Je zima a tma, středa večer. Dav lidí stojí pod sochou svatého Václava na pražském Václavském náměstí. V ruce mají transparenty. U mikrofonu se střídají řečníci, posluchači tleskají, troubí. Jsou to obyvatelé sídliště Písnice z městské části Praha Libuš. Do samého centra Prahy přišli demonstrovat, aby upozornili na svou situaci. Jejich byty patří ČEZu, a ten je chce nyní prodat.

Stojím kousek stranou a povídám si s Petrem Kuriščákem, který na sídlišti vyrostl. „My jsme se do Písnice přistěhovali, když mi bylo čtrnáct let. Pamatuju si, jak jsme pomáhali sázet stromy, naši tátové tam pomáhali při stavbě, dělali obrubníky,“ vzpomíná Kuriščák na své dětství a vysvětluje tak, proč má řada obyvatel sídliště k místu vřelý vztah.

Ondřej Václavík, mluvčí iniciativy Moje Písnice, mezitím do mikrofonu vypráví celý příběh. Většina lidí, kteří na sídlišti bydlí, jsou starousedlíci. Sídliště bylo dostavěno koncem osmdesátých let. Kromě několika družstevních domů patřilo 739 bytů různým státním podnikům, jako je Pražská energetika, Vojenské stavby, Masokombinát Písnice, Ministerstvo paliv a energetiky. Aby tehdy zaměstnanci mohli v bytech bydlet, museli v podnicích odpracovat určitý počet let. Někteří také pracovali na stavbě sídliště, stovky hodin bez mzdy. Dnes jsou sídlištní obyvatelé z velké části v důchodovém a předdůchodovém věku.

Lidé, kteří se tam přistěhovali a odpracovali si své roky, oprávněně doufali, že budou mít kde zestárnout. Situace se změnila po roce 1989. Stát tehdy vložil některé ze zmíněných státních podniků do nově vzniklé akciové společnosti ČEZ. Společnost takto získala kolem osmi tisíc bytů po celé republice a stát se i díky tomuto a dalším vkladům stal majoritním vlastníkem ČEZu.

Tiskový mluvčí ČEZu Roman Gazdík v této souvislosti zdůrazňuje, že ČZ nezískal bytový fond „zdarma“. Před privatizací tyto podnikové byty patřily Českým energetickým závodům a dalším společnostem. „Bylo běžnou praxí, že i když konkrétní firma v lokalitě byty přímo nestavěla, získávala je výměnou za jiné, které stavěla v odlišné lokalitě — a to podle toho, kde různé podniky vlastněné státem zrovna potřebovaly byty pro své zaměstnance.,“ vysvětluje Gazdík.

Skupina ČEZ bytový fond postupně odprodávala bytovým družstvům, a to i v Praze, kde měla byty v Michli a v Řepích. V roce 2003 vyzval k založení družstva i nájemníky z Písnice. Ti tak učinili a když dostali nabídku, která byla podle jejich slov závazná, mnozí z nich prodali své chaty, auta nebo si peníze půjčili. Za rychlost totiž měli dostat slevu. Čtrnáct dní před vypršením lhůty pro podepsání smlouvy ale ČEZ nabídku stáhl.

„ČEZ se snažil v minulosti zohledňovat možnost převodu bytů na bytová družstva složená z nájemníků, pokud tato možnost byla v souladu s péčí řádného hospodáře. Takto se snažil postupovat i v případě prodeje bytů v Písnici v roce 2003, po obdržení nevyžádané nabídky od jiného subjektu, která byla o třetinu vyšší, to už ale nebylo možné,“ vysvětluje situaci z roku 2003 mluvčí ČEZu Roman Gazdík.

Založená družstva i prostředky, které si lidé sehnali, tak přišly vniveč. ČEZ tehdy nakonec byty neprodal, nájemníci se společností deset let soudili a soudy prohráli.

