Zákon o sociálním bydlení: protože chybí, vyrůstají tu děti v ústavech

Saša Uhlová

Bytová politika po roce 1989 nezohledňovala proměny české společnosti. Velká část lidí kvůli tomu živoří, anebo už o stálé bydlení přišla úplně. Doplácíme na to všichni, včetně střední vrstvy.

„Pracuju na poště, mám jednu dceru a jsem matka samoživitelka. Prací na poště si vydělám sedmnáct tisíc čistého měsíčně, náklady na bydlení se mi ale vyšplhaly na 15 900 korun,“ popisuje dvaačtyřicetiletá Ivana Čížková svou situaci. Nájem v obecním bytu v pražských Vršovicích, kde bydlí její rodina už po tři generace, se v posledních letech postupně zvedal — teď dosáhl jedenácti tisíc.

„Městská část do bytu nikdy neinvestovala, oni si jen berou, ale nic do toho nedávají,“ vysvětluje paní Ivana jeden z důvodů, proč je bydlení při započítání služeb a energií ve skutečnosti mnohem dražší. Například okny profukuje a jen vytápění tak stojí více než dva tisíce.

Městská část Praha 10 situaci vyřešila tím, že byty v domě nabídla nájemníkům k odkoupení. Paní Ivana si to ale nemohla dovolit: „I kdyby ho neprodávali, musela bych jít pryč, protože nájem je na mě už příliš vysoký.“ Její byt tak odkoupil developer, který jí dovolil, aby v něm ještě půl roku zůstala, než si sežene něco jiného.

Pro paní Ivanu je nepochopitelné, proč musí platit nájem téměř tak vysoký, jako je její příjem. Foto Saša Uhlová, DR

„Výživné jsem nebrala, takže nám s holkou zbyly na jídlo většinou dva tisíce. Zvyšovali mi sice postupně mzdu, ale taky se zvyšoval nájem. Přivydělávám si a holka se mnou chodí od čtrnácti let a taky pracuje, jinak by si nemohla ani koupit nové boty, já jí je koupit nemůžu,“ líčí paní Ivana svou obtížnou situaci. „Jsem unavená, strašně fyzicky unavená, kolegyně jdou z práce domů a já jdu do druhý práce,“ říká. Je znát, jak ji mrzí, že ona své dceři nemůže poskytnout to, co jiní rodiče.

„Pak mi někdo poradil, že můžu brát příspěvek na bydlení. Nebylo mi to příjemné. Říkala jsem si, že je divné, když dávám peníze městské části, brát si je pak od úřadu práce. Co to je? Tak ať mi dají takový nájem, který budu schopná ze svého platu hradit,“ nechápe paní Ivana logiku systému. V zoufalé situaci ale svůj odpor přemohla a šla žádost podat. Příspěvek jí však stejně nedali, protože už nemá nájemní smlouvu, ale pouze dohodu s novým majitelem, že prozatím může zůstat. Teď přemýšlí, jak najít dlouhodobě udržitelné východisko.

„Nechápu, proč já sama s dítětem, když chodím do práce, dokonce do dvou a občas přiberu třetí, nemůžu důstojně žít,“ uzavírá otázkou, která by vlastně mohla být volebním sloganem: proč tu lidé, kteří chodí do dvou prací a občas přiberou i třetí, nemohou důstojně žít?

Tíživá situace nižších středních vrstev

Bytová politika v České republice od roku 1989, respektive její absence, by vydala na samostatnou analýzu. Problémy lidí, jako je paní Ivana, souvisejí navíc se smutnou skutečností, že velká část populace má mzdy nižší, než jsou jejich náklady na život. A netýká se to pouze nekvalifikovaných profesí.

Medián hrubé mzdy se pohybuje kolem dvaadvaceti tisíc, „ženský medián“ je ještě o dva tisíce nižší. To znamená, že polovina populace vydělává méně. Sociální nerovnosti nelze napravit jedním zákonem, ten o sociálním bydlení by však mohl pomoci z tíživé situace mnoha lidem.

