Ačkoli se veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský v zařízeních nesetkal s případy týrání nebo vysloveně špatného zacházení, znovu prý musí konstatovat, že celý systém péče o ohrožené děti je komplikovaný a péče je příliš institucionalizovaná. Chybí preventivní péče, práce s rodinou, užší spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí a sociální služby.

Péče o ohrožené děti a podmínky v zařízeních pro děti a mládež byly hlavním tématem veřejného ochránce práv při provádění systematických návštěv v letech 2011 a 2012. Ochránce komplexně zmapoval situaci ve všech typech zařízení, počínaje kojeneckými ústavy, přes dětské domovy, diagnostické ústavy, střediska výchovné péče, až po dětské psychiatrické nemocnice.

O svých zjištěních postupně jednal se vedením zařízení i s jejich zřizovateli. Nyní dle svých slov cíleně oslovuje ministerstva a krajské úřady s konkrétními doporučeními. Jejich realizace by měla vést ke zlepšení situace dětí, péči o něž převzal stát nebo jsou pod jeho sociálně-právní ochranou.

Zdůraznil přitom, že některá doporučení jsou realizovatelná ihned a spočívají ve změně metodiky práce, v užší spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí a ve spolupráci s rodinami dětí. Zásadní jsou však i doporučení adresovaná ministerstvům, jejichž konečným výsledkem by měla být transformace systému péče o děti v České republice. „Doposud za něj nenese odpovědnost jediný orgán, nýbrž tři ministerstva, což přináší značné organizační a kompetenční problémy,“ uvedl Varvařovský.

Doporučení veřejného ochránce práv se přitom mnohdy neobejdou bez legislativních změn a bez zajištění dostatku finančních prostředků. Ačkoli si je ochránce vědom rozpočtové situace České republiky, je přesvědčen, že by společnost neměla rezignovat na péči o budoucí generace.

Jedním ze zásadních systémových problémů psychiatrické péče o děti je podle Varvařovského nedostupnost dětských specialistů. V některých regionech dětští psychiatři v ambulantní péči zcela chybí, jinde se na objednání čeká měsíce. Chybějící ambulantní služby dětem jsou pak nahrazovány hospitalizací, což považuje ochránce za nepřijatelné.

„Důsledkem tohoto stavu je značná institucionalizace psychiatrické péče, kdy jedinou pomoc dětem s určitými problémy může poskytnout nemocniční zařízení. Vzhledem k tomu, že síť dětských psychiatrických nemocnic je navíc velmi řídká, zvlášť zranitelné děti jsou hospitalizovány daleko od domova a krom jejich izolace od rodiny to znemožňuje odborníkům pracovat s rodiči v zájmu dítěte,“ zdůraznil Varvařovský.

Jako jedno z možných řešení nedostupnosti pedopsychiatrické péče doporučuje zvážit změnu právní úpravy, která by dětskou a dorostovou psychiatrii učinila základním oborem specializačního vzdělávání lékařů. V této souvilsoti připomněl, že se dětská psychiatrie potýká s nedostatkem financí, což se projevuje v nevhodných stavebních a ubytovacích podmínkách.

Úspory se podle Varvařovského negativně promítají i do režimových opatření a omezujících pravidel, stejně jako do nedostatku nelékařských specialistů a personálu. Zvlášť závažné nedostatky zjistil ochránce v léčebně v Lounech, kde musel v roce 2012 resort zdravotnictví jako zřizovatele upozorňovat na plíseň na zdech, průvan z nedoléhajících dveří a oken, oprýskané omítky a kachličky v ložnicích dětí, otlučený nábytek, špatné matrace či na umístění lůžek ve vykachličkovaném prostoru. Náprava mu prý byla přislíbena.

Ochránce rovněž varuje před získáváním peněz formou regulačních poplatků, které s účinností k 31. 12. 2013 zrušil Ústavní soud a o jejichž obnovení se nyní diskutuje. „U části dětí spočívá jedna z příčin psychický potíží v jejich výchovném prostředí. Neexistuje přitom žádný účinný mechanismus jak zabránit, aby nezájem a nedůvěra takových rodičů, v kombinaci s finanční zátěží v podobě poplatku, neblokovala přístup dítěte k potřebné péči,“ uvedl Varvařovský.

Za vážnou považuje ochránce situaci dětí s postižením. Podle jeho zjištění jsou totiž v důsledku chybějících služeb a specializované péče opakovaně hospitalizovány, ačkoli by bylo možné je propustit.