ČEZ se bytů zbavuje

Letos v létě, tedy třináct let poté, našli nájemníci ve svých schránkách dopis od ČEZu, který jim oznamoval, že sídliště prodává ve veřejné soutěži. Nájemníci dostali strach, co s nimi bude. Několik lidí se rozhodlo, že to tak nenechají. Sezvali všechny obyvatele sídliště do tělocvičny. Přišlo jich sedm set, a tak museli rodiny vyslat své zástupce, aby se vůbec dokázali dohodnout. Založili sdružení Moje Písnice, které se snaží případ medializovat a vyjednávat i na politické úrovni.

„Toto je už naše pátá demonstrace. Psali jsme dopisy na všechny strany,“ hřímá do mikrofonu Václavík. „Všechny nitky nakonec vedly k ministerstvu financí,“ pokračuje Václavík a popisuje, jak se sešli i s Andrejem Babišem, ale ten se na setkání příliš nesoustředil, odběhl někam telefonovat. S dalšími zástupci ministerstva se na ničem nedohodli. Písničtí se sešli také se zástupci ČEZu. Ti jim doporučovali, aby se jako družstvo zúčastnili veřejné soutěže. Pro většinu nájemníků to ale nebyla realistická možnost — už jednou družstva zakládali a lidé na sídlišti mezitím zestárli, mnozí jsou v důchodu. Podle Václavíka by měl přijít někdo z politiků a bouchnout do stolu, jako to udělal svého času Jiří Paroubek.

Proto zástupci nájemníků navrhují řešení, které se již podařilo prosadit lidem v Jirkově a Kadani. I tam chtěl ČEZ prodat své byty ve veřejné soutěži, po vleklých protestech se ale dohodl s nájemníky na kompromisním řešení. Společnost, která si byty koupila, měla povinnost je nabídnout k prodeji stávajícím nájemníkům.

ČEZ celou událost interpertuje jinak. „Situace na severu Čech v roce 2009 během ekonomické krize a situace nyní v Praze je zcela odlišná. Zatímco umístění dvou tisícovek bytů během krize na velice malém realitním trhu v Severních Čechách by jejich cenu výrazně snížilo, v Praze v období ekonomického rozmachu je trh naopak velice rozvinutý a cenu to neovlivní,“ říká jejich tiskový mluvčí a vysvětluje dále, že dle analýz podmínka prodeje nájemníkům na severu Čech nesnížila kupní cenu.

„Důvodem mimo jiné bylo, že by si v daných lokalitách byty stejně nejspíš nikdo jiný nekoupil a zájem provozovat byty k pronájmu zde nebyl,“ Prodej bytů přímo nájemníkům tak podle ČEZu dával v roce 2009 na severu Čech smysl i ekonomicky. V případě Prahy se naopak očekává zájem investorů o celé portfolio s cílem je dlouhodobě pronajímat. „Podmínka prodeje nájemníkům by pak cenu srazila velmi významně,“ uzavírá toto téma Gazdík. Informaci o tom, za kolik prodali nájemníkům jiné byty v Praze, konkrétně třeba v Michli a v Řepích, ČEZ Deníku Referendum neposkytl.

Písničtí požadují, aby ČEZ zrušil výběrové řízení a nejpozději do dvou měsíců vypsal nové. To by mělo obsahovat povinnost nabídnout bytové jednotky současným nájemníkům ke koupi za zbytkovou cenu, a to nejpozději do šesti měsíců od podepsání smlouvy. Nabídka by podle nich měla platit jeden rok. Také chtějí, aby pozemky, které nejsou pod nemovitostmi, převedl nový majitel bezúplatně nebo za symbolickou cenu na obec. Ve výběrové komisi chtějí mít jednoho z nájemníků, aby na průběh dohlížel.

Čeho se písničtí bojí

Společnost ČEZ byty prodává proto, že se chce soustředit na své podnikání v energetice. Zároveň zástupci společnosti tvrdí, že nemohou prodat byty za jinou než tržní cenu, protože jsou odpovědní svým akcionářům. Majoritním akcionářem je stát. Vlastní prostřednictvím ministerstva financí 69,79 procenta akcií. Oslovení politici argumentují tím, že nemohou zasahovat do rozhodnutí představenstva a že ČEZ musí byty prodat za co nejvyšší cenu, aby jednal jako dobrý hospodář. Váha ceny v nabídce tvoří pětadevadesát procent. Působí to skoro jako začarovaný kruh.

