Potraty, nechtěná těhotenství a bojovníci za život
Filip OutrataVýpovědi žen, které se potýkají s následky nechtěného těhotenství, stejně jako příběhy těch, které si nesou traumata spojená s potratem, dohromady vytváří celistvý obraz těžkého tématu, který zastáncům zákazů a jednoduchých řešení uniká.
„Otěhotněla jsem po dvou letech od svatby a byla to ta nejhorší věc, která se mi mohla přihodit, protože jsem se právě rozváděla s manželem.“ Tak začíná jedna ze zpovědí žen, pro které se těhotenství a mateřství stalo spíš břemenem a životním traumatem než pozitivní a naplňující zkušeností.
Ve své knize Undo Motherhood tyto zpovědi žen z mnoha zemí světa shromáždila fotografka Diana Karklinová a výtah z knihy obsahující pět příběhů vyšel v týdeníku The Guardian Weekly pod názvem „I hate my reality“ — nenávidím svůj život. Velmi otevřené výpovědi pěti žen z Mexika, Spojených států, Německa, Izraele a další, nejmenované blízkovýchodní země ukazují jejich životní situace v hloubce a plastičnosti, která sociologickým údajům uniká.
Na jedné straně je mateřství pro všechny zpovídané ženy spíše negativní životní zkušeností, rolí, kterou nechtějí a nejsou připraveny hrát, zátěží, kterou je nikdo nenaučil a nikdo jim skutečně nepomáhá nést. Na druhé straně některé z nich mluví o tom, že navzdory tomu všemu mají se svým dítětem láskyplný vztah a je to něco pro jejich život podstatné.
To, co většinu uvedených příběhů žen spojuje, je nefunkční partnerský vztah a absence otců, a také společenská očekávání spojená s mateřstvím jako životní rolí. Tato očekávání neberou ohled na lidskou osobnost ženy, její potřebu seberealizace a s ní spojené důstojnosti, jež se nedá redukovat na plnění mateřské role. Tyto ženy nejsou spokojené se svým životem, nepodařilo se jim ztotožnit se s rolí matky, přestože se o to mnoho let velice snažily. „Nechtěné těhotenství netrvá devět měsíců, ale celý život,“ říká jedna z nich.
Citované příběhy jsou vlastně jakýmsi protipólem jiných ženských příběhů — těch o traumatech spojených s potraty. Asi jen vedle sebe, doplňujíce se navzájem, mohou představit opravdu celistvý obraz tak komplexního, hlubokého tématu, jakým jsou interrupce. A právě zkušenosti žen, jejich prožívání a jejich rány jsou tím, co z politických diskusí a sporů tak často vypadává.
Rabi Ješua z Nazareta, známý také jako Ježíš Kristus, měl zvláště spadeno na znalce zákona, kteří nakládají druhým na ramena těžká břemena, sami je ale nenesou. Tito pokrytci, „obílené hroby“, jsou jakýmsi opakem království Božího, které osvobozuje. Po dvou tisících letech tatáž slova platí stejně dobře na mnoho náboženských konzervativců různých tradic, skálopevně přesvědčených o tom, že zastávají správnou, ba tu nejsprávnější a nejsvatější, věc.
Přitažlivost radikalismu tkví v jeho jednoduchosti, v tom, že namísto skutečného života coby spleti kořínků a žil, nerozpletitelně zašmodrchané, nabízejí jasné alternativy dobra a zla, černého a bílého, morálního a zavrženíhodného. Dokonce i ty nejzákladnější myšlenky, jako že lidský život je hodný ochrany, řečeno náboženských slovníkem „je posvátný“, a to od samého začátku, se v těchto příliš posvěcených rukou stávají nástrojem útlaku.
Nadřazují totiž obecné pravdy a zásady nad konkrétní životní zkušenost, a to vždy a nejlépe bez výjimek. Jsou přesvědčeni o tom, že tím bojují proti relativismu, proti „kultuře smrti“, že tím pomáhají člověku, protože mu dodávají jakousi neviditelnou morální páteř, kterou podle nich dnes stále více postrádá. Jsou přesvědčeni, že tím pomáhají nakonec i těm, kteří se jejich postoji cítí omezováni a utlačováni.
Ve skutečnosti se ale stále více lidí ve většině zemí světa cítí omezováno, utlačováno a ohrožováno postoji náboženských konzervativců, radikálních „zákoníků“; mnozí se kvůli tomu s náboženstvím a náboženskými organizacemi zcela rozcházejí. Rozhodovat o životech těch, kteří se k danému náboženství nehlásí, stejně jako těch, kteří se k němu sice hlásí, ale odmítají jeho rigidní, uzavřený a omezený výklad, je těžko slučitelné se svobodnou společností.
Potraty patří mezi mezní životní situace, ty těžké a zraňující, jejichž následky pro postižené trvají celý život. Stejně tak mezi tyto těžké hodiny života patří ale i mnohá neukončená těhotenství. Konečné rozhodnutí ale musí být nedotknutelným právem ženy, která je nakonec sama musí učinit a sama s jeho následky pak bude už trvale žít.
Zákaz potratů přináší některým lidem — a jistě jich není málo a patří mezi ně i mnoho žen — dobrý pocit z naplnění vlastního boje za pravdu, mravnost a život. Mnoha jiným lidem ale přináší bolest, ztrátu, odcizení, které se jako jed hromadí v životě, jenž byl zákazem zachován.
Asi to nejrozumnější, co lze tváří v tvář životu s jeho bolestí, zraněními, tíhou říci je, že by nikdo neměl být nucen nést své trápení sám, bez pomoci. Pomáhat, usilovat o to vytvářet co možná pomáhající prostředí, takové, které neodsuzuje, které přijímá každého člověka a usnadňuje mu nést jeho životní zátěž, namísto aby mu nakládalo další, má asi největší smysl. Protože zákazy pomíjejí, ale lidé a jejich životní příběhy tu budou vždy.
Když ve své "Etice Nikomachose" Aristoteles hledal určení mravní kompetence ("ctnosti"), znovu a znovu kroužil kolem určení "správného středu" mezi dvěma špatnými extrémy: mezi "příliš mnoho" a "příliš málo". Přičemž ovšem tento "správný střed" naprosto není jenom nějakým mechanickým či aritmetickým průměrem mezi oním "příliš mnoho" a "příliš málo"; nýbrž tento pravý, správný, vyvážený střed je nutno znovu a znovu hledat, za použití - dobře cvičeného, zralého - rozumu.
