„Pracuju na poště, mám jednu dceru a jsem matka samoživitelka. Prací na poště si vydělám sedmnáct tisíc čistého měsíčně, náklady na bydlení se mi ale vyšplhaly na 15 900 korun,“ popisuje dvaačtyřicetiletá Ivana Čížková svou situaci. Nájem v obecním bytu v pražských Vršovicích, kde bydlí její rodina už po tři generace, se v posledních letech postupně zvedal — teď dosáhl jedenácti tisíc.

„Městská část do bytu nikdy neinvestovala, oni si jen berou, ale nic do toho nedávají,“ vysvětluje paní Ivana jeden z důvodů, proč je bydlení při započítání služeb a energií ve skutečnosti mnohem dražší. Například okny profukuje a jen vytápění tak stojí více než dva tisíce.

Městská část Praha 10 situaci vyřešila tím, že byty v domě nabídla nájemníkům k odkoupení. Paní Ivana si to ale nemohla dovolit: „I kdyby ho neprodávali, musela bych jít pryč, protože nájem je na mě už příliš vysoký.“ Její byt tak odkoupil developer, který jí dovolil, aby v něm ještě půl roku zůstala, než si sežene něco jiného.

↗

Pro paní Ivanu je nepochopitelné, proč musí platit nájem téměř tak vysoký, jako je její příjem. Foto Saša Uhlová, DR

„Výživné jsem nebrala, takže nám s holkou zbyly na jídlo většinou dva tisíce. Zvyšovali mi sice postupně mzdu, ale taky se zvyšoval nájem. Přivydělávám si a holka se mnou chodí od čtrnácti let a taky pracuje, jinak by si nemohla ani koupit nové boty, já jí je koupit nemůžu,“ líčí paní Ivana svou obtížnou situaci. „Jsem unavená, strašně fyzicky unavená, kolegyně jdou z práce domů a já jdu do druhý práce,“ říká. Je znát, jak ji mrzí, že ona své dceři nemůže poskytnout to, co jiní rodiče.

„Pak mi někdo poradil, že můžu brát příspěvek na bydlení. Nebylo mi to příjemné. Říkala jsem si, že je divné, když dávám peníze městské části, brát si je pak od úřadu práce. Co to je? Tak ať mi dají takový nájem, který budu schopná ze svého platu hradit,“ nechápe paní Ivana logiku systému. V zoufalé situaci ale svůj odpor přemohla a šla žádost podat. Příspěvek jí však stejně nedali, protože už nemá nájemní smlouvu, ale pouze dohodu s novým majitelem, že prozatím může zůstat. Teď přemýšlí, jak najít dlouhodobě udržitelné východisko.

„Nechápu, proč já sama s dítětem, když chodím do práce, dokonce do dvou a občas přiberu třetí, nemůžu důstojně žít,“ uzavírá otázkou, která by vlastně mohla být volebním sloganem: proč tu lidé, kteří chodí do dvou prací a občas přiberou i třetí, nemohou důstojně žít?

Tíživá situace nižších středních vrstev

Bytová politika v České republice od roku 1989, respektive její absence, by vydala na samostatnou analýzu. Problémy lidí, jako je paní Ivana, souvisejí navíc se smutnou skutečností, že velká část populace má mzdy nižší, než jsou jejich náklady na život. A netýká se to pouze nekvalifikovaných profesí.

Medián hrubé mzdy se pohybuje kolem dvaadvaceti tisíc, „ženský medián“ je ještě o dva tisíce nižší. To znamená, že polovina populace vydělává méně. Sociální nerovnosti nelze napravit jedním zákonem, ten o sociálním bydlení by však mohl pomoci z tíživé situace mnoha lidem.

Zákon o sociálním bydlení by měla na podzim letošního roku projednávat vláda. Přípravu zákona, který měl už být schválený, se snaží brzdit různé zájmové skupiny. Brzy se tím budeme podrobně zabývat.

↗

Za zákon se o sociálním bydlení se různé iniciativy zasazují už řadu let. Jednou z jejich akcí byl i happening: Papuče patří domů. Foto Saša Uhlová, DR

Argumentem pro vznik zákona o sociálním bydlení je již to, že státní bytová politika po roce 1989 nezohledňovala socioekonomické proměny společnosti. Jistým nástrojem ochrany nájemníků byla regulace nájemného, ta byla ale jen dočasná. Týkala se navíc pouze domácností, které měly smlouvu na dobu neurčitou z předlistopadových dob. Velice rychle se tak vytvořily celé skupiny obyvatel, pro které se náklady na bydlení staly značnou zátěží.