„Skupina ČEZ jakožto obchodní společnost byla založena za účelem podnikání s cílem maximalizace zisku, a takto je i odpovědná svým akcionářům — včetně majoritního akcionáře, kterým je stát, tedy v důsledku všichni občané České republiky. ČEZ nemá statut veřejně prospěšné společnosti, a nemůže tedy při správě svého majetku postupovat tak, že bude významně zohledňovat sociální hledisko,“ vysvětluje mluvčí ČEZu Gazdík a dodává, že v tomto případě je navíc sociálníhledisko pochybné, neboť nájemci neříkají, že jsou v sociální nouzi, jen se snaží získat byty za výhodných podmínek. „Občanům v tíživém postavení pomáhají nástroje sociální politiky, které jsou upraveny v zákoně a které jsou shodné pro všechny občany České republiky,“ myslí si Gazdík.

Nájemníci poukazují i na skutečnost, že ten samý paragraf, který ČEZu přikazuje, aby byl dobrým hospodářem, obsahuje dovětek s odkazem na jiný paragraf téhož zákona. V něm se uvádí, že „podnikatelské rozhodování má být učiněno s nezbytnou povinností loajality, kdy nejen člen orgánu společnosti, ale i celá korporace musí při svém jednání také ctít sociální a environmentální okolnosti své činnosti.“

Podle Romana Gazdíka, mluvčího ČEZu, má společnost právo byty prodat a nájemníky dostatečně chrání občanský zákoník. Většinou mají smlouvu na dobu neurčitou a tu nelze bez závažných důvodů vypovědět, chráněná zákonem je pak i výše nájmů. Nájem tak lze zvyšovat jen velmi zvolna. Na sídlišti ale bydlí i lidé bez smlouvy na dobu neurčitou a i těm, kteří dlouhodobou smlouvu mají, jde o to, jaký bude nový vlastník.

Obavy nájemníků plynou hlavně z toho, že by se nový majitel mohl ke svým nájemníkům i bytovému fondu chovat podobně jako například společnost RPG Byty v Ostravě. Způsobů, jak znepříjemnit život nájemníkům, existuje mnoho. Když je Gazdíkovi barvitě líčím, namítá, že v takovém případě by nikdo nemohl prodat dům, kde někdo bydlí, protože nikdy nelze zaručit, jak bude nový majitel postupovat.

Metody dobrého hospodáře

Ostatně pro příklady není potřeba chodit až do Ostravy. ČEZ se podle písnických také neprojevuje jako dobrý majitel. „Rozhodl jsem se udělat rekonstrukci bytu. A protože mám rád všechno v pořádku, požádal jsem ČEZ o svolení a ptal se jich, jak mám naložit se starými věcmi,“ vypráví Jaroslav Kubricht, který na sídlišti žije. ČEZ mu odpověděl, že s rekonstrukcí souhlasí a staré věci má vyhodit, hradit si však musí vše sám. Pan Kubricht předělal půlku bytu, udělal nové plovoucí podlahy, kuchyň, předsíň, vestavné skříně, elektriku, plyn, vodu. „Když jsme byli hotoví, asi za měsíc jsme dostali dopis, já i manželka, kde byla výpověď,“ pokračuje ve svém vyprávění.

Jako důvod ČEZ uvedl, že v bytě nebydlí a pronajímá ho. I sehnal si potvrzení od sousedů, že tam skutečně bydlí on s manželkou, a dal to k soudu. „Za nějakou dobu se ozvali z ČEZu, že udělali místní šetření. Paní, se kterou jsem jednal, říkala, že takhle to být nemůže, že oni výpověď stáhnou, ale že já musím stáhnout žalobu,“ popisuje další vývoj a dodává, že ČEZ to až k soudu nechtěl nechat dojít a že podle jeho právníka by to každopádně vyhrál.