Jenže právě tohle namáhavé hledání "správného středu" je to, co si fundamentalisté ve sporech a střetech kolem potratů chtějí ušetřit. A to sice na obou stranách tohoto sporu. Jim je všechno jednou provždy jasné: jedna strana chce potraty jedou provždy striktně zakázat (zcela bez ohledu na všechny důsledky v reálném životě); druhá strana zase nevidí nic jiného nežli "mé břicho patří mně", naprostou libovůli v rozhodování o ještě nenarozeném, ale přece jenom už se rodícím životě někoho třetího.
Podle Aristotela je toto hledání a nacházení "správného středu" možné jenom tam, kde vládne rozum; jenže ve střetu ideových a ideologických fundamentalistů je právě rozum jejich první obětí. To co zbývá jsou pak už jenom klacky emočně vypjatých hesel a ideologicky podjatých pseudoargumentů, kde není prostor pro nic jiného nežli pro černobílé "ano" nebo "ne", pro naprosté vítězství jedné či druhé strany; přičemž toto vítězství není určeno rozumem, nýbrž jenom čirým poměrem sil, případně čistě nahodilou souhrou okolností jako aktuálním personálním složením příslušného rozhodujícího soudního grémia.
Výborný článek i výborný komentář.
Jak byste si, pane Poláčku, tu aristotelskou strukturu představoval? Jeden extrém je jasný, požadavek zakázat ženám, aby samy rozhodovaly o své sexualitě, mateřství a o tom, s kým budou své děti milovat a vychovávat -- tedy patriarchální zákaz potratů. Ale kde vidíte ten druhý?
Větu "Mé břicho patří mně." mohu smysluplně pronášet jen tehdy, pokud mi to břicho někdo upírá. Vlastně ji budu pronášet jen v nejzazší nouzi, tedy in extremis, ale nikoli jako extremista.
Já v případě, že by mne do toho břicha někdo kopal nebo řezal nožem, a žena navíc tehdy, když ji bude někdo upírat právo, aby se sama rozhodla, zda bude ve svém břiše nosit dítě nebo ne.
Pochopitelně se nerozhoduje břichem, ale hlavou a srdcem, vědomím, svědomím a citem. Může to být jedno z nejtěžších rozhodnutí v jejím životě, může to být rozhodnutí, které je z jejího pohledu smrtelný hřích -- ale to nesmí nic měnit na tom, že je to její břicho, její rozhodnutí a po případě její hřích (tedy záležitost mezi ní a Bohem).
Samozřejmě, rozhoduje se jako součást určitého společenství a rozhoduje se v záležitosti, která není jen její záležitostí, ale rozhodnutí musí být její.
Nepovažuji se za extrémistu, když trvám na přesvědčení, že společnost nemá právo ženě potrat zakazovat a pokud považuje společnost za vhodné podpořit její rozhodnutí dítě mít, pak to smí činit jen pomocí toho, že nabídne co nejlepší podporu pro jeho zaopatření, výchovu a uznání. A nepovažuji se za extrémistu, když považuji za hulváta každého, kdo ad hoc předpokládá, že se kterákoli žena rozhoduje o potratu lehkomyslně a snadno a za hyenu takového, kdo ji ho vyčítá.
Jak byste si, pane Poláčku, tu aristotelskou strukturu představoval? Jeden extrém je jasný, požadavek zakázat ženám, aby samy rozhodovaly o své sexualitě, mateřství a o tom, s kým budou své děti milovat a vychovávat -- tedy patriarchální zákaz potratů. Ale kde vidíte ten druhý?
Větu "Mé břicho patří mně." mohu smysluplně pronášet jen tehdy, pokud mi to břicho někdo upírá. Vlastně ji budu pronášet jen v nejzazší nouzi, tedy in extremis, ale nikoli jako extremista.
Já v případě, že by mne do toho břicha někdo kopal nebo řezal nožem, a žena navíc tehdy, když ji bude někdo upírat právo, aby se sama rozhodla, zda bude ve svém břiše nosit dítě nebo ne.
Pochopitelně se nerozhoduje břichem, ale hlavou a srdcem, vědomím, svědomím a citem. Může to být jedno z nejtěžších rozhodnutí v jejím životě, může to být rozhodnutí, které je z jejího pohledu smrtelný hřích -- ale to nesmí nic měnit na tom, že je to její břicho, její rozhodnutí a po případě její hřích (tedy záležitost mezi ní a Bohem).
Samozřejmě, rozhoduje se jako součást určitého společenství a rozhoduje se v záležitosti, která není jen její záležitostí, ale rozhodnutí musí být její.
Nepovažuji se za extrémistu, když trvám na přesvědčení, že společnost nemá právo ženě potrat zakazovat a pokud považuje společnost za vhodné podpořit její rozhodnutí dítě mít, pak to smí činit jen pomocí toho, že nabídne co nejlepší podporu pro jeho zaopatření, výchovu a uznání. A nepovažuji se za extrémistu, když považuji za hulváta každého, kdo ad hoc předpokládá, že se kterákoli žena rozhoduje o potratu lehkomyslně a snadno a za hyenu takového, kdo ji ho vyčítá.
Pane Profante, jeden limit onoho - zdánlivě - výhradního práva ženy rozhodovat o "jejím břiše" jste sám zmínil: žádná z těchto žen nežije někde na pustém ostrově, nýbrž je součástí zcela konkrétní komunity, lidské pospolitosti. A celkový mravní charakter této pospolitosti se ve svém souhrnu utváří jednotlivými akty jejích členů. To znamená: jak ženy budou zacházet se "svým břichem", to nikdy nezůstane bez - pozitivního či negativního - vlivu na charakter celé společnosti. Už v tomto smyslu je tedy každé takovéto rozhodnutí ženy "o vlastním břiše" zároveň (byť i jen zprostředkovaně) záležitostí všech.
Ve starověku byl tento postoj "mé břicho patří jenom mně" maximalizován do té míry, že bylo výhradní záležitostí ženy (či jejího muže), zda (narozené) dítě ponechá naživu, anebo zda ho vysadí (a tím většinou odsoudí k smrti). Z dobrých důvodů především křesťanská církev radikálně brojila proti tomuto neomezenému právu infanticidy; neboť si byla plně vědoma toho, jak drasticky tím trpí všeobecná úroveň v dané společnosti platných mravních norem.
