Při včerejší sněmovní debatě předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD) obšírně vysvětloval okolnosti někdejší privatizace těžební společnosti OKD. Poprvé tak podrobněji veřejně obhajoval některé kroky, které jako ministr financí učinil v letech 2003 — 2006. Debata skončila bez výsledku, Sobotkovi oponoval zejména předseda poslanců krajně pravicového Úsvitu Marek Černoch. Zda se bude v diskusi pokračovat, není jasné.

Za hlavní problém označil Sobotka dění v devadesátých letech minulého století, kdy stát firmu převedl na akciovou společnost a následně v ní ztratil takzvanou divokou privatizací většinový podíl, aniž získal odpovídající protihodnotu. V tom má pravdu. Devadesátá léta tu patrně byla jednou velkou zlodějnou v režii ODS.

Ale ač je třeba hlavní viníky hledat tam, celý příběh privatizace OKD se tím neuzavírá. Tématu jsme se loni v létě v Deníku Referendum podrobně věnovali a základní body vývoje tak, jak je premiér popsal, se shodují s naší analýzou. Nezodpovězené otázky tu zůstávají.

Musel stát přikročit k doprivatizaci?

Jako hlavní důvod doprivatizace, na které se jako tehdejší ministr financí v roce 2004 podílel, uvádí Bohuslav Sobotka skutečnost, že stát v OKD přišel na základě vlastních rozhodnutí v roce 1996 o majoritu. Byl tak vlastníkem menšinového podílu akcií ve společnosti, kterou, jak říká Bohuslav Sobotka, neměl už několik let vůbec pod kontrolou.

To by znělo přesvědčivě, ale není to tak docela pravda. V případě rozhodnutí, která jsou pro společnost zásadní či významná, byla podle tehdejší i současné právní úpravy nezbytná kvalifikovaná většina hlasů na valné hromadě společnosti. Tato pravidla jsou zakotvena zejména v § 186 odstavce 2 obchodního zákoníku.

Stát měl v době privatizace takový podíl na základním kapitálu OKD, že bez jeho souhlasu nemohla valná hromada žádné významné rozhodnutí, jako je změna stanov, nebo změny v základním kapitálu, učinit. To má význam zejména v souvislosti s vývojem po privatizaci. Jakmile pominula blokační menšina státu, začali totiž vlastníci OKD vyvádět a prodávat aktiva OKD.

V případě, že by stát svůj podíl neprodal, či by v privatizační smlouvě stanovil dostatečné záruky, mohl takovému rozprodávání bránit. A kdyby mu nezabránil, alespoň by na něm participoval. To by znamenalo, že by nad ním měl zároveň kontrolu a z prodeje pak podíl. Blokační minorita vyplývala nejen ze zákona, ale také z článku 14 stanov OKD a.s., ve znění z 31. 5. 2004.

Další podstatný moment je, že stát byl rovněž v pozici takzvaného kvalifikovaného minoritáře podle § 181 a 182 Obchodního zákoníku. K jeho právům náleželo například:

• právo žádat představenstvo akciové společnosti o svolání mimořádné valné hromady,
• právo požádat dozorčí radu o přezkoumání činnosti představenstva, o podání žaloby na členy představenstva,
• právo podat tzv. akcionářskou žalobu, tedy uplatnit právo na náhradu škody jménem společnosti.

To znamená, že stát mohl transakcím nevýhodným pro OKD ze své pozice efektivně bránit. Že to před privatizací nedělal, je jiná věc, ale rozhodně to není dobrou vizitkou tehdejších odpovědných orgánů, jak Fondu národního majetku, tak Ministerstva financí.

Lze tedy říci, že stát i v roce 2004 stále ještě omezený, ale podstatný vliv na OKD a.s. měl prostřednictvím kvalifikované minority. Mohl tak například mnohem účinněji, než se stalo, tlačit na prodej bytů nájemníkům jako předpoklad privatizace. Jakmile prodejem akcií páku ztratil, byl jejich osud zpečetěn.

Konstrukce ceny státního podílu

Dalším bodem premiérovy argumentace je skutečnost, že stát odvozoval cenu svého podílu od ceny akcií na burze. A Evropská komise tuto argumentaci podle něj přijala.

Původní záměr Ministerstva financí a Fondu národního majetku ale byl prodat podíl za cenu určenou znalcem. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže to ovšem nepovolil a uložil jim, že akcie mají prodat podle jejich ceny na burze. Cena akcií tam byla nízko, ale nikoli proto, že by společnost neměla hodnotu, jak se později ukázalo.

Cenu akcií totiž nebylo možno považovat za tržní. Pro její stanovení byl použit šestiměsíční průměr akcií. Podle práva EU to však není absolutní, nýbrž pouze indikativní, kritérium.

Obchodovatelná byla navíc pouze čtyři procenta akcií, přičemž skutečně se dlouhodobě, to znamená půl roku před transakcí, obchodovalo se zanedbatelnou částí akcií. Pouze s 11 244 akcií z celkových 24 300 000, tedy 0,04 % všech akcií z OKD a.s. Ostatní akcie měli pravděpodobně v držbě zaměstnanci ještě z dob kuponové privatizace a vůbec se neobchodovaly.

Z 0,04 % akcií lze jen těžko učinit nějaký závěr o ceně balíku 45 % akcií. V případě, že by se k nim ale dostal majoritní vlastník, mohl vysát veškerou nakumulovanou hotovost a aktiva v OKD v mnohem vyšší hodnotě. A přesně to nakonec Zdeněk Bakala jako nastupující vlastník udělal. Proto měl o balík akcií takový zájem.