Zákon o sociálním bydlení by měla na podzim letošního roku projednávat vláda. Přípravu zákona, který měl už být schválený, se snaží brzdit různé zájmové skupiny. Brzy se tím budeme podrobně zabývat.

Za zákon se o sociálním bydlení se různé iniciativy zasazují už řadu let. Jednou z jejich akcí byl i happening: Papuče patří domů. Foto Saša Uhlová, DR

Argumentem pro vznik zákona o sociálním bydlení je již to, že státní bytová politika po roce 1989 nezohledňovala socioekonomické proměny společnosti. Jistým nástrojem ochrany nájemníků byla regulace nájemného, ta byla ale jen dočasná. Týkala se navíc pouze domácností, které měly smlouvu na dobu neurčitou z předlistopadových dob. Velice rychle se tak vytvořily celé skupiny obyvatel, pro které se náklady na bydlení staly značnou zátěží.

Od roku 1995 je sice možné čerpat příspěvek na bydlení, který má pomáhat pracujícím lidem s nízkými příjmy, na ten však dosáhnou pouze ti, kdo bydlí v místě trvalého bydliště a mají v pořádku smlouvu. Majitelé bytů často nechtějí umožnit svým nájemníkům, aby se k nim trvale přihlásili, přestože na to ve skutečnosti nemají mít žádný vliv. Nájemníci se tedy často nepřihlašují v obavě, že by jim majitel smlouvu neprodloužil.

Od roku 2006 podle zákona o hmotné nouzi mohou také ti úplně nejchudší dostávat doplatek na bydlení. Ten je určen pro ty, kteří nemají standardní smlouvu, často však, jak si ukážeme, končí v rukou obchodníků s chudobou.

Jak snadné je skončit na ulici

Velká část lidí se podobně jako paní Ivana zdráhá využívat nástrojů, které jim prozatím stát nabízí. Anebo o možnostech příspěvku, respektive doplatku na bydlení, ani nevědí. Systém pomoci, tak jak je v současnosti nastavený, je roztříštěný. Zcela chybí definice sociálního bydlení, rozdělení pravomocí a kompetencí mezi subjekty, které je mají zajišťovat, a vymezení cílové skupiny.

Podle posledního šetření ministerstva práce a sociálních věcí je ztrátou bydlení ohroženo sto devatenáct tisíc osob. Osmašedesát tisíc lidí už nebydlí. Sem patří jak lidé přespávající venku, tak lidé, kteří přenocují v noclehárnách, bydlí dočasně v azylovém domě, nebo v ubytovnách. Nejčastější příčinou ztráty bydlení je zadlužení, které se často pojí se ztrátou zaměstnání.

Ze všech analýz, které se zabývají bezdomovectvím, vyplývá, že největší část lidí přijde o bydlení proto, že se dostanou do finanční tísně. Velice často se své problémy rozhodnou řešit tím, že si půjčí peníze u nebankovních společností.

Společnosti, které půjčky poskytují, mají mnohdy podmínky nastavené tak, že při jednom zpoždění se splátkou dluh stále stoupá. To roztočí spirálu zadluženosti tak, že na konci se dlužníci ocitnou na ulici. Problematice dluhů jsme se v Deníku Referendum podrobně věnovali vloni.

Příčiny bezdomovectví jsou strukturální. Souvisejí s tím, jak jsou v České republice v poměru k výdajům nízké mzdy. Jistě i s tím, že tu není zákonem dostatečně regulovaný trh s půjčkami. Nepochybně i se způsobem, jakým zde působí soukromí exekutoři. Nezanedbatelnou součástí problému je ale právě také to, že šestadvacet let po revoluci Česká republika nemá zákon o sociálním bydlení.

Všichni přispíváme obchodníkům s chudobou

Příprava zákona o sociálním bydlení se nelíbí některým obcím. Ty by podle připravovaného zákona měly povinnost zajišťovat sociální bydlení všem svým obyvatelům. Tedy i těm, kteří v současné době žijí na ulici, anebo bydlí na ubytovnách.

