Příběh chlapečka, jehož opustila maminka hned po porodu a který první měsíce života trávil sám přikurtovaný k nemocničnímu lůžku, obletěl zemi. Jeho osud sledovaly tisíce lidí. Oddychli si, až když našel milující pěstounskou rodinu.

Některé děti ale takové štěstí nemají. Naštěstí je však těch nejmenších v podobné situaci díky usilovné snaze mnoha dobrých lidí stále méně a už jen několik desítek z nich ještě zůstává v ústavní péči.

Dobře víme, co nejmenší potřebují

Při návštěvě kojeneckého ústavu vás nejprve zarazí nečekané ticho. V krásném prostředí a upravených barevných postýlkách leží téměř tiše malí človíčci. Žádný z nich se nesnaží přivolat mámu, žádný si „nestěžuje“, pláč zaslechnete jen sporadicky.

„Tety“ zas tolik času nemají, na jednu připadá třeba i šest takových uzlíčků a děti se velmi brzy naučí, že plakat je zbytečné. Oči maličkých bloudí prostorem, jako by byli odpojeni od vnějšího světa a uzavřeni sami v sobě. Starší děti vědí, že mazlení je „na příděl“ a žádnou z tet nemají jen pro sebe, dobrovolníci se také střídají.

Přestože se veškerý personál maximálně snaží a za práci, již vykonává, zasluhuje hlubokou úctu, nemůže dát dětem tolik lásky a pozornosti, kterou by jim dala blízká pečující osoba.

Některé z nových „tet“ tuhle náročnou práci ostatně dlouho nezvládnou; práce v tomto prostředí je velmi psychicky náročná. „Bolelo mě srdce, že nemůžu dát všem těm dětičkám to, co by potřebovaly. Chodila jsem domů občas ubrečená, musela jsem odejít, nedala jsem to,“ svěřila se mi jedna z bývalých sestřiček.

Vědecké výzkumy jasně ukazují, jak je důležitý raný kontakt dětí s maminkou nebo jinou pečující osobou. Neurovědci i vývojoví psychologové opakovaně prokázali negativní vliv ústavní výchovy a její nevratné následky na psychický i zdravotní stav dětí, na rozvoj osobnosti a na možnosti uplatnění dětí v jejich dospělém věku.

Osvěta působí a nastávající rodiče dnes mají dostatek informací o důležitosti takového vztahu v péči o nejmenší. Stále častěji jsou maminky motivovány k takzvanému bondingu, jenž umožňuje miminku, aby v prvních momentech, poté co spatří světlo světa, prožívalo základní existenciální pocit bezpečí, který s ním půjde životem a má na nevědomé úrovni vliv na jeho život.

Víme zkrátka jasně, že kontakt s blízkou osobou, dostatek podnětů, doteků a pozornosti jsou v prvních dnech, týdnech a měsících života dítěte naprosto klíčové — neproběhnou-li včas, dochází k jen těžko napravitelné újmě na duši malého člověka. Trauma a nedůvěra v okolní svět pak provází děti až do dospělého věku. Ani poznatky o přenosu traumat z generace na generaci.

Pro odklad konce kojeneckých ústavů není důvod

„A je to! Kojence a batolata do tří let věku už nebude možné umístit do ústavu. Změnili jsme tím k lepšímu osudy nejmenších ohrožených dětí a přiblížili jsme se tím civilizovaným zemím. Děkuji všem, kteří naše návrhy podpořili. Žádali to nejen odborníci, ale i veřejnost. Už roky. Hurá!” radovala jsem se v srpnu 2021.

Sněmovna můj návrh odhlasovala a dala všem na přípravu tři a půl roku.„Kojeňáky“ tak měly skončit s rokem 2024. Nyní však prochází připomínkovým řízením novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která navrhuje prodloužení provozu kojeneckých ústavů až do roku 2026. Odklad však není zapotřebí.

Co je naopak třeba, je změna pohledu. Řada našich krajů se vrhla do podpory pěstounských rodin a prevence odebírání dětí, takže některé z nich už kojenecké ústavy uzavřely. Obava, že se pro několik desítek nejmenších dětí nepodaří při soustředěné snaze najít nové rodiny, se ukázala jako lichá.

Přestože počet dětí v kojeneckých ústavech kontinuálně klesá, není jejich počet zanedbatelný. Hrajeme o čas, protože děti jsou malé jen jednou a pokud se jim včas nedostane láska a pozornost, snižují se bohužel jejich šance, aby jednou prožily plnohodnotný a bezproblémový život. Mělo by nám záležet na každém jednom z nich.

S každým měsícem v ústavu se šance dětí, co neměly štěstí na rodinu, na prožití dobrého života snižují. Opravdu chceme odkládat konec ústavů o další dva roky?