Když jsme loni v Deníku Referendum začali zveřejňovat sérii textů o Zdeňku Bakalovi, byla situace zcela jiná než dnes. Třeba na Ostravsku neměl miliardář pověst zcela bez poskvrny, ale v Praze, kde sídlí většina redakcí českých médií, stále ještě platil za úspěšného byznysmena a filantropa. Postoj novinářů přirozeně ovlivňoval i jejich mediální výstupy. Významnější výjimku tvořily dlouhodobě pouze pořady Reportérů ČT a pak série článků v Mladé frontě, která vyšla krátce poté, co si titul koupil ministr financí Andrej Babiš.

Málokomu se pověst ve veřejném prostoru změnila tak razantně jako právě Zdeňku Bakalovi. Proměnil se také jazyk, kterým je vůbec možné v médiích hlavního proudu o bývalém mecenáši psát. Jak se to vlastně stalo?

Příčin je více. Svou roli sehrála jistě i okolnost, že jeden z velkých mediálních domů si koupil Andrej Babiš a jeho média neměla s Bakalou slitování. Bakala také po mnoha letech prodal koncem loňského léta ostravské byty, jejichž nájemníci dlouho věřili slibu, že si je budou moct koupit za zvýhodněnou cenu. K tomu se pak v únoru letošního roku přidal odchod Bakaly z OKD ve chvíli, kdy společnost začala upadat, a ukázalo se, že nemá ani dostatečné rezervy na útlum těžby. Zároveň probíhá už rok trestněprávní soudní řízení se znalcem Rudolfem Douchou, který před lety podhodnotil hodnotu akcií OKD, a s dalšími lidmi, kteří se na prodeji měli podílet.

Gaunerem už i pro pražské novináře

„Z amerického miliardáře českého původu Zdeňka Bakaly (55) se pomalu stává nejvíce nenáviděný byznysmen v Česku,“ psaly Lidové noviny koncem letošního května. Ten den měly Lidové noviny o Bakalovi obsáhlý materiál, který sice nepřinášel téměř žádné nové informace, ale byl mimořádně pozoruhodný z jiného hlediska. Reportéři Lidových novin totiž po neúspěšných pokusech udělat s Bakalou rozhovor a později po snaze promluvit s ním na Modravě, jej odjeli vypátrat do Švýcarska.

Tam zjistili, že druhý domov mají Bakalovi na břehu Ženevského jezera. „V atraktivní lokalitě se ceny pozemků šplhají do stovek milionů korun. Luxusní sídla si zde pořizuje pestrý společenský koktejl. Do něj jsou namixované světové celebrity, ropní magnáti, ale také například představitelé evropské šlechty,“ naložili redaktoři LN trochu té třídní nenávisti. Objekt vyfotili z druhé strany jezera a z článku o tom, jak odporně bohatý Zdeněk Bakala je, udělali titulku.

Bakalovi se ale věnovaly i serióznější texty, které se do hloubky snažily dekonstruovat příčiny současného úpadku dolů OKD. Tématu OKD se věnuje například server Neovlivni.cz, Hlídací pes, zajímavý text vyšel také v Dotyku . Magazín Reportér v srpnovém čísle přinesl důkladný materiál, ve kterém se snaží rozplétat složité okolnosti, které k úpadku OKD vedly. I z těchto textů je ale patrné nevalné mínění, které autoři o Bakalovi a jeho společnících mají, ať už se jedná o titulek „Bakalova NWR padala do ztráty, manažeři pobírali obří odměny“, anebo obraty jako „vysávání důlního podniku“ či popis událostí slovy „Z karvinských šachet dříve tekly peníze proudem. A majitelé ze skupiny kolem Zdeňka Bakaly ty peníze vysávali, jak to jen šlo. “

Svým odchodem, čí spíše úprkem, Zdeněk Bakala totiž potvrdil i těm důvěřivějším analytikům veřejného dění, že hlavním cílem jeho počínání nebylo solidně podnikat, nýbrž solidně vydělat. A to bez ohledu na důsledky pro ostravský region, který se již beztak potýká s velkými obtížemi.

Bakalovy zlaté roky v OKD

Další příslib, že se vnímání toho, jaká pravidla má mít podnikání, postupně mění, představuje komentář právníka Aleše Rozehnala na Hlídacím psovi: Dohoní Zdeňka Bakalu dluhy OKD?

Rozehnal vysvětluje, že dříve nebyli akcionáři vůbec odpovědní za krach svých společností. Mohli tedy do představenstva zvolit někoho, „kdo byl jen slepým vykonavatelem jejich rozkazů, fakticky však společnost řídili. A měli jistotu, že případný krach padne při nejhorším pouze na hlavu jimi řízených členů představenstva,“ popisuje Rozehnal.