Pane Profante, píšete že "považuji za hulváta každého, kdo ad hoc předpokládá, že se kterákoli žena rozhoduje o potratu lehkomyslně a snadno". Já osobně se v tomto ohledu neodvažuji vynášet jakékoli paušální soudy, ať v tom či onom směru; nicméně právě ono heslo "moje břicho patří (výhradně) mně" celou záležitost naklání právě tím směrem, že žena má naprosté a bezvýhradné a nijak nezpochybnitelné právo vznikající nový život ve svém těle ponechat, anebo ale ukončit. A v každém případě je možno odhadovat, že těch žen které se ke svému - nechtěnému - těhotenství staví čistě utilitaristicky, je množství větší nežli malé.
------------------------------
Tento společenský kontext je tedy jeden aspekt věci. Ale je tu aspekt ještě další. Musím přiznat, že jsem vždy stál spíše na straně práva žen na vlastní rozhodnutí; především pokud byly vystavena atakům ze strany náboženských fundamentalistů. Kteří jsou přečasto ochotni obětovat třeba i život ženy, jenom když si uchovají své dogma o "posvátnosti života". Ale určitý zlom v tomto mém nazírání způsobil jeden plakát odpůrců potratů; ovšem plakát nijak agresivní, naopak nutící k hlubšímu zamyšlení. Už si přesně nevzpomenu na jeho znění, ale myslím že bylo takové: "Domníváte se, že otázka potratu je jenom záležitostí mezi Vámi a Vaším lékařem? - Je tady ale přítomen ještě někdo třetí." A na tomto plakátu bylo vyobrazeno lidské embryo v děloze ženy.
To je skutečně výjev, který nutí (či by měl nutit) k hlubšímu zamyšlení. Ano, lidské embryo - alespoň podle dostupných vědeckých poznatků - není ještě vybaveno vědomím, není tedy v plné míře subjektem. Ale přece - je to už subjekt, a tedy lidská bytost v procesu vznikání. A kdo vlastně může opravdu s jistotou určit onen moment, onu hranici kdy je to teprve jenom nějaké "něco", a kdy už se jedná o rodícího se lidského tvora? V každém případě je zde - byť i jen potenciálně - někdo, kdo je na cestě k životu, ke svému vlastnímu já. A komu pak má být přiznáno právo tomuto rodícímu se "já" sdělit: "Ne, tobě nedovolím vzniknout"?... Má mít toto absolutní právo rozhodovat o zrození či nezrození samotná žena - jenom proto že ono rodící se "já" se nachází zrovna v jejím "břiše"?...
Ještě jednou: nestavím se v dané záležitosti vyhraněně ani na jednu, ani na druhou stranu. V praxi naprosto souhlasím tím, že společnost má především hledět na to poskytnout ženám v kritických situacích rozhodování plnou pomoc a podporu. Ale co mě zásadně odpuzuje, to je názorový fundamentalismus na obou stranách barikády. A vzhledem k onomu rodícímu se životu onen výrok či spíše výkřik "mé břicho patří mně!" pociťuji jako zcela cynický, lidský život znevažující.
Ostatně, k celé záležitosti ještě jedna osobní vzpomínka: měl jsem kdysi jednoho spolužáka, který často zmiňoval, že se narodil jenom proto, že nějakým způsobem selhala antikoncepce. A k tomu vždycky přidával: "Já jsem měl nebejt!"
Tato nesamozřejmost jeho života, jeho existence se v něm zřejmě (a zcela pochopitelně) vyvinula v celoživotní trauma. Možnost ženy svémocně rozhodovat o zrození či nezrození je svým způsobem skutečně krajně toxická; a měla by se omezovat opravdu jenom na zcela odůvodněné případy. V každém případě je uvedený zážitek potvrzením toho, co stálo napsáno na onom plakátu: vždycky je zde přítomen ještě i někdo třetí.
Je potřeba hodně složitého zespolečenštění lidského individua, aby své tělo považovalo bezvýhradně za své. Aby dokázalo trvat na tom, že jeho tělo nepatří ani bohům/bohu, ani pospolitosti, ani společnosti, ani pánu, ani manželovi. A že je na mne, pokud ho chci někomu propůjčit nebo (v případě války) obětovat.
Svobodné užívání vlastního těla nejčastěji vnímáme v oblasti práva: nikdo mne nesmí bez vážných a přesně zákonem daných důvodů "zakleknout", svázat, urvat mi ruku, nebo na mně vykonávat sex apod. -- obvykle už zapomínáme, že tohle není od přírody a že např. celou středověkou křesťanskou rytířskou kulturu nikdy ani nenapadlo, že by mohlo být něco špatného na znásilnění děvečky či jiné nevlastněné ženy.
Pokud trvám na tom, že bezpodmínečně platí, moje břicho je mé, pak to v tomto složitém zespolečenštělém vztahu znamená, že já -- resp. v rámci této diskuse početí schopná žena -- nesu odpovědnost za to, jak s ním disponuji.
Počty interrupcí v českých zemích se silně snížili od té doby, kdy je u nás dostupná hormonální antikoncepce. Změnila se sociální skladba, dnes již nedominují vdané ženy s jedním dítětem jako v celých osmdesátých a kusu devadesátých let minulého století. Prostě protože se vyskytla jedna dříve špatně dostupná volba.
Jak jinak než utilitárně by, proboha, měla žena přistupovat ke svému těhotenství? Vždyť mateřství znamená přijetí nekonečné starosti a odpovědnosti -- pro někoho krásné a pro někoho děsivé (ne nepohodlím, ale děsem z toho, že to nedokážu, že nedám dítěti to, co mu podle mého náleží). Přístup k těhotenství bez utilitárních úvah bych si dovolil označit za lehkomyslnost a výsadu dobře sanovaných středních a vyšších vrstev.
A máte pravdu -- může to být záležitost mezi ženou a embryem (nikoli mezi ženou a lékařem, lékař nemá co mluvit do morálního rozhodnutí, jen varovat před riziky) -- ale právě jen mezi ženou a embryem, nikoli ženou a každým, kdo se stal samozvaným mluvčím toho nemyslícího shluku buněk v ženině těle.
