„V České republice se ocitá v ohrožení svého psychologického i fyzického vývoje z důvodu chudoby mnoho dětí...“

Všechny vědecké studie nakonec potvrdily, že děti bohatých (kteří jsou tedy schopni draze zaplatit produkci dětí prostřednictvím tzv. náhradního mateřství) těmito neblahými důsledky chudoby netrpí. Mezi odborníky panuje v té věci naprosto jednoznačná a většinová shoda. Studie naopak potvrdily, že děti vyprodukované na zakázku prostřednictvím tzv. náhradního mateřství prospívají daleko lépe než děti narozené tradičním způsobem. V zájmu práva našich dětí tedy je, abychom tradiční genderové vzorce z lidského chování postupně vymýtili, jak to ostatně požaduje i Istanbulská úmluva (kterou – jak všichni doufáme – náš parlament konečně vbrzku ratifikuje).

Mateřství pro všechny! Jsme fér.

Ano? A v čem?

Samozřejmě, to ukrajinské zařízení v Praze zřejmě porušovalo řadu zákonů, a proto je jeho zločinnost mimo diskusi -- měl bych napsat "údajně", ani jeho praktiky, ani jeho "národní" přislušnost jsem nikde neviděl popsané ani dokladované a objevilo se pozoruhodně právě příhodně v době ruské invaze na Ukrajinu . Ale v čem je podle Vás zločinnost náhradního mateřství?

Ano, také jsem mnohé slyšel. Jenže právě jen slyšel -- a vynikající německý tisk, například Der Spiegel -- začíná být velmi přibližný, když píše o operetních národech na východ od Náby.

Takže se můžeme shodnout -- zločin je obchod s dětmi.

Osobně bych ale neviděl nic strašného na tom, pokud náhradní matka dostane přiměřenou odměnu za náročnou činnost a nasazení těla, které poskytla pro konkrétní rodiče, tedy nikoliv pro trh.

Ta kauza, o které je v článku řeč, byla medializována v roce 2022. A hodně nejasné zprávy policie mluví o předchozí historii někam k roku 2018. Takže by ta veřejnoprávní německá stanice musela mít jasnovidce, aby o ní vysílala před deseti lety.

Na Ukrajině se ovšem tradičně vyskytuje přes desítku agentur, které náhradní mateřství zprostředkovávají. A dost často ty ženy jezdily a jezdí rodit do Prahy, resp. do ČR -- poměr kvality porodnictví a cen optimální a středostavovský anglický nebo australský pár (podle všech údajů masivně převažující klientela) nechce riskovat život svého vytouženého dítěte.

Ono nejde o to, že by běžný levičák nevěděl, že všechno za peníze nekoupíš -- např. rozum, vzdělání (jen vysokoškolský titul), poctivost (jen mediální dobrou pověst). To, co levičákovi vadí, že za peníze koupíš to, s čím by se obchodovat nemělo.

V tomto konkrétním případě mi opravdu nevadí, pokud si matka dítěte na Ukrajině nebo v Indii rozhodne, že si zajistí prostředky potřebné pro jeho výchovu tím, že odnosí staršímu neplodnému páru z bohaté části světa jejich dítě. Vadí mi poměry, které ji k tomu nutí.

A vadí mi agentury, které si zprostředkování berou víc než náhradní matka a vadí mi nutnost absolutního zřeknutí se rodičovského vztahu.

Bezva nabídka toxické maskulinity pro ženy, co touží po miminku a nechtějí se nechat votravovat chlapem:

https://eshop.myspermbank.cz/

Baukis, Eros, Ing, Kurt a Leoš jsou už bohužel vyprodaní. Nějaký ten Leoš by ale měl během čtrnácti dnů ještě přijít.

