Je zima a tma, středa večer. Dav lidí stojí pod sochou svatého Václava na pražském Václavském náměstí. V ruce mají transparenty. U mikrofonu se střídají řečníci, posluchači tleskají, troubí. Jsou to obyvatelé sídliště Písnice z městské části Praha Libuš. Do samého centra Prahy přišli demonstrovat, aby upozornili na svou situaci. Jejich byty patří ČEZu, a ten je chce nyní prodat.

Stojím kousek stranou a povídám si s Petrem Kuriščákem, který na sídlišti vyrostl. „My jsme se do Písnice přistěhovali, když mi bylo čtrnáct let. Pamatuju si, jak jsme pomáhali sázet stromy, naši tátové tam pomáhali při stavbě, dělali obrubníky,“ vzpomíná Kuriščák na své dětství a vysvětluje tak, proč má řada obyvatel sídliště k místu vřelý vztah.

↗

Nájemníci se ze sídliště vydali protestovat do centra Prahy. Foto Saša Uhlová, DR

Ondřej Václavík, mluvčí iniciativy Moje Písnice, mezitím do mikrofonu vypráví celý příběh. Většina lidí, kteří na sídlišti bydlí, jsou starousedlíci. Sídliště bylo dostavěno koncem osmdesátých let. Kromě několika družstevních domů patřilo 739 bytů různým státním podnikům, jako je Pražská energetika, Vojenské stavby, Masokombinát Písnice, Ministerstvo paliv a energetiky. Aby tehdy zaměstnanci mohli v bytech bydlet, museli v podnicích odpracovat určitý počet let. Někteří také pracovali na stavbě sídliště, stovky hodin bez mzdy. Dnes jsou sídlištní obyvatelé z velké části v důchodovém a předdůchodovém věku.

Lidé, kteří se tam přistěhovali a odpracovali si své roky, oprávněně doufali, že budou mít kde zestárnout. Situace se změnila po roce 1989. Stát tehdy vložil některé ze zmíněných státních podniků do nově vzniklé akciové společnosti ČEZ. Společnost takto získala kolem osmi tisíc bytů po celé republice a stát se i díky tomuto a dalším vkladům stal majoritním vlastníkem ČEZu.

↗

Nápisy na transparentech vyjadřují písničtí své znechucení jak nad ČEZem, tak nad politiky, kteří jejich kauzu neřeší. Foto Saša Uhlová, DR

Tiskový mluvčí ČEZu Roman Gazdík v této souvislosti zdůrazňuje, že ČZ nezískal bytový fond „zdarma“. Před privatizací tyto podnikové byty patřily Českým energetickým závodům a dalším společnostem. „Bylo běžnou praxí, že i když konkrétní firma v lokalitě byty přímo nestavěla, získávala je výměnou za jiné, které stavěla v odlišné lokalitě — a to podle toho, kde různé podniky vlastněné státem zrovna potřebovaly byty pro své zaměstnance.,“ vysvětluje Gazdík.

Skupina ČEZ bytový fond postupně odprodávala bytovým družstvům, a to i v Praze, kde měla byty v Michli a v Řepích. V roce 2003 vyzval k založení družstva i nájemníky z Písnice. Ti tak učinili a když dostali nabídku, která byla podle jejich slov závazná, mnozí z nich prodali své chaty, auta nebo si peníze půjčili. Za rychlost totiž měli dostat slevu. Čtrnáct dní před vypršením lhůty pro podepsání smlouvy ale ČEZ nabídku stáhl.

„ČEZ se snažil v minulosti zohledňovat možnost převodu bytů na bytová družstva složená z nájemníků, pokud tato možnost byla v souladu s péčí řádného hospodáře. Takto se snažil postupovat i v případě prodeje bytů v Písnici v roce 2003, po obdržení nevyžádané nabídky od jiného subjektu, která byla o třetinu vyšší, to už ale nebylo možné,“ vysvětluje situaci z roku 2003 mluvčí ČEZu Roman Gazdík.

Založená družstva i prostředky, které si lidé sehnali, tak přišly vniveč. ČEZ tehdy nakonec byty neprodal, nájemníci se společností deset let soudili a soudy prohráli.