Od roku 1995 je sice možné čerpat příspěvek na bydlení, který má pomáhat pracujícím lidem s nízkými příjmy, na ten však dosáhnou pouze ti, kdo bydlí v místě trvalého bydliště a mají v pořádku smlouvu. Majitelé bytů často nechtějí umožnit svým nájemníkům, aby se k nim trvale přihlásili, přestože na to ve skutečnosti nemají mít žádný vliv. Nájemníci se tedy často nepřihlašují v obavě, že by jim majitel smlouvu neprodloužil.

Od roku 2006 podle zákona o hmotné nouzi mohou také ti úplně nejchudší dostávat doplatek na bydlení. Ten je určen pro ty, kteří nemají standardní smlouvu, často však, jak si ukážeme, končí v rukou obchodníků s chudobou.

Jak snadné je skončit na ulici

Velká část lidí se podobně jako paní Ivana zdráhá využívat nástrojů, které jim prozatím stát nabízí. Anebo o možnostech příspěvku, respektive doplatku na bydlení, ani nevědí. Systém pomoci, tak jak je v současnosti nastavený, je roztříštěný. Zcela chybí definice sociálního bydlení, rozdělení pravomocí a kompetencí mezi subjekty, které je mají zajišťovat, a vymezení cílové skupiny.

Podle posledního šetření ministerstva práce a sociálních věcí je ztrátou bydlení ohroženo sto devatenáct tisíc osob. Osmašedesát tisíc lidí už nebydlí. Sem patří jak lidé přespávající venku, tak lidé, kteří přenocují v noclehárnách, bydlí dočasně v azylovém domě, nebo v ubytovnách. Nejčastější příčinou ztráty bydlení je zadlužení, které se často pojí se ztrátou zaměstnání.

Ze všech analýz, které se zabývají bezdomovectvím, vyplývá, že největší část lidí přijde o bydlení proto, že se dostanou do finanční tísně. Velice často se své problémy rozhodnou řešit tím, že si půjčí peníze u nebankovních společností.

Společnosti, které půjčky poskytují, mají mnohdy podmínky nastavené tak, že při jednom zpoždění se splátkou dluh stále stoupá. To roztočí spirálu zadluženosti tak, že na konci se dlužníci ocitnou na ulici. Problematice dluhů jsme se v Deníku Referendum podrobně věnovali vloni.

Příčiny bezdomovectví jsou strukturální. Souvisejí s tím, jak jsou v České republice v poměru k výdajům nízké mzdy. Jistě i s tím, že tu není zákonem dostatečně regulovaný trh s půjčkami. Nepochybně i se způsobem, jakým zde působí soukromí exekutoři. Nezanedbatelnou součástí problému je ale právě také to, že šestadvacet let po revoluci Česká republika nemá zákon o sociálním bydlení.

Všichni přispíváme obchodníkům s chudobou

Příprava zákona o sociálním bydlení se nelíbí některým obcím. Ty by podle připravovaného zákona měly povinnost zajišťovat sociální bydlení všem svým obyvatelům. Tedy i těm, kteří v současné době žijí na ulici, anebo bydlí na ubytovnách.

Překážkou je diskriminace na trhu s byty. Předsudky. Problémem jsou ale také mnohdy vysoké kauce ve výši jednoho až tří nájmů, které nízkopříjmové rodiny nemají šanci uhradit.

↗

Majitelé bytů často nechtějí pronajímat byt osobám, které ohodnotí jako problémové. Mezi ně patří přirozeně ti, kteří již o bydlení přišli a jsou bezdomovci, ale třeba i lidé psychicky nemocní, nebo jakkoli vyčnívající. Právě jim, stejně jako nízkopříjmovým skupinám, by zákon o sociálním bydlení měl účinně pomoci.

Argumentace, která vyvěrá z nechuti pomáhat chudým, protože všichni předpokládáme, že jsou to výlučně Romové, se v důsledku obrací proti všem lidem, kteří mají nízké příjmy. Největším paradoxem je potom skutečnost, že romské rodiny, které bydlí na ubytovnách, protože jim obec žádné sociální bydlení neposkytne, stojí daňové poplatníky mnohem více, než kdyby jim obec umožnila bydlet v sociálním bytě.