Situace se však v roce 2014 změnila a akcionář má „povinnost nahradit škody vzniklé samotné společnosti a jednak ručí za dluhy společnosti i vůči věřitelům společnosti,“ píše Rozehnal, a dovozuje z toho, že osud již bývalého akcionáře Zdeňka Bakaly se s osudem OKD možná ještě protne. Jak to bude s právní odpovědností, k tomu se ještě vrátíme. Pojďme se nejprve ve zkratce podívat, co se loni v OKD vlastně stalo.

Spletitou historii toho, jak Zdeněk Bakala doprivatizoval v roce 2004 OKD, jsme v Deníku Referendum popsali loni v létě, včetně okolností, které se týkají ocenění hodnoty OKD. Znaleckým posudkem, který akcie tak významně podhodnotil, se zabývá právě probíhající soudní řízení se znalcem Rudolfem Douchou.

V následujících letech se Zdeněk Bakala jevil jako úspěšný uhlobaron. V roce 2008 vstoupil s třetinou akcií společnosti NWR na burzu. Bylo to právě v okamžiku, kdy ceny uhlí byly na vrcholu. Před tím si společnost vzala dvacetimiliardový úvěr. V letech 2006 až 2012 si akcionáři vyplatili dohromady pětašedesát miliard korun na dividendách. Podle Pavola Krúpy ze společnosti Arca Capital byl následně v roce 2010 úvěr přefinancován na vnitroskupinový úvěr u NWR za podstatně horších podmínek. Krúpa se domnívá, že bývalí i současní manažeři OKD a její mateřské společnosti New World Resources mohli nevýhodnými finančními operacemi, které činili v neprospěch OKD, spáchat trestný čin.

Již dva roky před vstupem na burzu vedení OKD firmu totiž rozčlenilo. Majetek, který přímo nesouvisel s těžbou, byl převeden do samostatných společností. Jednalo se například i o OKD Dopravu, která zajišťovala rozvoz uhlí z dolů, nebo OKD Energetiku, která zajišťovala výrobu, distribuci, nákup a prodej elektřiny, tepla, zemního plynu a stlačeného vzduchu pro celou českou část skupiny NWR. Později tyto společnosti NWR postupně rozprodalo a získalo za ně hotovost. Nyní si služby musí OKD kupovat.

Pak začala klesat cena uhlí, což odpovědní aktéři označují za příčinu současného kritického stavu. V roce 2009 vydělala ale OKD jednu a půl miliardy korun při obdobných cenách jako byly loni, kdy byla šest miliard ve ztrátě. Faktorů, proč se přestalo dařit, je tedy minimálně víc. Podle mnohých pozorovatelů je to právě rozprodej majetku a úvěry, které společnost přivedly na mizinu. Podle analytiků, které oslovila MF DNES v roce 2013, tedy ještě před prodejem bytového fondu a společnosti AWT, vydělal sám Bakala přes dividendy a uvedení akcií na burzu prokazatelně zhruba 38 miliard korun.

Perný rok 2016

V prosinci loňského roku se akcie NWR propadly na devět haléřů. Za loňský rok ztratilo OKD osmdesát procent své hodnoty. Vedení společnosti chtělo nejen zavírat doly, ale vypadalo to na krach celé společnosti. Dvě třetiny dluhů NWR drží trojice britských a amerických fondů, které se sdružily do Ad Hoc Group a od začátku roku vyjednávají s vládou. V současné době mají tyto společnosti většinu hlasovacích práv v NWR. Zdeněk Bakala a další totiž bezplatně vrátili akcie do společnosti. Zástupci Ad Hoc Group si představovali, že vláda naleje peníze do OKD, a oni tak získají zpět své pohledávky, které se pohybují okolo tří set milionů eur.

Vedení OKD se jim ale vzepřelo a počátkem května OKD podalo připravený návrh na vyhlášení úpadku a povolení reorganizace. Vedení se spojilo se státem a postavilo se svému věřiteli. Insolvenční správce odmítl uznat pohledávky Ad Hoc Group.

Vláda koncem července schválila sedmisetmilionový úvěr pro OKD. Ten má sloužit k tomu, aby se firma mohla reorganizovat. Úvěr je úročený a jištěný majetkem OKD. Peníze půjčuje společnost Prisko, která patří pod ministerstvo financí. Vláda se svými kroky snaží získat kontrolu nad děním v OKD a zatím se zdá, že se jí to daří právě díky součinnosti managementu OKD a vlády. Firma jako celek zatím asi přežije, ale zavře doly Paskov, Darkov a Lazy.

