.

O výsledku pátečního jednání se žena nedozvídá od zástupců města, ani od sociálních pracovníků, natožpak jak by rozum velel, od majitelů, ale díky kontaktu s iniciativou Chceme bydlet!. „Je to ve stylu jedna paní povídala, od souseda jsem se zase dozvěděla, že už najímají bezpečnostní službu, která nás má od ledna vystěhovat,“ dodává.

Zkušenosti s vlastníkem mají nájemníci veskrze špatné. Minulý týden se na dveřích jednoho z bytů v domu na Bratislavské objevilo oznámení, v němž se píše, kde si může nájemník vyzvednout své věci. Firma jej kvůli nezaplacenému nájmu vystěhovala, nechala vyměnit zámky a jeho osobní věci odvézt. Takový způsob vystěhování nájemníka je přitom protiprávní, ba trestný.

Na firmu Fidurock se nyní upíná pozornost médií, a tak se snaží, jak se říká „tlumit vášně“. Ve středu zaslala četce vyjádření, v němž odmítá „hromadné vyklízení nájemců, zejména pak v zimním období“.

Nájemníci však zřejmě správně cítí, že zůstávají v ohrožení: nikdo jim nedal žádné reálné záruky. Možná se neoctnou na ulici všichni najednou, možná to nebude po Novém roce, svůj „jistý podnikatelský zájem“ ale firma má.

První půjdou ti s dluhy, potom tedy ti s krátkodobými nájemními smlouvami? Bude to, až se oteplí? A především, kam se odstěhují? Takové otázky si nájemníci kladou. Oprávněně.

Vždyť město už dělá dost

„Nejprve jsem měl smlouvu na rok, teď naposled mi ji dali už jen na měsíc,“ popisuje jeden z účastníků demonstrace postup, který firma zvolila, aby mohla nájemníky legálně vystěhovat. V ohrožených domech jsou krátkodobé nájemní smlouvy spíše pravidlem, nežli výjimkou. Většině lidí se obnovovaly po třech měsících.

Kromě nejistoty, že se můžete kdykoli octnout bez střechy nad hlavou, způsobují takové smlouvy i finanční tíseň. Část dotčených obyvatel je závislá na dávkách na bydlení a kvůli tříměsíčním smlouvám si doplatek mnohdy nestihne vyřídit. Dostávají se tak do dluhové pasti, protože nejsou schopni včas platit nájem, který je navíc nezřídka předražený. Je s podivem, že český stát vůbec takovýto typ smluv toleruje. Dlouhodobě jej kritizuje ombudsmanka Anna Šabatová či organizace European roma rights centre.

„Chtěli jsme se odstěhovat, ale správci nám nedali dokument o bezdlužnosti. Někteří ho dostali, my jsme ale prý nestihli úřední hodiny. Bez něho nemáme šanci,“ vypráví další nájemnice.

Jak ukázala ve své reportáži Saša Uhlová, získat byt na realitním trhu je pro Romy těžké bez ohledu na to, zda někomu něco dluží. Právě proto se nyní mnoho z nich obává, že jakmile jim vyprší nestandardně krátkodobé nájemní smlouvy, nebudou mít kam jít.

Své naděje proto nyní upírají k vedení města Brna. Nikoli bezdůvodně. Brno za poslední rok učinilo mnoho: jako první české město testuje přístup Housing first, který nestaví bydlení na principu zásluhovosti, ale pokládá ho za základní právo.

V rámci pilotního projektu poskytlo byty padesáti rodinám v bytové nouzi. Ohrožených rodin je  mnohem více, ale dostatek městských bytů,  ač některé z nich je třeba opravit, Brno má. Problémem zůstává neochota městských částí. „Na městské části Brno-sever mi řekli, že mám jít na magistrát. Mám ale dluhy a prý nesplňuji kritéria. Bojím se, že moje rodina skončí na ubytovně,“ krčí rameny nájemnice z ohroženého domu.

Pro většinu domácností zůstává městský byt nedosažitelným cílem a soukromníci je odmítají. Do dluhů je přitom dostaly drahé nájmy v domech, jejichž majitelé vydělávají na chudobě, protože dokáží parazitovat na dírách v nastavení systému. Pobírají dávky od státu a drtí své nájemníky, aniž by do objektů investovali. Jako firma Dolfin.

Se zamítavým přístupem městských částí, které ovládají většinu bytového fondu, se město potýkalo již během přípravy pilotního projektu rychlého zabydlení. Většina jich zkrátka odmítla byty poskytnout.

Nynější kauza pouze poodhalila dlouhodobý problém, s nímž se potýká Brno i další města, která vůbec ještě nějaké byty mají. Pro město je dohoda se soukromou společností klíčová: pokud by firma náhle desítky rodin s dětmi vystěhovala, nedokázalo by jim pomoci.

Známá firma Dolfin

Uzavírání krátkodobých smluv, případy nelegálního vystěhování, prakticky žádné vlastní investice do oprav. Takto podnikala firma Dolfin R.E. - Zábrdovice 1.

Není však výjimkou. Firma spadá pod developerskou skupinu Dolfin Real Estate, která má zhruba dalších deset dceřiných společností. Některé z nich vlastní nemovitosti i v Praze a nájemníci s nimi mají podobné zkušenosti.

„Měli jsme smlouvu na dobu neurčitou, Dolfin nám ale nabídl smlouvu jen na dobu určitou a potom ji začal postupně zkracovat,“ vypráví obyvatelka domu na Žižkově, který získal soukromý majitel v restituci, po jeho smrti jej ale jeho děti prodaly právě Dolfinu.