Nevybavuji si ten článek, ale tak, jak ho popisujete, to může být vybraně pitomý aktivistický článek, ale Poláčkův aristotelský extrém.
Protože ten by předpokládal jiné postoj než
za
a) Středový, tedy v současných v evropských zemích převládající: Potrat je výsadní rozhodnutí matky a protože jsem jako společnost vesměs přesvědčeni o tom, že by bylo ze zdravotních, sociálních a morálních důvodů vhodné, aby se tak rozhodovat nemusela, snažíme se podporovat sexuální osvětu, dostupnost kvalitní antikoncepce (včetně příslušné sociální práce v ohrožených lokalitách) a podporu osamělých matek (poslední bod je sporný, protože se najdou lidé, kteří se domnívají, že ta podpora konkuruje manželství ).
za
b) Represivní, který předpokládá, že ženám se má jejich rozhodnutí odebrat, nejlépe včetně přístupu k antikoncepci. Extrém, který zástávaly komunističtí papaláši minulého režimu, zastávají ho dnes pseudoteokracie (znevažující stejně náboženství jako právo) v Polsku a islámských republikách a američtí fundamentalisté.
Ten druhý extrém proti b) je těžké si vůbec představit, protože by musel požadovat nátlak na ženy, aby volily potrat -- tedy postojově zdůvodněný nátlak, nikoli takový, jaký nezáměrně vykonává ten lidovecký ministerský blb, co proslul výrokem o méněcennosti samoživitelek, které si nechaly udělat dítě a nepořídily mu odpovědného živitele.
„Žena se nerozhoduje břichem, ale hlavou, zda bude ve svém břiše nosit dítě nebo ne.“
----------------------------------
Ano, žena se o tom, zda bude ve svém břiše nosit dítě, rozhoduje v té naprosté vetšině případů, kdy dítě je následkem oboustranně konsenzuálního jednání, skutečně hlavou. Dnes je ale žena v případě těhotenství jakožto následku oboustranně konsenzuálního jednání vlastně dehonestována na nesvéprávnou bytost vláčenou jen nízkými pudy, která se o tom, zda bude ve svém břiše nosit dítě, vůbec hlavou nerozhoduje. Je to ovšem logický důsledek diskurzu, ve kterém došlo k oddělení přírodou daného účelu od jednání, které k tomuto účelu vede, došlo nejen k oddělení mateřství od sexu, ale také k oddělení sexu od vztahu (následkem oddělení sexu od vztahu je sexuální násilí), došlo k tomu, že sex je poněkud rozporně vnímán jako „právo“ [rozporné vnímání sexu jako „práva“ — viz třeba „toxická maskulinita“ nebo naopak údajné „právo“ trans-žen s penisem na sex s lesbickými ženami], nebo je sex dokonce vnímán jako identifikační znak, a jeho účelem tedy již není zrození nového života a zajištění stabilního vztahu jako toho nejvhodnějšího prostředí pro nejen fyzický růst dítěte. Dnes prostě již jaksi nejde o to, žít pro někoho dalšího, obětovat mu kousek svého života, snést nepohodlí a darovat tím život novému člověku, účelem sexu (v souladu s liberálním osvobozením člověka od všech omezení daných přírodou) je dnes už pouze vlastní uspokojení či seberealizace vlastní identity.
Možná se ale žena skutečně nerozhodovala hlavou dokonce ani v těch dřívějších dobách, možná se o tom, zda bude ve svém břiše nosit dítě (a s kým to dítě počne a vychová) rozhodovala vždycky srdcem. Dnešní doba ovšem již ženě umožňuje, aby se o tom, s kým bude mít v příštích pěti minutách sex, rozhodla vždycky písemně.
„Nikdo mne nesmí bez vážných a přesně zákonem daných důvodů zakleknout, svázat, urvat mi ruku...“
Smí mě tedy bez vážných důvodů odsát z dělohy, nebo jsem to ještě nebyl já — v té děloze? Kdy jsem se tedy stal skutečně sám sebou? Když mi koukala hlavička, nebo až když jsem byl venku celý? (I když už jsem byl venku, tak jsem byl přece pořád tělem mé matky, protože jsme byli spojeni tou šňůrkou... Později jsem se ale dozvěděl, že jsem zčásti také tělem svého otce. Skutečně sám sebou jsem začal být vlastně až v pubertě.)
-----------------------------
„Nejvlivnější filozof dneška“ Peter Singer prosazuje, aby existovalo právo na infanticidu, protože ani novorozenec si údajně není vědom sám sebe a nemá prý tak zájem na pokračování svého vlastního života (na to už si vůbec nematuji, ale přijde mi pravděpodobnější, že jsem skutečně v té době neměl žádný zájem na pokračování svého vlastního života a měl jsem nějaké zájmy úplně jiné). Není tedy vyloučeno, že v budoucnu se lidská práva rozšíří i o právo na infanticidu (ostatně mezi dítětem neodsouhlasenou dětskou eutanazií a infanticidou vlastně žádný rozdíl není).
No vidíte, jednou se docela shodneme. Jde o to, aby žena nebyla „dehonestována na nesvéprávnou bytost vláčenou jen nízkými pudy, která se o tom, zda bude ve svém břiše nosit dítě, vůbec hlavou nerozhoduje“. A jde o to, aby se mohla svobodně rozhodnout -- zvážit před tím své síly a vědět, že je to rozhodnutí na příštích nejméně dvacet let -- zda chce „žít pro někoho dalšího, obětovat mu kousek svého života, snést nepohodlí a darovat tím život novému člověku“.
Prostě, aby její břicho bylo její.
P.s. Pokud jste byl odstát z dělohy a teď diskutujete na DR, pak jste to byl Vy (Byl jste "já"). Protože své "já" vždy vytváříme v přítomnosti jako propojení minulého a budoucího. A tomu minuému své jáství propujčujeme, ve vzpomínkách s pomocí druhých přijímáme to cizí dítě na fotografii s lidmi, které nepoznáváme, za své někdější "já", byť si na něj nepamatujeme.
Tudíž jste sice jakožto píšící potrat medicínská anomálie (to není od ANO-malus), ale to odsátí patří do Vašeho života.
Jinak ovšem máme všechny důvody předpokládat, že embryo "já" není (tedy nemá sebevědomí).