„Gaunera“ Bakalu stvořil systém

Dnes, když má už velká část českých novinářů a analytiků veřejného dění jasno v tom, že Zdeněk Bakala se choval nehezky, se zdá, že hlavním problémem osudu OKD je právě prchající finančník. Jenže celý problém je mnohem komplexnější a nejde jenom o Bakalu, ale i o způsob, jakým se v České republice v devadesátých letech i později privatizoval majetek, či o situaci na mezinárodní úrovni.

Nejasná majetková struktura společností, kterou umožňuje mezinárodní legislativa, má totiž minimálně dva zásadní dopady na podnikatelské prostředí. Kromě podvodů s daněmi je nejasná i trestněprávní odpovědnost jednotlivých aktérů.

Obecně platí, že akcionáři či management neručí za závazky společnosti. To samozřejmě představuje problém pro věřitele, například stát nebo zaměstnance v případě, kdy akcionáři nebo management svým vlivem společnost záměrně poškozují. Například tím, že z ní vyvádějí majetek.

Podle Michala Pohla, právníka a doktoranda z katedry podnikového a evropského práva VŠE, by se tímto poškozováním v případě OKD mohly myslet „například předražené nákupy důlní mechanizace, vyvádění nadměrných dividend ze společnosti NWR, ručení za závazky mateřské společnosti bez náležité kompenzace nebo nevytváření rezerv k rekultivacím.“

K prevenci nebo nápravě těchto problémů se vyvinula v západních zemích doktrína „piercing corporate veil“. Do češtiny se pojem překládá nejčastěji jako „prolomení majetkové samostatnosti kapitálových společností“. Prolomení majetkové samostatnosti a následná odpovědnost společníků zpravidla nastává v případech jednání proti dobrým mravům, které jsou způsobilé poškodit věřitele či jiné osoby. Zejména se může jednat o některé devastační zásahy do společnosti či případy významné a úmyslné podkapitalizace společnosti.

Podobnou ochranu věřitelů poskytuje také český zákoník o obchodních korporacích, který stanoví povinnost ručení takzvané vlivné osoby, která ovlivnila chování obchodní korporace k její újmě. Podle Pohla je otázkou, zda se i česká právní doktrína přesune od akcesorické odpovědnosti prostřednictvím ručení po přímou odpovědnost prostřednictvím prolomení majetkové samostatnosti, ale jak ukazuje vývoj legislativy například v Německu, je to pravděpodobné.

Cesta k nápravě existuje, její naplnění je otázkou i politické vůle

Prokazování existence odpovědnosti u vlivných osob může být složité, ale právní mechanismy k založení odpovědnosti vlivných osob tedy existují. „V tomto případě tak především záleží na vůli státu a jeho orgánů, úředníků, k tomu, aby se dané mechanismy využívaly. Důsledná aplikace zákona o obchodních korporacích a občanského zákoníku v těchto případech by nepochybně vyústila v eventuální odpovědnost osob, které za těmito transakcemi stály — tedy například nejvyššího managementu OKD či majoritních akcionářů NWR, potažmo bývalého Karbon Investu,“ říká Pohl. 

V případě eventuální státní podpory při privatizaci OKD nejde o odpovědnost za škodu, ale o to, jak dostat udělenou státní podporu v podobě diskontu z privatizační ceny zpět. V tomto případě judikatura Evropského soudního dvora dovozuje, že státní podporu vrací podnik, který z ní má prospěch. „Vzhledem k unijnímu širokému pojetí podniku lze poměrně dobře dosáhnout na případné příjemce podpory a tím i na poskytnuté prostředky,“ vysvětluje Pohl a dodává, že ale bez hlubší znalosti majetkové struktury nelze učinit kvalifikovaný závěr o subjektech, které budou mít povinnost vrátit poskytnutou státní podporu. „Pokud vezmeme do úvahy  informace z médií, lze předpokládat, že výhodu z diskontu měli původní i noví akcionáři Karbon Investu jako nabyvatelé státního podílu,“ uzavírá.

Jestli někdo ponese odpovědnost za současné problémy, se kterými se druhý největší zaměstnavatel v České republice potýká, bude také otázkou politické vůle. Současný premiér Bohuslav Sobotka rozhodně není bez viny a má v tomto ohledu šanci napravit své minulé chyby. Neprůhledné majetkové struktury situaci sice výrazně komplikují, ale není nemožné se o nápravu alespoň pokusit. Ze systémového hlediska je ale třeba měnit zákony tak, aby bylo napříště zcela zřejmé, kdo za co nese odpovědnost.