Ministerstvo pro místní obstrukce
Štěpán RipkaPokud chce ministryně Šlechtová udělat něco pro to, aby se počet lidí v bytové nouzi za dalších pět let znovu neztrojnásobil, měla by vysvětlit svým úředníkům, že řešením bytové nouze není sociální práce, ale podpora nabídky bydlení.
V březnu 2016 se Ministerstvo pro místní rozvoj ústy Věry Pelíškové, vedoucí oddělení koncepce bytové politiky v Odboru politiky bydlení, opět postavilo proti Zákonu o sociálním bydlení. Jelikož to není poprvé, možná by bylo dobré si připomenout aktuální čísla…
Od poslední velké obstrukce zákona ze strany MMR v roce 2010 se počet lidí v bytové nouzi ztrojnásobil. Pokud si tedy MMR nepospíší a zákon bude obstruovat i nyní, za pět let můžeme čekat v bytové nouzi ne 187 tisíc lidí, ale více než půl milionu.
Abychom pochopili, jak se taková obstrukce dělá, musíme se vrátit do roku 2010. Tenkrát Úřad vlády připravoval Strategii boje proti sociálnímu vyloučení, která obsahovala i kapitolu bydlení. Ministr Kocáb se obrátil na Ministerstvo pro místní rozvoj, aby skupinu pro řešení bydlení vedlo, MMR se však vedení vzdalo. Skupina čítala dvacet členů z veřejné správy i neziskového sektoru a akademie.
Poněkud zvláštní roli zaujalo MMR v rámci této skupiny již zpočátku, když do podkladových materiálů navrhla jeho zástupkyně doplnit „Nedokončený návrh zákona o sociálním bydlení zpracovávaný MMR a MPSV“. Nejednalo se však o podklad resortů, ale o návrh zákona, který pro své vlastní zájmy připravila lobbistická organizace Občanské sdružení majitelů domů a bytů a který dále zvýhodňuje majitele bytů na úkor nájemníků a nebydlících.
Proč tenkrát MMR prosazovalo lobbystický návrh zákona a vydávalo ho za resortní návrh, nevíme. Ministerstvo pro místní rozvoj však ponechme chvíli stranou.
Podskupinu připravující definici sociálního bydlení a klíčových aktérů tvořili členové nevládních neziskových organizací, Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), Sdružení ochrany nájemníku, zástupce soukromého sektoru, zástupkyně Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) a sociolog Martin Lux z AV ČR, který ji vedl. Jejím výsledkem pak byl dokument vymezující sociální bydlení, jeho cíle, cílové domácnosti a stanovující další podpůrné nástroje.
Skupina se shodla na tom, že zákon o sociálním bydlení by měl minimálně specifikovat formy bydlení, technický standard a cílovou skupinu sociálního bydlení. Obsahově pak měl obcím ukládat povinnost zajistit dle potřeby počet bytů pro účely sociálního bydlení, mimo jiní i s tou možností, že tento závazek mohla obec delegovat na neziskový sektor.
Členové skupiny podle zápisu hlasovali, má-li být zákon o sociálním bydlení připravován a shodli se, že ano. Bylo odhlasováno, a tak se hlavním úkolem pro Ministerstvo pro místní rozvoj v této části měla stát příprava zákona. Ministerstvo však odmítlo.