"Jinak ovšem máme všechny důvody předpokládat, že embryo "já" není (tedy nemá sebevědomí)" - pane Profante, právě tohle je klíčová věta; a přesně u této věty jsme se snažil zpochybnit její naprostou a nezpochybnitelnou platnost. A to i přesto že - musím přiznat - jsem této větě svého času sám věřil.
"máme všechny důvody předpokládat" - skutečně je tomu tak? Kdo je tou nezpochybnitelnou autoritou, která je legitimována nám tyto "všechny důvody" nadiktovat, takže my už nemáme mít žádné právo respektive možnost o jejich platnosti vyjádřit pochybnosti? Jistě, věda nám říká to a to, a má pro to docela jistě své důvody. Jenže - já jsem právě z tohoto důvodu napsal, že vznik vědomého "já", vznik subjektu v žádném případě není možno chápat jako nějaký jednorázový akt, který by bylo možno situovat do jednoho jediného momentu. Nýbrž jedná se o proces, který je jako takový kontinuální. A je krajně ošidné chtít tento proces nějakým jasným řezem rozdělit na dvě údajně zcela rozdílné části, kdy v jedné by se ještě nejednalo o lidskou bytost (byť i jen teprve v procesu vznikání), nýbrž jenom a jakési "něco", s kterým je možno zcela libovolně manipulovat.
Připomínám ještě jednou boj rané křesťanské církve proti infanticidě, ve jménu posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života: to naprosto správné a pokrokové na tomto striktním zákazu infanticidy bylo vědomí, že jakékoli svévolné zacházení s lidským životem obecnou morálku vždy nevyhnutelně strhává směrem dolů.
Vy se, pane Profante, svým poukazem na údajně "středovou pozici" kontinentální respektive západní Evropy (k tomu viz blíže můj následující příspěvek) stále chcete vyhnout vyhnout skutečné - mravní, existenciální - brizanci dané záležitosti. Stále si chcete celou věc zjednodušit na její pouze ryze pragmatické řešení, s odkazem na "svobodné rozhodnutí" ženy, a na "pomoc jí poskytovanou společností".
To všechno má sice také svou - dílčí - platnost; ovšem stejně tak na straně druhé je skutečnosti, že sice část žen které se "svobodně" a "utilitaristicky" rozhodly pro potrat, s tímto aktem následně nemá žádné osobní problémy; ale část žen které se takto rozhodly poté zažívá těžké životní trauma.
Zkrátka, o co se jedná: jediná opravdu pravá a pravdivá středová pozice zde sestává v plném uvědomění si, v bezvýhradném přiznání si, že zde - přinejmenším v určitých situacích a v určitých životních konstelacích - neexistuje ŽÁDNÉ jednoduché dobré řešení. Že ať se nakonec učiní jakékoli z obou možných rozhodnutí, vždy tady bude něco špatně. Právě v tom spočívá fundamentalismus obou náprotivných ideových táborů, že oba tvrdí a předstírají, že jejich vlastní řešení je "čisté", a že nad jeho následky a souvislostmi není nadále zapotřebí si lámat hlavu. A je v tomto ohledu zcela lhostejné, zda se přitom ohánějí "Boží vůlí" anebo "nepodmíněnou svobodou" matky rozhodovat o "jejím břiše".
Jestli je (či mělo by být) něco skutečně proti "Boží vůli", pak v prvé řadě tento redukcionistický fundamentalismus, který nekonečně složitý lidský život, ke kterému je vždy nutno přistupovat s nejvyšší citlivostí, zkracuje jenom na to či ono ideologické heslo. A jestli něco skutečně popírá a deformuje pravou lidskou svobodu, pak je to postoj že má "svoboda" záleží v čistě utilitaristické možnosti manipulovat s mým světem (včetně mého těla) podle mých momentálních nálad a libovůle.
Tak trochu "zadními vrátky" jsme se přes uvažování o kauze potratů dostali až ke zcela obecným otázkám ohledně toho, jakým způsobem je - či není - společnost liberální demokracie schopna řešit palčivé lidské, existenciální problémy.
Začněme toto zkoumání napřed v "ryzí" podobě problému, tak jak je přítomen a vybojováván především v současných Spojených státech, tedy tvrdým a nesmiřitelným střetem dvou protichůdných fundamentalismů. Kdy na straně jedné stojí fundamentalismus "pro life", na straně druhé pak fundamentalismus "mé břicho patří mně".
Bylo už - v mém úvodním komentáři - řečeno, že podle Aristotela jediné eticky (i věcně) správné řešení spočívá v hledání "pravého středu" mezi dvěma extrémními, respektive extrémistickými pozicemi. Právě v dané záležitosti se ale ukazuje, že liberální demokracie sama ze své podstaty k takovémuto "pravému středu" nesměřuje, a ani směřovat nemůže. Základním principem liberální demokracie je totiž právě to, že každý si může zastávat a každý smí prosazovat názory, jaké se jemu samotnému zlíbí. (Pokud se nejedná o názory přímo a bezprostředně směřující proti svobodě druhých.) Výsledkem tohoto ideového liberalismu nevyhnutelně je, že veřejný prostor nakonec není ničím jiným, nežli permanentním soubojem různých fundamentalismů. Kde o nějakém - společném! - hledání onoho aristotelského "správného středu" nemůže být ani řeči.
Jistě; je nutno uznat, že i systém liberální demokracie v daném ohledu historicky představoval určitý pokrok. Je zde totiž alespoň zakázáno tyto ideové fundamentalismy prosazovat násilím, čirou mocí. Nebo jinak řečeno: jeden fundamentalismus nemá právo násilně potlačovat fundamentalismus jiný. V tomto ohledu princip liberální demokracie skutečně představuje pokrok proti časům barbarským, kde právě toto - tedy násilné umlčování ideového protivníka - bylo aktem zcela legitimním.
Liberální demokracie tedy činí ten krok, že různé ideové fundamentalismy staví na stejnou úroveň, poskytuje jim stejná práva a stejnou ochranu. Tím však nijak neřeší, řešit nedokáže samotný problém fundamentalismu; a proto tato liberální demokracie nikdy nemůže zprostředkovat cestu k onomu aristotelskému "správnému středu".