Překážkou je diskriminace na trhu s byty. Předsudky. Problémem jsou ale také mnohdy vysoké kauce ve výši jednoho až tří nájmů, které nízkopříjmové rodiny nemají šanci uhradit.

Majitelé bytů často nechtějí pronajímat byt osobám, které ohodnotí jako problémové. Mezi ně patří přirozeně ti, kteří již o bydlení přišli a jsou bezdomovci, ale třeba i lidé psychicky nemocní, nebo jakkoli vyčnívající. Právě jim, stejně jako nízkopříjmovým skupinám, by zákon o sociálním bydlení měl účinně pomoci.

Argumentace, která vyvěrá z nechuti pomáhat chudým, protože všichni předpokládáme, že jsou to výlučně Romové, se v důsledku obrací proti všem lidem, kteří mají nízké příjmy. Největším paradoxem je potom skutečnost, že romské rodiny, které bydlí na ubytovnách, protože jim obec žádné sociální bydlení neposkytne, stojí daňové poplatníky mnohem více, než kdyby jim obec umožnila bydlet v sociálním bytě.

Jak to funguje?

Rodina, která nesežene standardní byt, se nakonec přestěhuje na ubytovnu, protože jinak by ztratila střechu nad hlavou úplně. Ubytovny byly původně konstruované pro zahraniční a „přespolní“ dělníky. Dělníci platili jako nájem fixní částku za sebe, v Praze zhruba pět tisíc.

V devadesátých letech se majitelé ubytoven setkali s přílivem rodin, které potřebovaly rychle někde bydlet, protože přišly o byt. Rodiny ubytovali a naúčtovali jim částku za každého člena rodiny. Často s odůvodněním, že provozují ubytovnu pro dělníky a rodiny tam ubytovávají „načerno“ s rizikem postihu, a proto si účtují více peněz.

Systém se postupně vyvinul v celou síť ubytoven, které se na rodiny v nouzi specializují. V některých ubytovnách si provozovatelé účtují nižší částku za děti, jinde stejnou částku za každého člena domácnosti. Rodiny bydlí často jen v jedné místnosti, záchod a koupelnu mívají společné s ostatními. Čím početnější rodina, tím výrazněji vzrůstá výše nájmu.

Rodiny zde nemají trvalé bydliště a mnohdy ani smlouvu, jejich situaci tak řeší doplatek na bydlení, který vyplývá ze zákona o hmotné nouzi. Ten jde často rovnou na účet podnikatelů, kteří ubytovny provozují. Částky mohou přesahovat i dvacet tisíc měsíčně, pravidlem pak je, že bydlení je mnohem dražší, než by bylo ve standardním bytě. Stát vloni ve snaze situaci „řešit“ zastropoval částku vyplácenou z hmotné nouze tak, že některé rodiny v současnosti musejí přemrštěný nájem doplácet z peněz, které mají na jídlo. Od ledna 2015 vyplácí úřad práce totiž pouze devadesát procent normativních nákladů na bydlení.

K situaci kromě diskriminace na trhu s bydlením přispívá i skutečnost, že se některé úřednice, které částku vyplácejí, zdráhají rodinám přispívat na standardní bydlení a raději vyplácejí vyšší částku majiteli ubytovny.

Nechuť pomáhat Romům k normálnímu bydlení tak vyjde všechny mnohem dráž, než kdyby rodiny mohly bydlet ve vyhovujícím bydlení, ve kterém by se jejich děti například mohly i připravovat do školy.

Náklady, které nelze vyčíslit

Potřebnost zákona je zcela zřejmá i proto, že v České republice žijí odtrženy od svých rodičů děti, které by v případě, že by rodiny měly vyhovující bydlení, mohly žít spolu s rodiči.

Podle Romana Matouška z Agentury pro sociální začleňování si řada lidí neuvědomuje, že pokud nebydlí dětmi u rodičů, ale jsou v ústavu, vyjde to stát v důsledku mnohem dráž. „Představa, že když nepřispějeme jako společnost rodinám na bydlení, tak tím ušetříme, je scestná. Náklady jsou pak mnohem vyšší, jen se přesunou do jiné rozpočtové položky,“ vysvětluje Matoušek.

