Jak vypadá přechodné pěstounství? Volá sociální pracovnice, že je třeba přijmout děťátko, třeba ve věku půl roku. Jako přechodný pěstoun nemám žádný požadavek na zdravotní stav děťátka, věk ani etnikum. Přebírám si vystrašeného drobečka. Snažím se zůstat klidná, chovám, opatrně zjišťuji, co mu bude vyhovovat. Mám minimum informací — často nevím, na jaké mléko byl zvyklý, z jaké lahvičky pil. Nabízím několik možností, až společně najdeme to, co mu bude vyhovovat.

Jí, když má hlad, chovám, když to potřebuje (což je na začátku prakticky stále). Děťátko každý den vidí stejný okruh lidí — mě, mé děti. Pokud jdeme ven a potkáme někoho cizího, stále tu má někoho z nás, koho už zná. Ví, na koho se podívat, komu pomalu může důvěřovat.

I do ústavního zařízení možná volá sociální pracovnice, že budou přijímat půlroční děťátko. Dnes už se nepoužívá termín „kojenecký ústav“, ale „dětské centrum“. Zní to líp? Možná ano, ale stále je to ústavní zařízení. Dostane tu hezkou postýlku, spoustu hraček, ale kde je ta náruč, která tu bude jen pro něj a pomůže mu s překonáním už tak těžkého období?

Jí se, když jí ostatní, hlavně když se přiveze jídlo z kuchyně, včetně připraveného mléka. Nevyhovuje ti kulatý dudlík? Nedá se nic dělat, všichni z něj pijí. Večer přichází nová směna, nové sestry, které se o děťátko postarají přes noc. Kdo tu bude ráno? Ten samý člověk, nebo přijde zase někdo jiný, koho třeba děťátko ještě nevidělo?