Lidé s dělohou a lidé bez dělohy by měly/i(?) mít stejná práva. Chceme-li být skutečně fér, je nezbytně nutné prosadit mateřství pro všechny. Skutečný právní stát – pokud chce být v dnešní době ještě takto označován – je povinen zajistit rovný přístup k děloze. Je totiž neakceptovatelné, aby i nadále šlo o nějakou výsadu privilegovaných. Tak, jako má každý (bez ohledu na svůj gender) nezpochybnitelné právo na lásku, má každý nezpochybnitelné právo i na plody této lásky.

mám chuť vám poradit, abyste i s tou svou dělohou šel kamsi.

Místo abyste řekl na rovinu, co vám vadí, uchylujete se k řečem, ze kterých to sice vyplývá, ale pro čtenáře je to otravné.

Že má každý právo na lásku? Ano, samozřejmě. V tom smyslu, že má právo cítit lásku k jinému člověku. Nic víc a nic méně.

by měl zajistit všem nikoli rovný přístup k užívání dělohy, ale mozku.

Blbé na tom je, že to stát dokáže stejně málo jako donutit lidi, aby si správně podle Poláčka prohlíželi Picassa.

Pane Profante, zase směšuje dvě principiálně odlišné věci: stát na straně jedné, a společnost na straně druhé. A za druhé: zcela převracíte jejich ontickou hierarchii.

Přinejmenším od časů Marxe už definitivně musíme vědět, že stát nemá svou vlastní autonomní existenci, nýbrž že je pouze derivátem, odvozeninou; vlastní skutečnost je tvořena komplexem společenských vztahů.

Jsou to tedy tyto společenské vztahy, a jejich zcela konkrétní charakter, které budou rozhodovat o tom, zda členové dané společnosti budou schopni, respektive vůbec ochotni postoupit námahu hledání pravých podstat věcí - ať už v oblasti umění, v oblasti filozofie, v oblasti státovědy či v jakékoli oblasti jiné.

To je ten problém -- věděl to Marx. Přesněji to Marx použil jako moudré interpretační schéma, které rozvracelo tehdejší jednostranný důraz na jednu sféru společenského života.

Blbé je, že to schéma přestalo po pár desítkách let fungovat -- par desítek let je víc, než podobná schémata obvykle přežijí --. To, co přežilo, jsou vybroušené kritické postupy.

Jinými slovy, dnes sotva určíte nohy a hlavu -- žijeme ve společnosti, ve které spolu navzájem zápasí několik subsystému a ten politický je jeden z nich.

Takže vy a Marx víte, já nevím -- a to nevím není důsledek nezájmu nebo elementárních neznalostí, ale dost náročný historický rezultát.

Mimochodem, nemohli bychom se obejít bez pojmu "ontická hierarchie"? To, co s pod tím umím představit-- v důsledku čtení filosofů dvacátého století --, nedává ve Vaší větě smysl.

Pane Profante, vedle sebe existující subsystémy mají už ze samotné své definice tu základní vlastnost, že jsou všechny součástí jednoho společného systému. Který má pravidelně své jedno jediné základní centrum, základní nastavení svého fungování (svou "black box"). Pokud by onen nadřazený systém neměl/nedokázal udržet tuto svou vůdčí funkci, pak by se rozpadl na ony subsystémy - které by pak přestaly být "sub-", a stali by se autonomními entitami.

Konkrétně v našem případě: entita zvaná "společnost" je vždy naprosto určitým celkem, který má svá určující, profilující, řídící systémová určení a nastavení. Není tedy tento systém "společnost" možno rozložit na - zdánlivě - pouze paralelní existenci a působení dílčích subsystémů.

Jistě, odhalit toto řídící centrum, toto centrální určení celého systému je vždy krajně obtížné; ale to v žádném případě neznamená že bychom tuto jednotu celku mohli principiálně popírat.

--------------------

Co se pak Marxe týče, ten svůj krok definování podstaty tohoto společenského celku prostřednictvím "materiální základny" učinil zčásti skutečně z dobově podmíněných důvodů, jako reakci na tehdy ještě dominantní hegelovský filozofický idealismus; nicméně jeho počin má stejně tak nadčasový, trvalý význam.