Kolik rodin by mohlo žít společně, kdybychom takový zákon měli, může naznačovat zkušenost Štěpána Ripky z Platformy pro sociální bydlení. Když v Brně hledali rodiny vhodné do projektu Housing first, požádali místní odbory sociálně-právní ochrany dětí, aby jim pomohly vytipovat rodiny, které by v případě, že budou mít odpovídající bydlení, mohly přijmout zpátky děti, které mají v ústavu.

„Dva odbory byly ochotné ke spolupráci a každý z nich nám dodal několik desítek rodin, kterých se to týkalo.“ To samozřejmě neznamená, že děti byly ve všech případech odebrány jen kvůli nevyhovujícímu bydlení. Vyplývá z toho ale, že kdyby měly rodiny kde bydlet, mnoha dětem by to změnilo život. Vyrostly by u svých rodičů, a ne v ústavu.

Podoba zákona o sociálním bydlení může být předmětem diskuse. Sama skutečnost, že nám schází, je však nezpochybnitelná. Do konce volebního období uvidíme, jak se k problémům obyčejných lidí postaví jednotlivá ministerstva, poslanci a senátoři.

    Diskuse
    June 20, 2016 v 16.58
    S ledačím by se dalo souhlasit.
    Ale člověk by neměl vědět, co se pod tím skrývá.
    Především mluvit o brněnském projektu Housing first a to bez kritiky, je za čarou, kterou nesmíme překročit, pokud nám jde o skutečnou pomoc sociálně slabým.
    Dále autorka, z neznámých důvodů, opomíjí městské byty. Prázdné městské byty, do kterých se pokoušely radnice dostat lidi z ubytoven, což se jim i díky Agentuře pro sociální začleňovaní nepovedlo. Neboť tato se podstatnou měrou podepsala na tom, že byl zneplatněn zákon 252/2014 Sb..
    Já nyní považují a to plným právem všechny články a vyjádření lidí, kteří nesou zodpovědnost za to, že se situace dávno neřešila a to jednoduchým, účinným a hlavně levným způsobem, za licoměrná. Mohu to považovat jen za snahu vyrazit další peníze ze státní kasy do vlastní kapsy. Vždyť problém s ubytovnami mohl být vyřešen. A kde vlastně byli všichni ti aktivisté, když v roce 2006 byl schválen zákon č. 111/2006 Sb.? Proč tehdy nestáli na barikádách ale stáli na nich v roce 2014, když měl být tento zákon napraven? Vždyť autorkou je přesun na ubytovny popisován jako nikým neorganizovaný, což ovšem není pravda. Až po roce 2006 přece nastal boom pro majitele a pronájemce ubytoven, až po schválení nešťastného, ovšem aktivisty a neziskovkami tolerovaného zákona. Nárůst ghet, nárůst vyloučených lokalit. To nepřišlo samo od sebe.
    Navíc, špatný systém sociálního bydlení je jen produktem špatného sociálního systému. Ten není motivační, záchranná sí't není žádnou trampolínou, která by padající vyhodila zpět do normálního života. Tam se musí začít. Poptávka po pracovních silách je delší dobu vyšší, než nabídka. Jak to tedy, že ÚP vyplácejí dlouhodobě nezaměstnaným podporu?
    Co se týče těch dětí v ústavech - teď se kolem toho dělá dusno, ale pokud je zásadním zájmem zájem dítěte a ne zájem rodiče čerpat na něj dávky, je pro děti zřejmě lepší, když vyrůstají v ústavech. Bez cynismu. Pokud by se o ně rodiče starali, zřejmě by v ústavech neskončily. A pokud s rodiči, kteří se o ně nestarají, budou vyrůstat na ubytovnách, zřejmě i ony samy na těch ubytovnách skončí se svými dětmi.
    Jako pomluvu beru to, že by úředníci částky na bydlení raději vypláceli na ubytovny, než na byty. Je to doslova urážkou jejich práce. Byl jsem a občas ještě jsem v kontaktu s těmito úředníky. Byl jsem svědkem jejich snahy sehnat lidem z ubytoven byty. A vím, jak byli nešťastni, když jim ubytovatelé tyto lidi doslova vyfoukli z bytů na ubytovny. Jenže oni s tím nemohou nic dělat! Nástroj, který mohli mít po ruce, aby to tak nešlo, jim doslova vzaly ty "neziskovky" a ubytovací lobby. A teď se do nich ještě navážejí.
    Článek je tendečně jednostranný, líčí situaci z pohledu "neziskovek". Nemůže tedy pomoci potřebným. Zájem "neziskovek" a zájem skutečně pomoci sociálně slabým nebývá totožný. "Neziskovky" potřebují klienty a sociálně slabí potřebují přestat být klienty.
    Je škoda, že se zde nikdo nepokusí o analýzu, která by mohla přispět k objektivnímu objasnění situace. Mohlo by to vést k řešení. Vždyť i ministerstva při plánech na řešení vycházejí z podkladů "neziskovek". Tak jak se pak můžeme k něčemu dobrému dobrat?
    June 20, 2016 v 23.57
    Prosim o odpovědi
    Můžete mi, prosím, vysvětlit, co je tak špatného na brněnském projektu Housing first? Dále by mě zajímalo, proč zneplatnění zákona 252/2014 Sb znemožňuje úředníkům nabídnout rodinám prázdné mětské byty. Konkrétně, prosím. Také bych chtěla vědět, jaký je podle Vás jednoduchý, účinný a hlavně levný způsob, jak situaci řešit.

