Malý krůček pro lidstvo, ale velký skok pro Brno. I tak by se dalo mluvit o čerstvě schválené Strategii sociálního začleňování, která by z Brna měla vymýtit bezdomovectví a tu nejhorší formu chudoby a sociálního vyloučení, ale také pomáhat s integrací uprchlíků, kteří třeba do města jednoho dne dorazí.

Projekt je to bezesporu ambiciózní — žádný podobný, navíc na úrovni několikasettisícového města, v České republice neexistuje. V příštích třech letech by na něj mělo jít něco kolem 800 milionů korun, z nichž podstatnou část přispějí evropské fondy.

Když se skáče, je potřeba vědět, kam se dopadne. Když svůj malý krok dělal Neil, věřil, že lidské poznání, píle a důvtip skáčou bez nejmenších pochyb vpřed a že je to tak dobře. O správném směru brněnského skoku nepochybuje ani Žít Brno, ani jeho koaliční partneři.

Jenže politika a správa věcí veřejných někdy dokážou být mnohem složitější, než přistání na Měsíci…

Brněnská opozice si bezpečností doskoku není zcela jistá, ke koncepci zaujímá kritické a spíše odmítavé stanovisko. Výtky vůči koncepci by se daly rozdělit na věcné, a ideologické. Věcnými důvody argumentují především sociální demokraté a TOP 09. K těm ideologickým se překvapivě uchýlili brněnští komunisté.

Ti koncepci označili za „mnohastránkový nesystémový ideologický nesmysl“, jehož cílem je prý hlavně tahat peníze z evropského eráru a cpát je do bezedných kapes zlovolných neziskovek. A pak ta nehorázná nespravedlnost: někdo, kdo nemá práci a neplatí daně, dostane něco za výhodnějších podmínek než jeho majetnější spoluobčané.

Vítejte ve světě brněnských komunistů: dobrou práci najde každý, kdo pracovat chce. Neúspěch je příznakem charakterové vady jednotlivce. Že je člověk bez střechy nad hlavou, je tak vlastně jeho vlastní chybou a zároveň spravedlivým trestem. Každý, kdo takový řád zpochybní, útočí na slušné lidi, kterým se pak nikdo nemůže divit, že se radikalizují. Hnědnutí společnosti je přirozené a můžou za něj ti, kteří pomáhají těm nejslabším.

Za mých mladých let

Jako malý jsem byl s otcem na návštěvě u sousedky. Podle všech kritérií nebyla sociálně vyloučenou, patřila do střední třídy. Byla to velmi pracovitá a laskavá žena a také přesvědčená členka KSČM. Nedokázal jsem to pochopit. „Bez komunistů bychom umřeli hlady,“ odtušila na můj tázavý pohled. Narodila se totiž do extrémně chudé rodiny s velkým počtem dětí. Někteří sourozenci neměli ani vlastní boty, jídlo bylo vzácností.

Komunisté téhle rodině pomohli přežít. Pomohli přežít i statisícům dalších lidí, proletářů v nejvlastnějším smyslu toho slova. Těm, kteří byli na periferii, ať už geografické či sociální, dali za levný peníz nebo i zadarmo bydlení, práci a hlavně, lidskou důstojnost.

Nebude se to číst snadno, ale pro řadu lidí na venkově i pro dělníky ve městech znamenal únorový převrat objektivní zlepšení jejich životní úrovně. Právě tady, mezi těmi, kdo v dětství třeba ani neměli vlastní boty, a mezi jejich potomky, kterým tuto svou zkušenost předali, se rekrutují dnešní voliči KSČM. Komunisty podporují, protože kdysi jim právě oni pomohli k důstojnějšímu životu a protože dnešní doba možnost sociálního vzestupu neustále zužuje.

↗

I komunistické legendy by dnes patrně zajímalo, kde udělali brněnští soudruzi chybu. Ilustrace threadless.com

Jakou alternativu však nabízí dnešní komunisté dnešním chudým? Co mají dělat rodiny, které, obrazně řečeno, nemají na boty? Nebo na to, aby si mohly dovolit střechu nad hlavou? Pro ně mají brněnští soudruzi jen bezobsažné moralizování.