Je totiž naprosto konstantním fenoménem, že lidé (svým způsobem naprosto přirozeně) podléhají iluzi, že společenská skutečnost je utvářena tím, co si o ní myslí, jaké představy, jaké ideje si o ní vytvářejí její členové.

Právě tohle je ale naprosto fatální omyl; a dokud se v tomto omylu setrvává, neexistuje žádná šance na to postihnout tuto skutečnost společenského bytí adekvátně, realisticky. I kdyby se Marx v konkrétních bodech své teorie společnosti a jejího směřování jakkoli mýlil, v jednom ohledu mají jeho nálezy trvalou, a zásadní platnost: společenskou skutečnost nelze odvozovat a vysvětlovat z představ lidí, nýbrž z realit, kterých jsou tyto představy pouze subjektivním odrazem. Marx znovu a znovu zdůrazňoval nutnost "postavit svět zpět z hlavy na nohy" - to neznamená nic jiného nežli právě nevykládat svět z představ v lidských hlavách, nýbrž z reálných (materiálních) společenských vztahů.

V daném smyslu jsem hovořil o "ontické hierarchii" (bylo by případně možno použít i běžnějšího termínu "ontologická hierarchie"): nelze v žádném případě vycházet z představy, že by všechny roviny společenské skutečnosti měly tu samou relevanci. Některé jsou primární, jiné sekundární. Některé jsou určující, jiné jsou naopak určovány. Některé jsou variabilní, ale jiné naopak konstantní, neboť právě ony určují charakter a chování celku té či oné společnosti.

Pane Profante, je nepochybné že v natolik dynamickém, otevřeném systému jakým je lidská společnost je krajně obtížné nacházet a určovat nějaké pevné body; nicméně v každém případě trvám na tom, že - jako v každém jiném systému - i zde existuje hierarchie různých znaků, různých určení; a tedy i ona "ontická hierarchie".

„Každý má právo na lásku v tom smyslu, že má právo cítit lásku k jinému člověku.“

------------------

Znamená to, paní Zemanová, že ačkoliv mám jako každý ono „právo cítit lásku k jinému člověku“, nemohu tu lásku cítit do té doby, než to schválí parlament a podepíše prezident, nebo je tento můj cit sice možný, ale zatím nelegální? Zajímalo by mě také (kdybych třeba udal manželku, že ke mně cítí lásku) jaká je ta trestní sazba, případně jestli jde většinou jen o podmínečné tresty.

--------------------

Lidé bez dělohy mají mít prostě stejná práva jako lidé s dělohou. Přístup k tzv. náhradnímu mateřství by proto měl zajistit samotný stát, a to zcela bez ohledu na majetkové poměry znevýhodněných, ideálně tedy bezplatně. Cesta k vytouženému rodičovství nesmí být blokována svobodnou volbou genderu, nesmí být blokována sexuální orientací ani finanční nedostupností náhradního mateřství a nesmí být blokována ani lidem, kteří chtějí být single, nebo třeba i žijí v nějakém partnerském svazku, ale dítě si z rozličných důvodů chtějí pořídit samostatně pouze pro sebe. Proto také mluvím o rovném a spravedlivém přístupu k děloze, který by měl být zajištěn v rámci institutu náhradního mateřství. Vždyť přece osamělé matky vychovávají své děti stejně dobře a ani mimomanželské děti (popřípadě děti narozené soukromě jednomu z manželů) nejsou v dnešní době nakonec žádnou velkou zvláštností. Je tedy třeba k těmto dětem přistupovat se stejnou úctou, jako k dětem narozeným v manželství.

"Znamená to, paní Zemanová, že ačkoliv mám jako každý ono „právo cítit lásku k jinému člověku“, nemohu tu lásku cítit do té doby, než to schválí parlament a podepíše prezident, nebo je tento můj cit sice možný, ale zatím nelegální? Zajímalo by mě také (kdybych třeba udal manželku, že ke mně cítí lásku) jaká je ta trestní sazba, případně jestli jde většinou jen o podmínečné tresty."

Opravdu víte, pane Nusharte, co takovými větami myslíte? V jakém rauši vás to napadá a proč to sem píšete?