M. Profant tvrdí, že v dané kauze potratů Evropa - na rozdíl od Spojených států - onoho "správného středu" prý dosahuje tím, že na jedné straně potraty legalizuje, ale na straně druhé je ženám poskytováno rozsáhlé poradenství a pomoc ze strany společnosti. Napohled tento argument vypadá skutečně přesvědčivě, a nelze mu upřít určitou oprávněnost; ale při bližším pohledu uvidíme, že tato zdánlivá idyla spočívá na velmi vratkému fundamentu.
Sám mohu uvést stav na základě německých zkušeností: ano, zde se nakonec vykrystalizovala právě nějaká takováto víceméně středová pozice; ovšem - jenom na základě dlouho trvajících, nesmiřitelných bojů právě mezi oněmi dvěma fundamentalismy obou táborů! To jest: tento výsledný "středový" stav je jenom víceméně nuceným kompromisem, kdy žádná z obou stran nebyla dost silná, aby mohla definitivně porazit stranu opačnou. Jinak řečeno: ideologický fundamentalismus zde v žádném případě nebyl odstraněn; stále latentně číhá v pozadí, jenom z ryze praktických důvodů zde byl uzavřen onen zmíněný kompromis.
Ovšem: tento účelový kompromis je přesně oním středem, který Aristoteles označil za ŠPATNÝ, protože jenom mechanický!! Nebyl zde vyhledán skutečně správný střed řešení na základě rozumných argumentů, na základě rozumného (a tedy konsensuálního) posouzení všech aspektů dané záležitosti, nýbrž jedná se jenom o jakousi "linii dočasného příměří" mezi dvěma i nadále znepřátelenými stranami, kdy onen konflikt ideologických fundamentalismů nadále latentně přetrvává, a kdykoli může vypuknout znovu v plné síle, v plné nesmiřitelnosti.
Budiž řečeno ještě jednou: systém či princip liberální demokracie sice na straně jedné skutečně činí krok správným směrem, tím že - svou zásadou rovnoprávnosti - protichůdné ideové tábory nutí alespoň v praktické rovině se pohnout směrem ke středu; ale na straně druhé právě tato liberální demokracie není, a ze své nejvlastnější podstaty nikdy nebude schopna nalézat onen pravý, správný aristotelský střed, protože její hledání středovosti je pouze formalistické, a není založena ani na rozumu (který je pro Aristotela naopak konstitutivní), ani na etické připravenosti osvobodit se od vlastní ideologické předpojatosti, a hledat pravá, vyvážená řešení na základě společného konsensu.
Ukazuje se tedy na této konkrétní kauze naprosto jasně a jednoznačně, že princip a systém liberální demokracie naprosto není, nemůže a především nesmí být jakýmsi "koncem dějin"; neboť zůstat stát na tomto stupni kulturního vývoje by znamenalo zůstat vězet ve stavu trvalé stagnace. Princip liberální demokracie je inherentně deficitní; a nikdy nemůže dostát ani těm kritériím, které pro řešení společenských témat a problémů už před dvěma a půl tisíciletími stanovil Aristoteles.
Není žádný fundamentalismus založený na větě: "Mé břicho je mé. Resp. mé tělo je mé."
Je jen odpor vůči tomu, aby někdo jiný rozhodoval za člověka o jeho těle.
Na tom není nic fundamentalistického nebo extrémistického, to je v evropské civilizaci poměrně dávno všeobecně přijímaná norma. Jen se z této normy někteří pokoušeli a pokoušejí vynutit si výjimku pro těhotné ženské břicho a jiní (i když vlastně často titíž) pro domácí násilí na ženách.
A zda věta: "Moje břicho je mé." znamená přijetí odpovědnosti za děsivě těžká rozhodnutí (která by žena nemusela přijímat, kdyby její břicho bylo přivlastněno společenské represivní kontrole) nebo jen možnost volit pragmatické východisko, to ve svobodné, nejen liberální společnosti záleží na té ženě.
Existenciální rozměr -- to je něco, do čeho nemá co mluvit společnost a zákony, jen neobtěžující a obezřetný soucit bližních, krásná literatura, dobrý kněz nebo dobrá etická úvaha. Žil jsem ve společnosti, která mne chtěla železnou rukou přinutit ke štěstí a řešit mé existenciální problémy -- děkuji, jednou to stačilo.
Střed nespočívá v tom, že se přiznáme banální fakt, že u nechtěného těhotenství neexistuje dobré řešení. Blbec, který by tohle nevěděl, by nebyl kvalifikován k diskusi.
A co se týče těch nezpochybnitelných autorit -- ty se v našem světě nevyskytují, resp. jsou tu jen pro některé a pokud se tito někteří pokusí pravdy svých autorit zobecnit, říkáme tomu fanatismus (nebo dnes modním amerikanismem "fundamentalismus").
Podle naší omylné zkušenosti, která nám umožňuje identifikovat určitý shluk v ženském těle jako embryo, nevykazuje tento shluk -- rozhodně v prvních devadesáti dnech -- žádné projevy, které by bylo možné spojit se sebevědomím, ani se sebezáchovou.
Na to nic nemění fakt, že bez zárodku by nebylo lidské bytosti a že tato bytost může svoji identitu zpětně projektovat až k okamžiku početí (dokonce i hlouběji do minulosti).
Vlastně jste jeden takový příklad uvedl, s tím svým přítelem, který si pozoruhodně zvolil selhání antikoncepce pro údiv: "Já mohl nebejt." On mohl nebýt už jen proto, že by se jeho rodiče nepotkali nebo z tisíce drobných fyziologických důvodů -- jen si zpětně zvolil prasklý prezervativ, aby ho učinil součástí svého "já".
Můžeme vzít rozpornější a bohužel nikoliv nečastý případ, kdy matka -- v okamžiku emotivního stresu a selhání -- vyčte svému dítěti, že měla jít na potrat. Tady se ten přesah identity před narození odehrává represivně a může být pro dítě zdrcující. Anebo přesvědčení dospělého, že jeho náchylnost k drogám pramení z toho, že je matka brala v době, kdy ho nosila.
Jen všechny ty přesahy neumíme nijak uvažovat a aktualizovat bez toho, že se dítě narodí a stane se sebevědomou lidskou bytostí (což se neděje okamžikem porodu).