Pokud by se balík státních akcií prodával v soutěži, byla by jeho cena mnohem vyšší. Samotná Penta nabízela jako první nabídku 4,1 miliardy, s tím že je ochotna dále cenu navýšit. J&T se dalo slyšet, že by byli ochotni zaplatit až dvacet miliard. Jaká by byla cena v soutěži, však už nezjistíme, a proto je třeba vycházet z posudků.

Boj za uznání nedovolené podpory

Bohuslav Sobotka během své řeči opakovaně argumentoval také rozhodnutím Evropské komise. Ta dospěla k závěru, že se nejednalo o takzvanou nedovolenou podporu, tedy o prodej pod cenou.

Podklady pro Evropskou komisi připravovala advokátní kancelář Pokorný Wagner, která pracovala pro Ministerstvo financí a zároveň pro Zdeňka Bakalu, tedy pro kupujícího. To sice není neobvyklá praxe, ale často se připomíná, že Radek Pokorný z této kanceláře je dlouholetým kamarádem Bohuslava Sobotky.

Podle Romana Macháčka ze sdružení BytyOKD.CZ obsahuje stanovisko České republiky, které advokátní kancelář tehdy připravila, řadu zavádějících a nepravdivých informací a opírá se o zkreslený znalecký posudek VOX Consult a Náhled od Komerční banky. O posudku Komerční banky se ve své řeči zmiňuje také Bohuslav Sobotka. „Náhled“ však ve skutečnosti nemá žádné náležitosti posudku, není na něm ani kulaté razítko a oceňuje pouze tři dceřiné společnosti z více než dvaceti. A vůbec se nezabývá mateřskou společností.

V posudku VOX Consult byly z obrovského neprodukčního majetku OKD — pozemky, budovy, byty — oceněny jen byty, přesně řečeno 44 000 bytů. Na jejich ocenění stačila „znalci“ fakticky jedna strana A4! Roční výnosy z nájmů bytů znalec Rudolf Doucha, nechvalně proslulý rovněž z Babišovy akvizice Kosteleckých uzenin, v posudku zaměnil za měsíční výnosy.

V posudku jsou tak dvanáctkrát podhodnoceny. Znalec Doucha a spolu s ním dva úředníci Fondu národního majetku jsou kvůli své roli v celém případu trestně stíháni a již téměř rok probíhá soudní řízení.

„Evropská komise nikdy odpovědi Ministerstva financí nepřezkoumala a nikdy se ve svém šetření fakticky nezabývala důkazy, které jí předložilo Sdružení nájemníků BYTYOKD.CZ,“ tvrdí Macháček. To dle něj jednoznačně dokazuje zásadní rozpor mezi závěry Evropské komise a závěry vyšetřování Protikorupční policie a státního zastupitelství.

Evropská komise také neměla k dispozici znalecký posudek Novota, který určoval cenu akcií k datu jen šest týdnů po dokončení prodeje podílu státu, tedy k 30. říjnu 2004. Hodnota státního podílu měla být dle tohoto posudku téměř deset miliard.

Rozhodnutí o nedovolené podpoře se stále ještě může změnit. Možnostmi, jak napravit křivdu spáchanou na nájemnících, jsme se v Deníku Referendum také zabývali. Je škoda, že se za jejich zájmy stát nestaví.

Privatizační smlouva výhodná jen pro jednu stranu

Nezodpovězených otázek a sporných bodů tak stále ještě zůstává hodně. Pokud byl Bohuslav Sobotka v roce 2004 přesvědčen, že stát svůj podíl prodává za odpovídající cenu, nevysvětluje to stále, jak mohl dopustit, že advokátní kancelář Radka Pokorného, který pracoval pro Zdeňka Bakalu, ve své argumentaci pro Evropskou komisi pominula nové skutečnosti, které se v mezičase objevily.

Radek Pokorný je zároveň místopředsedou a vlivnou osobou rozhodčího soudu při Hospodářské komoře. Privatizační smlouva OKD obsahuje rozhodčí doložku. A případné spory mezi státem a majitelem OKD by řešil právě tento rozhodčí soud.

Trvá rovněž otázka, proč v privatizační smlouvě nebyla upravena povinnost převést byty na nájemníky do určité doby, třeba ve formě rozvazovací nebo odkládací podmínky. Ustanovení „na ochranu nájemníků“ totiž, jak se ukázalo, vůbec nikoho nechrání.

Bohuslav Sobotka se ve své sněmovní řeči opomněl osudem nájemníků zabývat. Neuvedl, že se s Karbon Investem dohodli na přeprodeji bytu nájemníkům, ale že to Karbon Invest nedodržel. To byl přece důvod, proč Lubomír Zaorálek počínání Zdeňka Bakaly svého času označil za „gaunerské“.

Taková, fakticky vymahatelná, dohoda ve prospěch nájemníků by současného premiéra stavěla do podstatně lepšího světla. Ale zřejmě si je vědom toho, že reálně nevznikla. Sobotka také nejeví žádnou snahu nájemníkům dnes pomoci. Hovoří o podpoře regionu, ale nájemníci, kteří jsou také přímo zasaženi špatným rozhodnutím státu, jeho přímou podporu nemají.

I pokud Bohuslavu Sobotkovi nepodkládáme zlé úmysly, politickou odpovědnost za tehdejší, vyloženě špatný, postup současný předseda vlády nese. Měl by se snažit o nápravu. Zvláště v kontextu současných debat o souvislostech Brexitu a všude v Evropě narůstajícím počtu frustrovaných voličů je mimořádně smutné, že se do čela boje za práva nájemníků a horníků staví krajně pravicový poslanec Úsvitu, a nikoliv představitelé progresivní levice.