I k investicím do sídliště je pak Kubricht skeptický: „Vše, co v Písnici ČEZ udělal, bylo z donucení. Nové výtahy udělat musel, protože ty původní neměly vnitřní dveře, což odporovalo předpisům EU a výtahy tam být musí. Potom se udělaly stoupačky, protože stářím vykazovaly netěsnosti, praskaly a vytápělo to byty. Okna vyměnili, protože ta původní vypadávala,“ vypočítává Kubricht. Jinak se podle něj do oprav neinvestovalo, a i na první pohled lze rozeznat pár družstevních domů, které jsou hezké a zateplené, od těch, které patří ČEZu.

ČEZ kontruje, že množství investic bylo větší. Kromě již zmíněných investic opravil také střechy, dlažbu před domy, lino ve společných prostorách a dva domy zateplil. Ve výčtu je také rekonstrukce části lodžií. Nový majitel může mít teoreticky mnohem horší přístup, protože si domy a pozemky bude kupovat proto, aby na tom co nejvíce vydělal. Budoucnost je tak pro obyvatele sídliště neznámá.

Veřejná prostranství v ohrožení

Kromě obav o to, jak se bude nový majitel chovat, vzbuzuje strach i skutečnost, že ČEZ prodává veškeré zastavěné i nezastavěné pozemky celého sídliště, což je něco kolem osmi hektarů, s výjimkou pár družstevních domů, mateřské školy a tělocvičny s klubem Junior.

Podle písnických by tyto pozemky měla vlastnit obec. Bojí se o dětské hřiště a volná prostranství. Pokud by k jejich sídlišti vedla plánovaná trasa D, stala by se oblast lukrativním místem a noví majitelé by mohli chtít stavět i tam, kde je dnes zeleň. ČEZ jejich obavy rozptyluje na svých webových stránkách s tím, že na volných místech nejsou podle katastru stavební pozemky.

Starosta městské části Praha Libuš Jiří Koubek (TOP 09) to však vidí jinak: „Jedna stavební parcela tam je, územní koeficienty nejsou sice vysoké, ale pozemek je relativně tak velký, že by se tam stavět dalo. Dnes je na něm hřiště, které děti využívají, je to místo setkávání,“ tvrdí Koubek a upozorňuje, že pokud by vedlo do Libuše metro, zcela určitě by se prostor zahustil. „Dneska nemůže nikdo dát ruku do ohně, že je tam jen jedna stavební parcela, potenciálních pozemků je tam víc, byť nejsou velké. Náměstíčko, kde budeme za pár týdnů rozsvěcet vánoční strom, to je typicky místo, které bude do budoucna zastavěno, pokud pozemky bude vlastnit někdo, kdo bude chtít svou investici zhodnotit,“ bojí se starosta.

Proto by podle něj bylo optimální řešení, kdyby ČEZ převedl pozemky na obec. „Rozumím tomu, že ČEZ je částečně obchodní firma, musí tedy přihlížet k obchodním zájmům. Na druhou stranu by se měl najít způsob, jak veřejná prostranství předat obci, ale měl by se najít způsob, jak to předat obci, je jedno, jestli hlavnímu městu Praze, nebo městské části, i když by nás to na údržbě stálo čtvrt milionu ročně, ale rádi bychom to udělali, je to důležité.“ vysvětluje Koubek.

ČEZ by měl podle Koubka měl rozprodat menším bytovým družstvům, která by ta vznikla, anebo existují od roku 2003. A přitom by měl zohlednit investice, které lidé do bytů udělali, jinak to bude podle starosty podvod na nájemnících. ČEZ je v této otázce zcela klidný, neboť jak říká Gazdík: „Jakýkoli majitel se musí řídit územním plánem, který vydává zastupitelstvo obce, v tomto případě Magistrát hlavního města Prahy.

Neprůhledný kapitál

Další pochyby mají nájemníci ohledně samotné soutěže a i společnosti, která má realizovat veřejnou soutěž. Jedná se o firmu Naxos, u níž nelze dohledat konečného vlastníka. „Realitní společnost Naxos je jednou z největších tuzemských realitních a dražebních společností s dlouholetou zkušeností v oblasti realizace prodeje nemovitého majetku, na trhu působí od roku 1994 a se Skupinou ČEZ spolupracuje od roku 2011, kdy byla vybrána útvarem Nákup jako partner pro zprostředkování prodeje nemovitých věcí a poradenskou činnost,“ říká k těmto pochybám mluvčí Gazdík a dodává, že akcionářská struktura společnosti NAXOS je ČEZu známa: „Nejsme však zmocněni tuto strukturu zveřejňovat. Konečný vlastník nicméně není politicky exponovanou osobou a není majetkově ani personálně propojen s vedením společnosti ČEZ,“ ujišťuje Gazdík.