„Dítě se narodí a stane se sebevědomou lidskou bytostí (což se neděje okamžikem porodu).“
Ano, to se, pane Profante, skutečně neděje okamžikem porodu. Z jakého důvodu by tedy nemělo být zákonem dovoleno usmrcovat novorozence i po porodu?
Tak za prvé: pane Profante, je bohužel smutným rysem lidské mysli, že ideologický (respektive fundamentalistický) postoj dokáže učinit naprosto bez výjimky z čehokoli.
Mimochodem, ve své trilogii "Královny nemají nohy" tento fakt krásně vykreslil Vladimír Neff, když hrdina románu Petr Kukaň z Kukaně, poté co se při svých italských dobrodružstvích dostal do jakéhosi vedoucího postavení, u svého podřízeného lidu začal pěstovat ideu "panta reí"; čili fakticky ideu dialektického myšlení, založenou na neustálém pohybu, a neustálém hledání. Ukázalo se však záhy, že jeho lid si tento velmi složitý, "tekutý" způsob uvažování velice rychle zjednodušil na pouhé ideologického heslo "pantaraj"; fakticky na soubor dogmat, tedy naprostý opak původního smyslu.
Ještě jednou tedy, pane Profante: není nic, z čeho by člověk nedokázal učinit postoj fanatický respektive fundamentalistický. A ostatně, nejedná se o pouhé - hodnotově neutrální, věcně banální - konstatování, že "mé břicho je mé", jak uvádíte Vy; v každém případě z německého prostoru ho znám ve formě výkřiku "Mé břicho patří mně!"
To znamená: už touto formulací se tu záležitost, která v každém případě má širší morální, a tedy společenský dosah, činí záležitost ryze vlastnická, bezvýhradně privátní. Jakmile se tu apodikticky vyhlásí "Mé břicho patří mně!", pak je tu automaticky z jakékoli další účasti vyloučena nejen širší společnost, ale - jak zcela správně podotkl pan Nushart - i samotný otec. A ovšem i samotné - rodící se - dítě, které je tu redukováno jenom na jakousi nahodilou součást "břicha". Vůbec, z palčivé mravní otázky o právu manipulovatelnosti (rodícím se) lidským životem se zde obratem ruky učiní jenom čistě tělesná záležitost "mého břicha".
Pane Profante, problém je zde v tom, že Vy stále tvrdošíjně chcete vidět jenom jednu jedinou stránku problému. Vy máte stále před očima ony - především americké - náboženské fundamentalisty, kteří si s temně planoucím zrakem osobují právo diktovat ženám, jakým způsobem tyto smí či nesmí řešit jejich zlomové životní či osobní situace. V tomto směru je samozřejmě právem a přirozenou reakcí žen, když tyto snahy o dogmatické zásahy do jejich osobní či intimní sféry odrážejí a neuznávají.
Vy ale stále odpíráte spatřit a uznat skutečnost, že svůj fundamentalismus, svůj dogmatismu může mít i strana opačná. Já v každém případě za oním heslem "Mé břicho patří mně!" vidím a cítím především právě onu zmíněnou ryze soukromovlastnickou morálku vyhraněně individualistické liberálně buržoazní společnosti. "Já jsem já, a co dělám a co si myslím, do toho naprosto nikomu vůbec nic není" - toto je životní heslo této atomisticky individualizované společnosti, a toto je životní princip společnosti založené na absolutní prioritě soukromého vlastnictví, soukromovlastnického myšlení, před jakýmikoli souvztažnostmi a významy nadindividuálními, celospolečenskými.
Kde vše lidské je redukováno pouze na princip "posvátné" nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, tam je heslo "Mé břicho patří mně" zcela logickým vyústěním tohoto stavu; ale pak vše co by mohlo nějakým způsobem utvářet neviditelné síťoví nadindividuální pospolitosti je tímto způsobem zatlačováno do pozadí, deklarováno jako pouze sekundární, či přímo nepřípustné.
Ještě jednou tedy: ano, ty ženy které hájí autonomii svého osobního rozhodování, mohou být naprosto v právu pokud se jedná o obranu proti atakům dogmatických fundamentalistů; ale v jiném ohledu tento jejich akt, kdy univerzální mravní otázku manipulovatelnosti s lidským životem redukují pouze na moment soukromého vlastnictví nad svým tělem, je hrubým redukcionismem a naprostou devalvací lidského života a jeho hodnot.
Existuje stará moravská balada, ve které vede kat dívku k šibenici. A nabízí té vražedkyni vlastního dítěte, že ji vykoupí život. Ona hrdě odmítá. Jistě, musela udělat něco, zač ji čeká smrt, ale neklesla na roveň katu. A Goethe z vražedkyně Markétky udělal v závěru Fausta dokonce blahoslavenou. V humorně idylických Třech mužích ve člunu čtenáře najednou udeří pasáž o mladé těhotné sebevražedkyni s drsnou úvahou o zlu, které k tomu anglické dívky dohání.
Pavel Kolařík tu uvedl další současné případy, které nutí ženy, aby důrazně křičely: Mě břicho je mé.
Odstraňte to staré násilí na ženách, co se těhotenství týče (a opravdu k tomu nepotřebují Ameriku, mám mnohem blíž Polsko a mám paměť), vyžeňte z politiky blbce, kteří bojují proti zálohování výživného, zajistěte funkční školky a školy -- a pak bude ten výkřik: Mé břicho je mé! fundamentalistický (pokud ho pak někde uslyšíte).
Do té doby je to nutná sebeobrana.
Jistě, také ho neslyším rád. Obviňuje a navíc právem. Proto pokouší k tomu, odbyt ho jako pomylenost, nerozum a neochotu přijmout realitu.
Ono je to smutné jednoduché. Dítě po narození nepotřebuje k přežití matku.
Vy máte totiž to své právo na život pojaté strašně radikálně levičácky. Nerozlišujete mezi vraždou a neposkytnutí k podmínek nutných k přežití. To byste pak mohl nazvat účasti na vraždě koupi růží manželce nebo milence k narozeninám. Protože ty růže v českých obchodech pocházejí dost často z keňských skleníku a zalévali je vodou, která tam chybí dětem k přežití.
„Dítě po narození nepotřebuje k přežití matku.“
----------------------------------
Domníváte se, pane Profante, že dítě si po narození zajde koupit sunar, samo se přebalí a když mu bude zima, tak si zatopí?