    Nenávist k "neziskovkám" a neschopnost vcítit se do dětí v ústavech nechávám stranou. To nemá smysl řešit.

    Děkuji za odpovědi.
    June 21, 2016 v 8.24
    Prosím za prominutí,
    ale domníval jsem se, že pokud píšete o takové problematice, že o ní máte základní znalosti.
    Dobře, rád tedy vysvětlím.
    Projekt Housing first šmahem zrušil projekt Prostupné bydlení. Proč? Byl předešlý projekt opět špatný? Který projekt a že jich už bylo, vůbec tyto agentury/platformy dovedly do úspěšného konce? Kde je záruka, že ten nový bude lepší, když jej prosazují titíž lidé?
    Nejedná se zase jen o to, že z nového projektu mají "neziskovky" dostat 400 000 000? Kde jsou jaká konkretní čísla? Zatím se hovoří o bytech pro 50! rodin. Při plánované částce 800 000 000 vychází náklady na jednu rodinu ve výši 16 000 000! A klienti se teprve hledají!
    Takový projekt nese jasné znaky zneužití peněz pro skutečně potřebné. To si nemyslím jen já, stejný názor na to má i brněnská ČSSD. A bude asi mít každý, kdo se jen trochu zamyslí. Navíc je lží, že bude zajišťovat bydlení bezdomovcům. Do bytů se dostanou lidé, kteří bydlí. Sice na ubytovnách, ale bydlí.
    Zákon 252/2014 Sb. byl velkou šancí, jak zatočit s byznysem ubytovatelské mafie. Umožňoval městům a obcím, ve spolupráci s ÚP, díky možnosti rozhodovat o doplatcích na bydlení v ubytovnách, přestěhovat sociálně slabé z ubytoven do městských a jiných bytů, což se i dělo. Bylo tak znemožněno vytváření nových vykoučených lokalit a sestěhováváním sociálně slabých vytvářet ghetta. Vše, co je velmi, velmi nutné. Navíc donutil ubytovatele, aby spolupracovali s městskými, či obecními úřady, což významně napomohlo ke snižování sociálního napětí.
    Mafie ovšem vyhrála a to za velmi značné podpory "neziskovek". Problémy se navýšily a teď se prý budou znovu řešit. Další peníze, které mohly být užitečně užité v systému, vyhozené navíc.
    Nenávist je silná emoce, s kterou rozhodně nehodlám plýtvat na "neziskovky". Spíše mě irituje stát, který není schopen je dostat pod kontrolu. Ten by si měl hlavně sociální záležitosti řešit sám. Se servisními organizacemi musí logicky jen tratit.
    Co se týče toho vcítětní - můžeme se tu sladkobolně opájet nějakými dojáky o chudáčcích dětech ve strašných ústavech, nebo opravdu budeme těm dětem chtít pomoci.
    Dítě, které ponecháme v nefunkční rodině /rodiče se úmyslně vyhýbají práci, neposkytují dětem podmínky pro vzdělání, nenaučí je základním sociálním pravidlům, základním hygienickým zásadám, poskytují jim prakticky tedy negativní vzor atd./ založí v dospělosti rodinu stejnou. Pokud mu chceme OPRAVDU pomoci, je pro něj ústav / byť v něm nemá takovou volnost, jakou v rodině, která jej nechá dělat, co se mu zachce/ určitě lepším řešením. Je to určitě v jeho zájmu.
    Takže - buď rodina, kde se sice cítí skvěle, protože není spoutáno žádnými pravidly a může si dělat co chce, ale v praktickém životě pak skončí jen jako sociálně vyloučený, nebo ústav, kde sice musí dodržovat nějaká pravidla, ale získá šanci vymanit se z dědičné bídy a nepřenášet ji na své potomky. Buď dělat dětem pomyšlení, nebo je vychovat. To má smysl řešit. Jakési vcítění tu rozhodně hraje jen negativní roli.
    June 21, 2016 v 9.11
    Právě že vím, o čem píšu
    Brněnský projekt Housing first je takový pokus, jehož výsledky se budou vyhodnocovat. Protože probíhá právě jen v Brně na nějakém vzorku, nemusí vás to nijak trápit, prostupné bydlení ve vaší obci není nijak ohroženo.