Rozptyluje také obavy nájemníků, kterým vadí, že v podmínkách veřejné soutěže není ustanovení, že společnost, jež si byty koupí, musí mít známého konečného vlastníka: „Podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, je nutné, aby případný nový majitel prokázal při skládání kupní ceny identitu konečného vlastníka,“ říká Gazdík. Na dotaz, zda by jeho identitu ČEZ musel zveřejnit, odpovídá tiskový mluvčí, že to zákon neukládá. „Cílem tohoto opatření je zejména prověřit, že peníze použité na úhradu kupní ceny nebyly získány z trestné činnosti a ověřit jejich původ,“ vysvětluje Gazdík.

Cizího a neprůhledného kapitálu, na kterém se ze zkušeností jinde jen obtížně vymáhá třeba i jen dodržování platných zákonů, se bojí místní nejvíce. „Nepřipusťte, aby zisk z prodeje sídliště, na němž jsme téměř třicet let platili nájem, a o které jsme se s péčí řádného hospodáře starali spolu s městskou částí převážně sami, skončil na účtech někde v daňových rájích nebo za něj byly budovány další rezidence ve Švýcarsku, zatímco my, naše děti i naši rodiče budeme nuceni opustit své domovy, přátele i prostředí, které jsme pomáhali spoluvytvářet,“ píší v dopise poslancům.

Východisek z nastalé situace existuje zřejmě víc, byť je vyhlášená veřejná soutěž zkomplikovala. Sdružení Moje Písnice považuje za nejschůdnější variantu, ke které dospěl ČEZ v Kadani. Starosta obce zas považuje za nejlepší systém malých družstev, kterým by ČEZ byty prodal. Aktuálně sdružení Moje Písnice zvažuje účast na veřejné soutěži, které se ale teď zúčastnit nemohou, potřebují na to více času.

Ve čtvrtek odeslali dopis ministru financí Andreji Babišovi, kde své rozhodnutí vysvětlují. „Obyvatelé by se veřejné soutěže chtěli zúčastnit, ale stávající podmínky veřejné soutěže účast obyvatel fakticky neumožňují, “ píše v dopise pro ministra financí Petr Novotný z advokátní kanceláře Vilímková Dudák & Partners, který nájemníky zastupuje.

Zástupci iniciativy Moje Písnice žádají ministra financí Andreje Babiše o podporu jejich žádosti na prodloužení lhůty pro podávání nabídek do 31. května 2017. Oficiální žádost o prodloužení lhůty chtějí zaslat také společnosti ČEZ.

Patří byty vůbec ČEZu?

Podle právníka Michala Pohla z katedry podnikového a evropského práva Vysoké školy ekonomické je v souvislosti s touto kauzou třeba promyslet, zda vůbec byty ČEZu patří. Byty byly do majetku ČEZu vloženy rozhodnutím Ministerstva pro hospodářství politiku a rozvoj v dubnu 1992. „Zákon o osobním vlastnictví bytů, který v době převodu bytového fondu ze státního vlastnictví platil, stanovil, že při převodech bytů, mohou byty, které jsou užívány na základě osobního užívání, nabýt pouze jejich uživatelé,“ říká Pohl. Nejedná se podle něj o předkupní právo, ale o striktní zákaz převodu ze státního vlastnictví na jiný subjekt. Podle tehdejší právní úpravy bylo zřejmě indiferentní, zda se převádějí byty, nebo celé bytové domy s byty, neboť rozlišování na bytové jednotky přinesla až pozdější právní úprava.

