Filipovi je šest. Jednou se mu rodiče nevrátili z divadla. Jejich auto smetl ze silnice opilý řidič. Máma i táta se budou delší dobu léčit z těžkých zranění, a protože byli oba jedináčci postarších rodičů, není nikdo z širší rodiny, kdo by se o Filipa postaral. Oproti většině ostatních dětí má ale Filip štěstí; v dětském domově (nebo v podobně fungujícím „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“) stráví jen několik měsíců.

Marušce je dnes už devět. Před třemi lety jí umřel tatínek a maminka začala pít. S alkoholem matka bojuje dodnes a Maruška v dětském domově čeká, až vyhraje. Máma nad pitím a Maruška mámu. 

Jolanka a Magdalenka jsou tříletá dvojčata. Bydlela s rodiči ve vlhkém plesnivém bytě bez elektřiny a často měla hlad. Jednou přišly „tety“ a obě holčičky odvedly. V Klokánku se jim sice moc líbí, ale stýská se jim po mamince i po tátovi. 

Když rodič nemůže nebo neumí

Představte si, že jste Filip. Nebo třeba Maruška. Během jednoho dne se vám převrátí život naruby a jste bez mámy, bez táty a nikoho jiného nemáte. Co si vyberete — dlouhodobou péči v domácnosti „tety“ ze stejného města, nebo „děcák“? Asi málokdo by volil instituci, byť vedenou laskavými lidmi oddanými svému poslání.

Filipů a Marušek naštěstí statisticky tolik není. Mezi dětmi v krizi naopak převažují Jolanky a Magdalenky, tedy děti, jejichž rodiče mají existenční problémy a neví si rady ani sami se sebou, natož pak se svými potomky.

Pomineme nyní fakt, že dobrá záchytná síť sociálních služeb by měla pomoci rodičům v samém zárodku jejich potíží a teoreticky by se do situace, že žijí s dětmi v substandardním, zdravotně závadném bydlení a nemají na jídlo, neměli dostat.

Děti si své rodiče nevybírají a jistě se shodneme na tom, že je potřeba dát jim to nejlepší. Bez ohledu na to, z jaké rodiny vzešly, jakou mají barvu pleti, jaké náboženství vyznával jejich táta, děda a praděda. Proč je to tak důležité? Děti jsou totiž budoucnost celé společnosti. A to nejen ty vlastní, ale stejně tak i ty cizí. I ony nám totiž budou vydělávat na důchody, budou nás léčit a třeba i leccos jiného, až sami nebudeme moci.

Ústavní péče versus komunitní byty

Cílem je, aby jakékoliv menší dítě nemuselo do jakékoliv ústavní péče, ale v případě potřeby našlo bezpečnou náruč pěstouna. Dítě, které se do ústavního zařízení dostane ihned po narození a nepodaří se osvojení, často vystřídá i čtyři „domovy“ a desítky „tet“. Jistě není třeba znovu opakovat, jaké benefity pěstounská péče oproti ústavní nabízí — zdravotními a psychickými počínaje (fyzický kontakt nutný pro zdárný vývoj mozku, stabilní pocit bezpečí a lásky), ekonomickými a celospolečenskými konče (náklady na ústavní vs. domácí péči, sociální začlenění jedince).

U starších dětí, okolo puberty a po ní, už to je složitější: nestojí vždy o navazování nových vztahů s pěstounskými rodiči a pobytová zařízení pro ně mohou být  vhodná. Ale komunitního typu: domky či byty rozptýlené v běžné zástavbě, malý tým zaměstnanců, který pomáhá s péčí, a začlenění do běžné školy by mělo být charakteristickým znakem takové možnosti.

Piráti se zavázali přispět k transformaci celého systému náhradní rodinné péče, já se momentálně zaměřuji na jednu z jeho forem, a to pěstounství. Pokud chceme, aby se počet dětí v ústavní péči snižoval, a nechceme přispět k „batůžkaření" (navracení dětí od pěstounů do domovů, třeba v náročné pubertě), musíme vyřešit celou řadu problémů. V první řadě je třeba mít dostatek zájemců o pěstounskou péči. Abychom měli dostatek pěstounů, musí pro ně fungovat podpůrná síť. A právě její úroveň napříč celou zemí kolísá kraj od kraje.

Jsou kraje, které kvalitně provázejí zájemce o pěstounství od prvního kontaktu, a jsou tak schopny například pracovat s často nerealistickými očekáváními v počátcích, s frekventovanými problémy během péče či zabránit vyhoření pěstounů a potenciálnímu rozpadu jejich rodiny (to se bohužel stává).

Problémy jsou i v legislativní rovině, vágní formulace bez metodického vedení způsobují řadu nedorozumění v trojúhelníku pěstoun — úředník — rodič. Klíčová otázka, co je to vlastně „běžná záležitost“ v dětském životě, by vzhledem k počtu konfliktů zasluhovala jednotnou odpověď.

Akcent na práva rodičů je v případě Filipů na místě, ale co Maruška a děti, o které jejich biologičtí rodiče nemají zájem? Je skutečně nutné, aby dávali souhlas k píchnutí zaníceného středního ucha, protože se nejedná o život zachraňující zákrok a pěstounovo svolení nestačí? Navíc se i rodiče, které soud odsoudil za zanedbávání péče či přímo týrání, dozvědí kompletní informace o celé pěstounské rodině. To je další velká legislativní bariéra pěstounství, kterou je třeba změnit.

Co s „kojeňáky“ a „děcáky“

Jak naložit s odbornými týmy, jejichž know-how je třeba zachovat a jejichž trpělivé práce si vážím? Jednak i v komunitně vedených dětských domovech by byla potřeba řada zaměstnanců. Při podrobném mapování problematiky náhradní rodinné péče jsem se ale navíc setkala s řadou případů, kdy pěstouni, ale i biologičtí rodiče, kteří se starají o tělesně či zdravotně postižené anebo traumatizované dítě, bojovali s fyzickým i psychickým vyčerpáním z nesmírně náročné péče.

Pro ně náš sociální systém nenabízí téměř žádnou podporu či úlevu. O děti se starají často v režimu 24/7 non-stop a šance, že by se dostali na dovolenou a načerpali potřebnou energii a sílu, se limitně blíží nule. Chybí jim odlehčovací služby, supervize, odborná pomoc. Právě zajištění podobných služeb by mohlo být novou rolí pro pobytová zařízení, jimž se doufám bude postupně uvolňovat kapacita lůžek i sociálních a zdravotních pracovníků.

Otázek bez odpovědí je v této oblasti velmi mnoho. Systémové změny přitom vyžadují zapojení jak zřizovatelů pobytových zařízení (většinou krajů, někdy obcí, výjimečně ministerstev), tak i jejich nadřízených orgánů (ministerstev). Ale samozřejmě i ředitelů, dalších zaměstnanců — a samotných dětí.

Jejich hlas moc slyšet nebývá, a přitom právě o ně jde zejména. O Filipy, Marušky i zanedbávané Magdalenky. Chci podpořit takovou transformaci služeb, která bude postupná a jejím výsledkem budou spokojení, sebevědomí mladí lidé se svým místem ve společnosti, která jim pomohla vyrovnat jejich nerovnou startovní čáru. Má to totiž smysl pro nás pro všechny.