V hloubi duše přesto doufám, že chápete, že právo mít někoho rád je ta nejobyčejnější věc, která je úplně samozřejmá a přístupná každému a není nutné vymýšlet krkolomnosti k jejímu zpochybnění.

Paní Zemanová, cítit lásku k jinému člověku, mít někoho rád – to není žádné právo, nýbrž schopnost. Všichni lidé tuto schopnost nezištně milovat bohužel nemají, ale kdo ji má, nepotřebuje k tomu žádné právo.

S tím bych naprosto souhlasila, pane Nusharte, kdybyste nenaznačoval, že je možné lásku k jinému člověku zakázat.

Chtěl jsem, paní Zemanová, pouze naznačit, že v případě dospělého člověka žádné právo na lásku neexistuje.

Právo na lásku neexistuje u dospělého člověka úplně stejně, jako neexistuje žádné právo na obdarování (právo obdarovat nebo právo být obdarován). Právo na obdarování neexistuje z toho důvodu, že nemůžeme nikoho donutit, aby náš dar přijal – nikdo není povinen přijmout dar, a nikdo samozřejmě také není povinen dar poskytnout.

Láska je tedy dar, není na něj žádné právo a neexistuje povinnost ho přijmout.

Aby dar byl láskou, musí být poskytován bez dalších podmínek (jinak by nešlo o lásku, ale třeba o vypočítavost, zneužití citu) a musí být také přijímán bez postranních úmyslů. Nefunguje to jednostranně, je nutné na takový dar i podobným způsobem odpovědět. Aby však místo lásky nešlo o pouhou její parodii, musí být tento dar poskytován i přijímán svobodně – z vlastního rozhodnutí, což tedy znamená, že je možné poskytnutí i přijetí daru odmítnout.

Pokud zde hovoříme o dospělých lidech, neexistuje žádné právo na lásku (ano, děti – i nenarozené – toto právo na lásku mají, právo dětí na lásku jejich rodičů vyplývá z morální povinnosti rodičů přijmout odpovědnost za důsledky předchozího vlastního rozhodnutí, kterým příroda fikaně zajišťuje pokračování existence některých biologických druhů).

U dospělých tedy žádné takové právo na lásku neexistuje, přijetí a poskytování lásky je naopak předmětem jejich svobodné volby. Kdo tvrdí, že „všichni mají právo na lásku“, nemluví pravdu a neplatí tak, že tito lidé „jsou fér“, jak o sobě oni sami velmi rádi tvrdí. Cílem tohoto nepravdivého tvrzení prostě není poskytnutí práva na lásku pro všechny, neboť „právo“ na lásku ze samotné dobrovolné podstaty lásky a svobodného rozhodnutí se pro ni vůbec nemůže existovat. Kdo je fér, nemůže lidem populisticky slibovat něco, co neexistuje.

Zdálo by se, že vzhledem k tomu, že já i vy, pane Nusharte, píšeme česky, nemusela by nám shoda na nejzákladnějších pojmech dělat potíže. Ale není tomu tak. Přestože jsem v prvním vstupu tohoto vlákna napsala, že pod pojmem "právo na lásku" vidím jedině to, že každý člověk smí mít někoho rád, vzniklo okamžitě neporozumění a z vaší strany jsem se dočkala několika komplikovaných vyjádření, které podle mne nejsou vůbec k věci.

Trochu slovíčkaříte.

Uznávme v moderní západní splečnosti nejméně nějakých třista let právo jako "hledat a následovat svou cestu ke štěstí" (tedy nikoliv právo na štěstí, ale právo rozhodovat se, co považuji za štěstí a jak o něj usiluji) --toto právo je racionální a odvozuje se z toh, že mne nikdo nemůže donutit, abych byl š´tastný podle jeho způsobu (to jest, může mne sice donutit, aby demononstroval nadšení ze štěstí, které mi naordinoval, ale já se tím šťastný nebudu).