„Převody ze státního vlastnictví, respektive celou transformaci, je podle mého názoru třeba vykládat také v kontextu s judikaturou Ústavního soudu, který stanovil, že o statcích mají v souladu s principem subsidiarity rozhodovat ti, co k nim mají nejblíže,“ což jsou v tomto případě podle Pohla ti, kteří k nim mají právo osobního užívání či nájmu. V případě vlastnického práva platí, že se nepromlčuje, ale vydržuje. „Vydržení však podle právníka předpokládá, zjednodušeně řečeno, nabytí nemovitosti nikoliv v rozporu se zákonem. „Jak ostatně lze demonstrovat na různých restitučních kauzách, nelze vyloučit, že se lze i po dvaceti letech domoci u soudu určovací žalobou, aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí je stále stát a posléze se o eventuálních převodech či jiných právních vztazích dohodnout se státem, kterého neváží povinnosti statutárních orgánů akciových společností,“ uzavírá Michal Pohl.

Jsou to byty, ne králíkárny

Druhý den po demonstraci se kodrcám autobusem k sídlišti Písnice. To leží těsně vedle velkého vietnamského tržiště SAPA. Umístění a různé spory, které zejména v minulosti měli zdejší nájemníci se svými sousedy, vzbudilo mezi některými písnickými teorie až konspiračního charakteru. Obávají se, že by si jejich sídliště mohlo změnit ve vietnamské ghetto.

Je tu ale ještě jeden aspekt, na který mě přivádí paní, se kterou se na sídlišti dávám do řeči. Je důchodkyně a na případný nákup bytu by neměla prostředky. Zoufale mi popisuje svou nejistotu: „Když jsme se nastěhovali do podnikového bytu, měli jsme tehdy jistotu, že budeme mít kde dožít. Před lety, když nám byt chtěli prodat, jsme si prostředky sehnali, dnes jsem po manželově smrti sama a zaplatit bych to nedokázala,“ vypráví mi roztřeseně.

Pro tuto paní a možná i další nepříliš majetné nájemníky bylo nejlepší, kdyby ČEZ zvolil variantu z roku 2003, při které by ale zohlednil větší stáří bytů a domů, jakož i investice, které nájemníci do bytů vložili. Vzhledem k tomu, že jakýkoli další postup společnosti je pod dozorem minoritních akcionářů, musí být řešení politické. Příklad písnického sídliště ukazuje, jak velkou chybu udělal stát, když se v roce 2004 zbavil svého minoritního postavení v OKD a zároveň jak negativní roli může sehrát to, když pustí minoritní akcionáře do státních podniků. Z hlediska státu je totiž prodej sídliště do rukou spekulantů s bydlením jednoznačně projevem špatného hospodaření. Důchodci, kteří si v novinách čtou o tom, že se o jejich byty a pozemky kolem poperou miliardáři, se bojí oprávněně. Sociální dopady mohou být devastující.

Bohuslav Sobotka se zatím zmohl na to, že během interpelací v Poslanecké sněmovně řekl, že se tím bude zabývat a médiím pak, že by si sídliště mělo koupit město Praha.

Ať už bude nakonec vhodné řešení pro obyvatele sídliště jakékoli, potřebují o něco více času, aby se mohla zespoda vznikající občanská iniciativa plně rozvinout. Její energie a akceschopnost je ohromující, přesto se těžko mohou stavět velkému kapitálu bez podpory státu. Pokud teď ČEZ byty prodá, což dělat nemusí, nebude cesta zpátky. Pokud by si byty koupil někdo, kdo by se choval bezohledně, snažil se zbavit nájemníků a na investici co nejvíce vytřískat, mohl by zpětně prodej společnost významně poškodit.

Staré nájemníky, kteří sídliště stavěli, o byty se třicet let starali a před třinácti lety měli znova naději, že v nich v klidu dožijí, zachvacuje panika. Správně říkají, že pomoci teď musí politici. Jak moc vidí budoucnost černě, vyjadřují v dopise poslancům, kde s hořkostí píší: „Dobře si pamatujeme věty Václava Havla typu,“ (volně cituji) ,zbouráme ty panelákové králíkárny, protože nejsou hodny toho, aby zde nadále stály. Naši občané musejí v budoucnu bydlet levně a důstojně.ʼ Jak je možné, že dnes se ani stát, ani ČEZ nestydí i z těchto takzvaných králíkáren vyhánět jejich obyvatele?“