    Mně stále není jasné, proč města a obce nemohou za současné situace stěhovat lidi z ubytoven. Proč na to potřebují mít možnost rozhodovat o doplatcích na bydlení.
    June 21, 2016 v 10.13
    Pokud to víte, tím hůř.
    Protože by jste měla prostestovat proti takovýmto šíleně drahým experimentům.
    Lidé ke změně svého života musí být motivováni. To bylo součástí projektu Prostupné bydlení. K lepšímu bydlení se dostávali tehdy, pokud změnili k lepšímu svůj život. Nyní nový projekt vše zrušil a lidé nejprve dostanou bydlení a až pak se s nimi začne prý pracovat. Nejprve odměna a až pak, možná, nějaký požadavek. Tohle už tu přece bylo a výsledek známe.
    Jestliže skutečně víte o čem píšete, pak nevím, co vám není jasné na tom, jaké páky města a obce zneplatněním zákona 252/2014 ztratily.
    MP
    June 21, 2016 v 12.23
    Luďkovi Ševčíkovi
    Neuhýbejte,

    Saša Uhlová se Vás neptala, jaké páky města a obce ztratily, ale jak a v čem jim novela zákona 252/2014 brání stěhovat lidi z ubytoven do obecních bytů. Také bych se to rád dozvěděl. Vím, proč to nedělají, ale to je něco jiného.
    June 21, 2016 v 12.54
    Neuhýbám. Jen je mi líto klávesnice,
    protože jsem to zde psal již mnohokrát. Zopakuji tedy.
    Města a obce jsou v nevýhodě oproti ubytovacím mafii. Ta se o sociálně slabého lépe "postará" a to s plným komfortem. Zařídí přestěhování, absolvuje za něj celé kolečko vyřizování dávek. Objede zaměstnavatele, aby mu získala potvrzení, že nemůže sehnat práci. Tak jej pevně uchopí do své sítě, neboť není v jejím zájmu, aby se jí klient ztratil. Lidi se slabou vůlí /neboť jiní se propadnou na dno jen vyjímečně/ paralyzují.
    Co jim může nabídnout město, či obec oproti tomu? Byt, o který se musí starat sami /na některých ubytovnách jsou dokonce i uklízečky a pere se klientům prádlo/, nutí je vyřizovat si dávky atd. Prostě nutí je chovat se jako běžní občané. Obíhat si úřady, chovat se samostaně. Žádná pohodička.
    Zákon 252/2014 umožnil omezit nadvládu ubytovatelů nad ubytovanými, donutil sociálně slabé, aby se o sebe začali starat sami. Když město rozhodlo, že nebude vyplácet dávky na ubytování na ubytovně, museli přijmout bydlení v městských a jiných bytech.
    To vše do zneplatnění zákona. Během krátké doby ti lidé opustili byty a pospíchali do ubytoven, do svého pohodlí, kde je nic netrápí a mohou se věnovat jen svým zájmům. Mezi svoje.
    Ubytovatelé se mohli zase rozjet po republice a shánět si další ubytovny, kam by mohli své klienty navážet. Nic jim nyní nebrání. Jsou jistě vděčni všem "neziskovkám", které jim jejich byznys bohatě požehnaly.