Jak to funguje?

Rodina, která nesežene standardní byt, se nakonec přestěhuje na ubytovnu, protože jinak by ztratila střechu nad hlavou úplně. Ubytovny byly původně konstruované pro zahraniční a „přespolní“ dělníky. Dělníci platili jako nájem fixní částku za sebe, v Praze zhruba pět tisíc.

V devadesátých letech se majitelé ubytoven setkali s přílivem rodin, které potřebovaly rychle někde bydlet, protože přišly o byt. Rodiny ubytovali a naúčtovali jim částku za každého člena rodiny. Často s odůvodněním, že provozují ubytovnu pro dělníky a rodiny tam ubytovávají „načerno“ s rizikem postihu, a proto si účtují více peněz.

Systém se postupně vyvinul v celou síť ubytoven, které se na rodiny v nouzi specializují. V některých ubytovnách si provozovatelé účtují nižší částku za děti, jinde stejnou částku za každého člena domácnosti. Rodiny bydlí často jen v jedné místnosti, záchod a koupelnu mívají společné s ostatními. Čím početnější rodina, tím výrazněji vzrůstá výše nájmu.

Rodiny zde nemají trvalé bydliště a mnohdy ani smlouvu, jejich situaci tak řeší doplatek na bydlení, který vyplývá ze zákona o hmotné nouzi. Ten jde často rovnou na účet podnikatelů, kteří ubytovny provozují. Částky mohou přesahovat i dvacet tisíc měsíčně, pravidlem pak je, že bydlení je mnohem dražší, než by bylo ve standardním bytě. Stát vloni ve snaze situaci „řešit“ zastropoval částku vyplácenou z hmotné nouze tak, že některé rodiny v současnosti musejí přemrštěný nájem doplácet z peněz, které mají na jídlo. Od ledna 2015 vyplácí úřad práce totiž pouze devadesát procent normativních nákladů na bydlení.

K situaci kromě diskriminace na trhu s bydlením přispívá i skutečnost, že se některé úřednice, které částku vyplácejí, zdráhají rodinám přispívat na standardní bydlení a raději vyplácejí vyšší částku majiteli ubytovny.

Nechuť pomáhat Romům k normálnímu bydlení tak vyjde všechny mnohem dráž, než kdyby rodiny mohly bydlet ve vyhovujícím bydlení, ve kterém by se jejich děti například mohly i připravovat do školy.

Náklady, které nelze vyčíslit

Potřebnost zákona je zcela zřejmá i proto, že v České republice žijí odtrženy od svých rodičů děti, které by v případě, že by rodiny měly vyhovující bydlení, mohly žít spolu s rodiči.

Podle Romana Matouška z Agentury pro sociální začleňování si řada lidí neuvědomuje, že pokud nebydlí dětmi u rodičů, ale jsou v ústavu, vyjde to stát v důsledku mnohem dráž. „Představa, že když nepřispějeme jako společnost rodinám na bydlení, tak tím ušetříme, je scestná. Náklady jsou pak mnohem vyšší, jen se přesunou do jiné rozpočtové položky,“ vysvětluje Matoušek.

Kolik rodin by mohlo žít společně, kdybychom takový zákon měli, může naznačovat zkušenost Štěpána Ripky z Platformy pro sociální bydlení. Když v Brně hledali rodiny vhodné do projektu Housing first, požádali místní odbory sociálně-právní ochrany dětí, aby jim pomohly vytipovat rodiny, které by v případě, že budou mít odpovídající bydlení, mohly přijmout zpátky děti, které mají v ústavu.

„Dva odbory byly ochotné ke spolupráci a každý z nich nám dodal několik desítek rodin, kterých se to týkalo.“ To samozřejmě neznamená, že děti byly ve všech případech odebrány jen kvůli nevyhovujícímu bydlení. Vyplývá z toho ale, že kdyby měly rodiny kde bydlet, mnoha dětem by to změnilo život. Vyrostly by u svých rodičů, a ne v ústavu.

Podoba zákona o sociálním bydlení může být předmětem diskuse. Sama skutečnost, že nám schází, je však nezpochybnitelná. Do konce volebního období uvidíme, jak se k problémům obyčejných lidí postaví jednotlivá ministerstva, poslanci a senátoři.

↗