Možná, že problém je v chápání chudoby, chudého člověka a toho, co chudoba je. Pro KSČM je chudoba nějakou věcí, kterou lze uchopit, osahat, označit a zničit. A když je jednou zničena, už není. Když rozbijete a rozdrtíte na prach hrnek, přestane existovat, je pryč. Stejně přistupují komunisté k chudobě — jako k takovému starému ošklivému hrníčku, do kterého se nalévá lidské utrpení. Když ho rozbili sociální emancipací jedné generace, je rozbitý navždy. Každý, kdo přijde po generaci 30. a 40. let tak už vlastně doopravdy chudý být nemůže. Dnešní sociálně vyloučení chudobu předstírají.

Když mluvčí Růčka říká, že sociálně vyloučení „možná ani pracovat nechtějí“, zřetelně tím v kontextu české debaty naznačuje, koho za sociálně vyloučeného považuje a co od něho očekává. Sociálně vyloučení přece nechtějí chodit do práce ze své podstaty… A pokud si tím už nejste jisti, pak vězte, že KSČM se stále považuje za stranu levicovou.

Volit Karla

I dnešní komunisté se hlásí k Marxovi. Pevnost jejich víry je svým způsobem obdivuhodná. Jenže problém s Marxem je, že věřit nestačí. Věřit Marxovi je vlastně kontraproduktivní. Marx, má-li být k nějakému užitku, se totiž musí kriticky studovat a pak testovat ve společenské praxi.

A příkladem je třeba právě chudoba. Tu si v souvislosti s Marxem spojujeme s pojmem proletariátu. Existuje dnes proletariát? Pokud přistoupíme na interpretaci marxismu-leninismu, pak je proletariátem dělnická třída, tedy konkrétní masa lidí. Je to skoro jako s tím hrníčkem.

Jenže svět se mění. Dnešní evropští dělníci žádným proletariátem nejsou. Rozhodně dnes nejsou těmi nejchudšími. Hlavně kvalifikovaní dělníci pracující třeba s CNC se co do svých příjmů dávno zařadili do střední třídy. Stranická disciplína se ale musí udržovat, i kdyby to mělo být na úkor skutečných nejslabších dneška.

Kdyby ovšem kromě Kapitálu vzali komunisté do ruky třeba Marxovu Německou ideologii, mohli by se v ní dočíst přesný opak toho, co jim nalil do hlav marxismus-leninismus. Marx zde říká, že proletariát není žádná pevně daná masa, ale princip, který přináší zvrat společenských poměrů. A že komunismus není žádný stav společnosti, ale hnutí, které zkoumá nynější společenský stav a podmínky jeho změny, které se odvozují z aktuálně existujících předpokladů.

Proletariát je stavem uměle vyvolané chudoby, která se neredukuje jen na materiální nedostatek, ale zahrnuje i chudobu duchovní. Marx hovoří o „nedostatku lidství“. „Komunismus“ tedy není žádná rigidní byrokratická struktura a proletariát není daná a na věky neměnná množina lidí.

Proletariát se proměňuje, ale nemizí. Kapitál pak není ničím jiným, než aplikací těchto obecných tezí na konkrétní realitu Marxovy doby. V druhé polovině 19. století byla proletariátem dělnická třída, protože byla na tom úplně nejnižším stupni společenského žebříčku. V roce 2016 jím už není, role proletariátu se chopili ti, kteří jsou ponížení a zbavovaní svého lidství dnes — ti, na které chce cílit Strategie sociálního začleňování a jimiž brněnští komunisté z celého svého srdce pohrdají.

Zda bude nynější ambiciózní plán brněnské koalice fungovat, je ve hvězdách. Pokud by se jeho cíle skutečně podařilo realizovat a celý systém udržet dlouhodobě funkční, bylo by to nepochybně skvělé.

Od koalice tedy musíme požadovat prvotřídně odvedenou profesionální práci a od demokratické opozice co nejbedlivější dozor toho, zda odpovědní lidé takovou práci skutečně odvádějí.

Komunisty pak musíme zdvořile požádat, aby četli Marxe pozorněji.