A součástí tohoto práva je i snaha o naplňování lásky s tím, koho miluji -- aniž by mne omezovali zákazy ohledně rasy, náboženství, původu nebo pohlaví toho/té vyvolené. Včetně lásky mateřské a otcovské.

Takže ano, formálně máte pravdu -- právo na lásku je zkracený titul a taot zkratka je pro některé zjevně příliš složitá či jim dává příliš prostoru ke zlomyslnost. Takže formálně správně to má být: právo, aby nikdo nebránil mé lásce, leda z důvodů, které jsou mezi mnou a milovanou bytostí anebo překážek vyplývajících ze zákonné garance svobody druhého (například nemohu usilovat o naplnění své lásky formou stalkerství nebo únosu).

Pojďme tedy k věci. Napsala jste to, paní Zemanová, přesně takhle:

„Že má každý právo na lásku? Ano, samozřejmě. V tom smyslu, že má právo cítit lásku k jinému člověku. Nic víc a nic méně.“

-------------

„Cítění lasky k jinému člověku“ je autonomní záležitostí člověka, jeho vnitřní věcí. V tomto cítění nelze člověka žádným způsobem omezit (leda snad tím, že bychom ho připravili o dobré srdce) a nelze mu toto cítění poskytnout ani odepřít.

„Právo“ cítit lásku je, paní Zemanová, prostě nesmysl, lásku buď cítíte, nebo ji necítíte, nikdo vám ale nemůže poskytnout „právo“ cítit lásku.

Zkrátka v tom, abyste třeba „směla mít ráda Gotta“ a „cítila k němu lásku“ vám nemůže zabránit ani samotný Bůh, takže na to nepotřebujete žádné právo.

Slovíčkaření je dnes, pane Profante, nástrojem k prosazování politických cílů. Když slovům dáme jiné významy, zkomplikujeme (v krajním případě i znemožníme) komunikaci, což může být výhodné. Jazyk totiž často slouží k přemýšlení a ke kultivaci společnosti. Pokud lidé nebudou moci používat jazyk (verbální komunikace bude komplikovaná až skoro nemožná), můžeme doufat, že lidé začnou ke komunikaci používat alespoň pěsti (jako kdysi). V pokročilejším vývojovém stadiu pak třeba kalašnikovy.

V lidské společnosti samozřejmě existují nějaké konvence, které třeba i mohou vyjadřovat jakési obecné (nebo také obecní) přesvědčení „koho je správné milovat, kdo se milovat smí a kdo se milovat nesmí“. Obávám se ovšem, že kdybych se čistě teoreticky rozhodl cítit lásku k Vladimíru Putinovi nebo k nějaké jiné obecní kurvě, žádné právo k tomu zatím potřeba nebude. Maximálně tedy budu popotahován za urážku nějaké profesní skupiny.

Poznámka k „naplnění lásky formou únosu“:

Jde opět o slovíčkaření, ale v případě nedobrovolného únosu „milované bytosti“ nepůjde o lásku k této bytosti, nýbrž o její násilné přivlastnění (proti její vůli). V takovém případě už to právo samozřejmě uplatnění najde.

zdá se mi, že se nakonec přece jen dopracujete k poznání, co znamená, že smíte mít rád koho chcete a že vám to nikdo nemůže zakazovat.

Posílám vám předem díky.

To není jisté, paní Zemanová. Jestliže bych neměl právo cítit lásku... Nevíte, jestli to právo mám nebo nemám?

Máte pravdu, slovíčkaření je nástroj k prosazení politických cílů -- také různých sobeckých zájmů, někdy to jde pohromadě. Právě proto nepatří do rozumně vedené rozpravy.

A ano, pochopil jste to přesně. Pokud někdo chce naplňovat svojí lásku tak, že omezuje vůli druhých, pak smí zákon omezit jeho právo -- právě jen v rozsahu, který zabrání jeho omezujícímu jednání.

U dětí, které zatím ještě nejsou schopny svoji vůli vyjádřit, je rozumné jejich vůli mít matku a otce prostě předpokládat.