Firma všechny nájemníky postupně vystěhovala, aby mohla dům rekonstruovat. V poslední fázi jim prý vyhrožovali vypnutím topení, po celou dobu správci nekomunikovali a nájemníci se neměli na koho obrátit. Následky nebyly tak závažné jako v případě brněnské kauzy, většina obyvatel si našla nové bydlení. Nepotýkali se totiž s diskriminací na trhu s bydlením.

Většinu domů v brněnské vyloučené lokalitě získala firma od soukromých majitelů. Z kupních smluv, které má Deník Referendum k dispozici, ale vyplývá, že v případě jednoho z nich, Vlhké 9, hraje roli i město.

Pochybná privatizace

Nemovitost vlastnilo z poloviny město, z poloviny jistý Zdeněk Matoušek. Během jednoho měsíce se firmě Dolfin podařilo získat celý objekt, aniž by s městem přišla právně do styku. Provedla to následovně:

Zdeněk Matoušek nejprve v prosinci roku 2005 prodal Dolfinu svou polovinu.V kupní smlouvě se s firmou dohodl na tom, že od ní mohou obě strany odstoupit, nepodaří-li se mu pro Dolfin získat i druhou polovinu domu, kterou tehdy vlastnilo město. Plán ale vyšel. Za necelý měsíc Matouškovi město prodalo zbývající část, kterou ihned den poté převedl na firmu Dolfin, jak bylo domluveno.

Obě strany musely během příprav plánu vědět, že město bude ochotné svou část privatizovat. Dům Vlhká 9 byl již od roku 2002 na seznamu nemovitostí, které město nechce či nebude využívat. Záměr prodat dům schválilo zastupitelstvo městské části Brno-střed v červnu roku 2005, tedy půl roku před prodejem samým.

Prodej ovšem zajišťovalo město, nikoli mětská část, a to si mělo být vědomo, že polovinu domu neprodává Zdeňku Matouškovi, ale de facto developerské firmě, která v té chvíli vastnila druhou polovinu. A co více, město svůj podíl vyčíslilo částkou pouhých 1 841 782 korun. Zato Zdeněk Matoušek prodal svou první polovinu za 2 500 000 korun, tu druhou od města přeprodal Dolfinu za 1 900 000 korun.

Nejsme spekulanti, chceme jen investovat

Nejistotu obyvatel brněnských domů posiluje fakt, že domy nyní získal nový majitel. Nevědí, co očekávat. Firma Fidurock Brno koupila majetek legální, ale mnohdy kritizovanou, transakcí: nekoupila samy domy, ale pomocí zástavního vkladu u Equa Bank celou společnost Dolfin R.E. - Zábrdovice 1. Vyhnula se tak přinejmenším placení daně z převodu nemovitosti.

Podobně jako v případě Dolfinu vystupuje pod názvem Fidoruck více firem v České republice. Většina z nich podniká s realitami, buduje obchodní centra či zábavní parky. Jejich vzájemné propojení je těžko dohledatelné, firmu Fidurock Brno ale vlastní nadnárodní skupina Fidurock Private Equity Participations B.V., která daní v zahraničí.

Firma Fidurock Brno také získala kontrolu nad společností bytová-správa.cz, která ohrožené domy spravuje. Vystupuje za ni zmíněný Vladimír Loukota, který se v e-mailu iniciativě Chceme bydlet! ohradil proti nařčení ze spekulací.

Záměr firmy označil za investiční. Současné vzkazky nájemníkům ukazují, co má tímto slovem na mysli: postupně vystěhovat obyvatele, domy zrekonstruovat a dále výhodně pronajmout či prodat.

Firma má na takovéto jednání bezpochyby v současném právním nastavení právo. Představuje poslední článek v řetězci nedostatečné ochrany nájemníků, kterým hrozí vystěhování kvůli tomu, že Česká republika toleruje neakceptovatelné zneužívání krátkodobých nájemních smluv. Na zlepšení jejich životní situace se přitom vynaložily nemalé prostředky.

Firma Dolfin získala v minulosti zhruba šest milionů z evropského programu Zlepšení prostředí v problémových sídlištích na rekonstrukcí domů Stará 19 a Bratislavská 59. Peníze však nyní zřejmě neposlouží těm, kteří v lokalitě žijí, ale nově přistěhovaným. Již nyní ve čtvrti kolem ulice Cejl vyrůstají kanceláře či hotely, nižší nájmy lákají studenty a Romové jsou postupně různými způsoby vytlačováni dále z centra města.

Jakýkoli je konkrétní záměr Fidurocku Brno, zní jako utopie, že by jím mohlo být ponechat v domech původní nájemníky, nabídnout jim slušné nájemní smlouvy, pomoct jim v jejich společenské emancipaci a začít investovat do oprav. Přitom jedině takový záměr by stvrzoval, že vlastník je odpovědný. A v dobré společnosti by jedině takový záměr skýtal nárok na zákonnou ochranu takového vlastnictví. Protože lidská práva a životy lidí musí stát nad vlastnickými nároky oportunistických spekulantů.

Za současných poměrů je ale pravděpodobnější postupné vystěhovávání, které posílí proměnu čtvrtě jako celku. Většině rodin končí smlouva v prosinci nebo v březnu. Dosavadní mediální zájem dotlačil firmu k jednání s městem, alespoň prosincové smlouvy tak zřejmě prodlouží. Co přijde, až zájem opadne?

Viděno z nadhledu: pokud stát neschválí zákon o sociálním bydlení a pokud město a jeho městské části nezmění způsob spravování obecních bytů, těžko veřit, že to v boji za dostupné bydlení myslí vážně.