„Například dítě s poruchami autistického spektra, bez mentálního postižení, které s přestávkami žije trvale v léčebně, protože pro něj není zřízena vhodná sociální služba. Rodiče dokonce uvažovali o podání návrhu na nařízení ústavní výchovy,“ uvedl jeden z příkladů Varvařovský s tím, že považuje za nepřípustné, aby dítě bylo takto segregováno, ačkoli by s dostupnou sociální službou mohlo žít v komunitě.

Kromě systémových problémů odhalily jeho návštěvy jen málo případů, které bylo možné hodnotit jako špatné zacházení. Nejčastěji se jednalo o nedostatečné zajištění soukromí při osobní hygieně a konání potřeby, povinnost celodenního nošení pyžama u pacientů několikatýdenního detoxikačního režimu, držení dítěte v zanedbaném až nedůstojném prostředí či nedostatečné zajištění bezpečnosti dětí i personálu.

Ombudsman se nicméně setkal i s omezováním kontaktu dítěte s rodinou, plošnou kontrolou korespondence a telefonátů dítěte nebo s nepřiměřeně krátkou dobou vyhrazenou pro telefonování. V žádné z navštívených dětských psychiatrických léčeben naopak nebylo zjištěno nepřiměřené používání či nadužívání medikace.

Z analýzy čtyř set spisů dětí v navštívených kojeneckých ústavech podle Varvařovského vyplývá, že socioekonomické důvody patří spolu s nezájmem rodičů k nejčastějším příčinám umístění dítěte do zařízení. Méně časté jsou zdravotní problémy či individuální zneužívání a týrání.

Varvařovský zdůraznil, že veřejnému ochránci práv sice nepřísluší komentovat odbornou diskusi o tom, zda je pro psychický vývoj dítěte ve věku do tří let přípustné svěřovat ho do ústavní péče, či jak dlouhý takový pobyt může být, faktem dle jeho slov ale je, že 72 % dětí pobývalo v navštívených zařízeních déle než šest měsíců.

Tuto dobu přitom uvádí metodický pokyn k činnosti kojeneckých zařízení jako nejzažší. Ochránce to považuje, vzhledem k obecně nesporné nevhodnosti jiné než osobní péče o takto malé děti, za závažný neúspěch sociálně-právní ochrany dětí v České republice. Systém tak podle něj negativně zasahuje do práva dítěte na život v rodinném prostředí.

Podle ombudsmana je důvodem pro dlouhodobý pobyt dětí v kojeneckých zařízeních především složitost systému péče o ohrožené děti, ale i nedostatečná sociální práce s biologickou rodinou, nedostatek sociálních služeb, absence sociálního bydlení a nedostatek pěstounských rodin, a to zejména pro větší sourozenecké skupiny.

Soudní řízení jsou navíc zdlouhavá, stejně tak i postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí, čeká se na právní volnost dítěte k adopci, na nařízení ústavní výchovy či na vyhledání vhodných pěstounů. V provizorním řešení, kterým by ústavní výchova měla být, tak dítě tráví větší část svého dosavadního života.

„Sanace rodiny neprobíhá efektivně a s délkou oddělení dítěte od rodičů je ohrožena jejich vzájemná vazba. Dlouhodobě přetížení pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí nejsou schopni s rodinou intenzivně a individuálně pracovat,“ dodal Varvařovský.

Upozornil také, že by principiálně každé dítě umístěné v zařízení mělo být zařazeno do evidence dětí pro náhradní rodinnou péči. „Jen tak je možné nalézt pro ně vhodné pěstouny nebo osvojitele,“ zdůraznil Varvařovský.

Zároveň ale zjistil, že některé děti do evidence zařazeny nejsou s odůvodněním, dle kterého by se pro ně náhradní rodina stejně nenašla. Většinou jde prý o děti s různou mírou zdravotního postižení. Varvařovský přitom zdůraznil, že každému dítěti musí být dána šance na život v rodině.

V navštívených zařízeních ombudsman dále zjistil, že péče je dětem poskytována v kolektivech, které překračují optimální počet čtyř děti na jednu pečující osobu, daný metodickým pokynem k činnosti kojeneckých zařízení. „Nikoli optimální situace umístění velmi malého dítěte v instituci je tak dále umocněna o prvek odosobnění a nedostatek fyzického kontaktu,“ uvedl Varvařovský.

„Péče o děti je rázu hromadného, nikoli individuálního, a soustředí se spíše na poskytování zdravotně-ošetřovatelské služby. Nedostatek personálu vede k tomu, že některá doporučení odborníků (psycholog, logoped, speciální pedagog) směrem ke konkrétním dětem byla s ohledem na časové možnosti pečujících nerealizovatelná,“ dodal ombudsman.

Za problematickou považuje také skutečnost, že dítě mění skupinu podle věku, což přináší i změnu pečujících osob. Uspořádání skupin podle věku vede navíc k rozdělování sourozenců.