Když jsem poprvé zkoušela přesvědčit poslance, aby změnili systém, který zavírá novorozence do ústavů, byla jsem sama čerstvě těhotná. Johaně je teď šestnáct let.

Skutečné obrysy ale dostal tento návrh úpravy péče o ohrožené děti v roce 2011. Představa, že by prošel, byla naprosto utopická. Šlo zkrátka o další pokus změnit názor zákonodárců. Za ty roky jsme se setkávali s celou řadou mýtů, lží nebo polopravd, ze kterých většinou čišel naprostý nezájem o děti samotné, a jejich neustálé omílání připomínalo mučení.

Na prostý fakt, že dvě třetiny dětí umístěných do kojeneckých ústavů se vrací do své původní rodiny, a tudíž transformace ústavů, a hlavně lepší práce s rodinami v problémech, může významně omezit počet dětí v těchto zařízeních, reagovala protistrana těmito špeky:

1. Ze dne na den zavřete kojeňáky a ty děti budou končit na ulici! (Nikdo nikdy nikde netvrdil, že se něco ze dne na den zavře, šlo nám jen o zlepšení práce s rodinami, čímž by se počet odebraných dětí silně zmenšil.)