V ústavní péči je v České republice v současné době umístěno více než osm tisíc dětí. Snížení jejich počtu, stejně jako stanovení věkové hranice, pod kterou se děti nebudou do kolektivní péče umisťovat vůbec, je předmětem transformace systému péče o ohrožené děti a rodiny. Ačkoli se transformační změny plánují a částečně i realizují nejméně od roku 2006, stále vysoký počet dětí v ústavech svědčí o tom, že systém ústavní péče prozatím stále odolává. Také pro mnoho politických představitelů je mnohem přijatelnější vyfotit se při stříhání pásky nového, moderně zařízeného ústavu než před pokojem na ubytovně, kde žijí možná trochu špinavé, ale zato velmi šťastné děti.

Počet dětí v kojeneckých ústavech, dětských domovech, dětských domovech se školou, diagnostických a výchovných ústavech a domovech pro osoby s postižením je problém, který je třeba řešit. Než se ale tato situace změní, měli bychom se zabývat také uspořádáním péče o děti v ústavech. Provozní podmínky zařízení jsou odvozeny od jejich kapacity (někdy slouží až pro 60 dětí) a nedávají prostor pro naplnění individuálních potřeb dětí. Charakter mnohých ústavů a míra jejich uzavřenosti a izolace přinášejí i další rizika, ne nepodobná rizikům sociálního vyloučení.

↗

Namísto nákladných rekonstrukcí velkých budov mohou být skupinky dětí spolu s vychovateli rozděleny do běžných bytů, kde bude provoz domácnosti zcela v jejich režii. Foto Wikimedia

Sociální vyloučení znamená hlavně omezený nebo ztížený přístup k institucím a službám, tedy k institucionální pomoci, vyloučení ze společenských sítí a nedostatek kontaktů mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Sociální vyloučení vede k rezignaci a přizpůsobení se podmínkám sociálního vyloučení. Lidé si osvojují specifické vzorce jednání, které jsou často v rozporu s hodnotami většinové společnosti, a jejich opětovné začlenění nebývá snadné.