„To nevadí, že pláče, to ničemu neškodí,“ přesvědčovala mě zdravotní sestra v porodnici. Chodila jsem totiž pozorovat své novorozené dítě, jestli se neprobudilo, zatímco jsem odsávala mléko. Seděla jsem v místnosti, kde leželo deset novorozenců. Neustále se tam ozýval pláč. Chápala jsem ji. Musela by se zbláznit, kdyby si připustila, že na pláč novorozence je třeba reagovat. Organizace péče v instituci je efektivní z hlediska zachování života dítěte. Nepodporuje ale navázání vztahu, který je nutný k tomu, aby pečovatelé byli citliví k  potřebám dítěte.

V místnosti s plačícími dětmi jsem strávila mnoho hodin, protože nebyl k dispozici pokoj, kde bych mohla být sama s tím svým. Další dny jsem sem chodila dítě kojit a vážit. Novorozenci z oddělení mohli za pár dní odejít s rodiči domů. Myslela jsem tak ještě víc na ty, kteří stráví své dětství v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Na děti bez lásky.

K zamezení deprivace je nutný vztah

Podle neurologa Martina Jana Stránského z Polikliniky na Národní v Praze je každý novorozenec neurologicky „naprogramován“ tak, aby usiloval o blízkost pečovatele. „Tento vztah je důležitý v celém období dětství a adolescence. Nabízí to klíčové: bezpečnou základnu, ze které dítě může prozkoumat prostředí a rozvíjet se dál a k níž se vždy beze strachu může vrátit,“ vysvětluje neurolog.

Situace, kdy tento vztah nevznikne nebo je přerušen může mít vážné dopady. „Patří mezi ně například neadekvátní reakce na stres, problémy se sebeovládáním a neschopnost budovat a udržovat vztahy,“ vypočítává Stránský. To podle neurologa poukazuje nejen na důležitost vztahu s pečovatelem, ale zároveň i na schopnost tohoto člověka adekvátně a pozitivně reagovat a „učit“ rostoucí dítě, což se i přes dobře míněné snahy nemusí vždy podařit.

Ve světové vědecké obci dnes panuje shoda na tom, že dítě potřebuje ke zdárnému vývoji navázat vztah. A to hned po narození. Bezpočet studií už dnes ukazuje, jak velké škody na dětech páchá ústavní péče. Děti vyrůstající v ústavech se vyvíjejí jinak. Mají například zvýšenou míru „stresového“ hormonu kortizolu v krvi, dosahují nižšího vzrůstu, mají nižší IQ a špatnou krátkodobou paměť. U dětí v náhradní institucionální péči je výskyt psychiatrických diagnóz šestnáctkrát častější než u zbytku populace.

Česká republika je poslední zemí v Evropské unii, jež se brání změnám, které by vedly ke zrušení kojeneckých ústavů a k transformaci dětských domovů na jiné, ke vztahům vstřícnější typy institucí. Těmi by mohly být komunitní zařízení — malé domy nebo byty ve městech, nikoli na jejich okraji. A také s nízkým počtem personálu a pro co nejmenší počet dětí.

↗

Česká republika je poslední zemí v EU, která se brání reformě.

Ústavní lobby, což je lobby některých ředitelů a zaměstnanců kojeneckých ústavů a dětských domovů, pracuje intenzivně na tom, aby se systém nereformoval. Český systém je podle nich dobrý a není třeba jej nijak výrazně měnit. Sami sebe — ač v přímém střetu zájmů — vydávají za jediné odborníky a na svou stranu se jim podařilo dostat řadu politiků napříč politickým spektrem. Do karet jim hrají především v posledním roce hojně medializované případy o norském Barnevernetu, které zcela nepochopitelně a v rozporu s logikou slouží jako argument pro ústavní péči.

Temný diktát Bruselu a ještě temnější Barnevernet

Diskuze, která se vede nad reformou péče o ohrožené děti, je ovlivněna obavou některých lidí, že se chystá cosi nekalého. Je tomu tak jednak proto, že se o ní více začalo na veřejnosti hovořit během vlády premiéra Nečase, takže si ji řada lidí spojila se slavnými „škrty“, a jednak kvůli teoriím, které se šíří po internetu původně pod tajuplným názvem „juvenilní justice“.

V současné době se systém částečně změnil novelou o sociálně právní ochraně dětí z roku 2012. Novela posílila roli orgánu sociálně právní ochrany dětí při preventivní práci s rodinami ohrožených dětí, nově začali jeho pracovníci vypracovávat individuální plány ochrany dětí a více využívat metody případových a rodinných konferencí.

Z okrajových webů, které se zabývají „Novým světovým řádem“ a chemtrails, pronikly teorie o spiknutí „juvenilní justice“ i do internetového mainstremu. O co přesně jde? Podle propagátorů této teorie zejména z východního bloku se jedná o lov na děti. Stát a hlavně Evropská unie mají mít údajně zájem na odebírání dětí z rodin. Ba ještě hůř: je to odebírání, proti kterému není dovolání. V těch nejdivočejších verzích se tak děje proto, aby je mohly adoptovat homosexuální páry. Nebo proto, aby Evropská unie, která se chce přetvořit v superstát, „rozložila rodinu, základní článek fungující společnosti a národního státu.”

↗

Teorie o juvenilní justici jsou rozšířené zejména v zemích bývalého východního bloku. Repro DR

Při rozšíření teorie mimo vyloženě konspirační weby se důvody odebírání v představách různých autorů zmnožily a zároveň znejasnily. Působí o něco méně alarmisticky, autoři volí střídmější slova a většinou se neohánějí Novým světovým řádem. Dokonce se vytrácí i samotný název juvenilní justice. Stále však za vším stojí jakýsi tajemný „byznys“.

Tyto teorie se různě míchají s podezřeními, že vláda usiluje o reformu péče o ohrožené děti proto, aby ušetřila. Zjevná skutečnost, že pro každou společnost je nejlevnější, pokud se o děti starají jejich biologičtí rodiče, není rozvíjení podobných teorií na překážku.