    Üředníci z ÚP, které zde autorka znectila, přišli o plody své práce. Oni nemohou, i kdyby jakkoliv chtěli, říci klientovi, že dávky dostane jen na byt. Musí ctít byznys ubytovatelské mafie a ta když rozhodne, že si sociálně slabého odtáhne na ubytovnu, tak není páka na to, aby se mu postavili, dávky mu prostě vyplatit musí.
    A že zájem státu a fakticky i sociálně slabého je jiný, už nikoho nezajímá.
    Jen tak pro srovnání: v Německu výstavba sociálních bytů existuje se vší samozřejmostí už dávno; a sám jsem svého času jako emigrant(!) od příslušné obce jeden takovýto byt se sníženým nájemným dostal přidělen.

    To, že český stát respektive čeští zákonodárci za více nežli čtvrt století nedokázal(i) takovýto systém sociálního bydlení vytvořit (a že v důsledku toho je nutno často dokonce i děti! odtrhávat od rodičů a umisťovat je do ústavů), je skutečně naprostou ostudou, a svým způsobem dokonce i vyloženým zločinem.
    MP
    June 21, 2016 v 16.53
    Takže nic
    Jinými slovy, to zrušení zákona nebrání ničemu jinému, než aby různí obecní pantatící realizovali své představy o tom, jak má vypadat řádný a pomocihodný obecní chudý.
    Jen pro zajímavost, kolik jste těch obecních bytů u vás nabídli a byli odmítnutí těmi rozmazlenými povaleči na dávkách? A proč vám tak vadí ten brněnský projekt, ve kterém se tamější radnice zasazuje právě o posun od ulice či ubytovny k bydlení?

    Souhlasím s vámi, existence těch ubytoven je malér; skutečnost, že ještě stále funguje onen korupční penězovod ostuda této vlády a řešení je možné a mělo by přijít rychleji než celý systém sociálního bydlení. Ale ta zákonná úprava z roku 2014 to nebyla, pro tu není proč brečet.
    JV
    June 21, 2016 v 18.21
    Zkušenost z Rakouska
    Přidávám se k panu Poláčkovi se svou zkušeností z Rakouska.

    V Rakousku existuje rovněž rozvinuté sociální bydlení.

    A nejen to sociální, ale každému běžně dostupné bydlení v družstevních bytech. Ceny těch bytů jsou regulovány, takže nemohou dostoupit nereálných částek. Na tyto byty vám stačí zaplatit 12,5% hodnoty bytu (u běžného bytu kolem deseti obyčejných výplat) a bydlíte. Zbytek platíte v nájmu. Vše je regulované. Bytových družstev jsou např. po Vídni desítky. tentýž systém je rozvinut po všech spolkových státech (u nás krajích).

    Nevím, jak je to teď, ale ve Vídni ke konci devadesátých let mladí lidé do 35 let věku nemuseli platit ani těch 12,5% a zaplatil to za ně jako dárek magistrát. Obrazně řečeno, s prázdnou peněženkou mohli do nového bytu.

    To, že všechny české i československé polistopadové vlády vložili bytovou politiku do rukou zlodějů a spekulantů a tam ji beze studu dodnes ponechávají, je hanba těchto vlád volající do nebe.

    Jiří Vyleťal
    + Další komentáře