Technicky vzato, ani dítě před narozením (například při náhlé smrti těhotné ženy i v dosti raném stádiu těhotenství) [tedy nenarozené dítě v tom svém vývojovém stádiu, kdy je jinak zcela běžným objektem interrupcí] nepotřebuje k přežití matku. Přežije totiž v inkubátoru, pane Profante.
Nedonošené bezbranné děti, které jsou tak malé, že se vejdou do dlaně, je dnes už možné zachránit. Pro amorální pitomce mimo realitu je ale tato bezbranná bytost shluk buněk, které někdo upírá břichu ženy.
Nikoli "někdo upírá břichu matky", ale když už -- konkrétní žena mu upírá své břicho a své mateřství.
Pokud jde o nedonošené dítě, pak se jedná o předčasný porod, nikoli potrat. a dítě může být zachráněno bez účasti biologické matky. Totéž platí o tom sunaru.
Dnes by možná naše úžasná věda dokázala vyrobit celé dítě uměle, dokonce i bez spermatu a vajíčka. Jen nevím proč, při počtu dětí, které necháváme měsíčně umřít hlady a žízní nebo zblbnout na následky podvýživy.
Nedonošené děti, [bazírujete-li na tom, že se jedná o děti „po porodu“, nemusí být ani po porodu — například pokud jsou zavčas vyjmuty z těla umírající matky] — mnohé tyto nedonošené děti jsou ve stejném stádiu nitroděložního vývoje, jako ty vaše „shluky buněk“.
V jednom případě jde o záchranu nedonošeného dítěte, ve druhém případě jde o usmrcení vašeho „shluku buněk“. To je zjevný rozpor v interpretaci totožného vývojového stádia, přičemž každému je jasné, že tyto velmi předčasně narozené děti nejsou beztvarou „hromádkou buněk“, ale lidskou bytostí.
Argument o „shluku buněk“ a „právu nakládat se svým tělem“ tedy padá, neboť je zjevné, že malé tělíčko nedonošeného dítěte (ve stejném vývojovém stádiu jako plod při interrupci) není tělem matky — každý ty záběry mohl vidět na vlastní oči.
Josef Poláček:
"A je krajně ošidné chtít tento proces nějakým jasným řezem rozdělit na dvě údajně zcela rozdílné části, kdy v jedné by se ještě nejednalo o lidskou bytost (byť i jen teprve v procesu vznikání), nýbrž jenom a jakési "něco", s kterým je možno zcela libovolně manipulovat."
Ano pane Poláčku, je to obtížné a ošidné, ale je to prostě nutné. Podobně jako stanovení věkové hranice právní odpovědnosti dospívajících a pod. Jen bych nesouhlasil s tou "libovolnou manipulací", nějaká omezení tam bezpochyby mohou zůstat a předpokládám, že v našem právním řádu také zůstávají.
Domnívám se, že by nemělo jít o to, jestli něco bude „zakázané nebo povolené“,
mělo by jít o utváření kulturně společenského konsenzu a o zdroje morálky, ze kterých tento konsenzus vychází. Mělo by jít to, zda tím zdrojem morálky bude altruismus nebo egoismus, ohled a láska k bližnímu — nebo egoistická dehumanizace bližního na nějaký „shluk buněk“, dehumanizace člověka na shluk buněk, který je pak možné libovolně usmrtit, abychom si nekomplikovali život a mohli svobodně užívat sexu, aby potěšení nebylo spojeno s odpovědností (řeč je samozřejmě o té naprosté většině případů, kdy těhotenství je následkem konsenzuálního jednání).
Odpojit sex od odpovědnosti a udělat z něj pouhé „právo k užívání“ znamená, že sex odpojíte od odpovědného vztahu k druhému člověku, odpojíte prostě sex od lásky a uděláte z něj jen další položku neodpovědného a bláznivého konzumu.
Následkem takto „rozpojeného člověka“ (adorace egoismu, odtržení „Já“ od odpovědnosti ve vztahu člověka k člověku a ke světu) je morální obhajoba interrupcí, ale také i sexuální zneužívání (sex bez vztahu — sex jen pro sex).
Vědu máme sice úžasnou, ale co je to, pane Profante, vlastně platné, když ani akademicky vzdělanému člověku nelze žádným způsobem zprostředkovat pochopení tak jednoduché skutečnosti, že matka a její nedonošené dítě (dítě ve stejném stadiu vývoje, kdy se jinak provádějí interrupce) jsou dvě osoby a nikoliv osoba pouze jedna.
Vám, pane Nusharte, by zase asi bylo obtížné vysvětlovat prostou skutečnost, že váš výklad pojmu "osoba" je pouze jedním z možných konceptů, které se vyvíjely průběhu historie v teologii, filozofii, psychologii...
Je mi, pane Václavů, známo, že existuje dogma o trojjedinosti – jde o křesťanský koncept Boha.
Tohle zase vypadá jako dogma o dvojjedinosti: to malinké nedonošené dítě v inkubátoru (dítě ve stejném stadiu vývoje, kdy se jinak provádějí interrupce) a jeho matka stojící vedle jsou sice — jak vidíme — dohromady dva lidé, ale podle dogmatu o dvojjedinosti jde o jednoho člověka. Dogma o dvojjedinosti je patrně filozofickým základem interrupce.
Přiznám se, pane Nusharte, že zrovna trinitární teologii jsem na mysli neměl...
Dítě v inkubátoru a vedle stojící matka jsou tedy dva lidé, nebo jeden člověk? Jestli Vás dobře chápu, jde o jednoho člověka.
Pokud je to na mě, tak mě chápete špatně.
Moc dalších možností už není, pane Václavů. Zdá se tedy, že i podle Vás jsou matka a její nedonošené dítě v inkubátoru (dítě ve stejném stadiu vývoje, kdy se jinak provádějí interrupce) dvě osoby. Proti tomu jste ale zároveň v diskusi vznesl námitku. Takže opravdu nevím, jestli si skutečně myslíte, že ti dva jsou jeden nebo dva.
Už je ale jasné, že v inkubátoru se nenachází hromádka buněk („shluk buněk“), nýbrž dítě.
Matka a její dítě v inkubátoru jsou bezpochyby dva oddělené živé organismy neboli dvě samostatné biologické entity (a to už od přerušení pupeční šňůry). Zdali ale můžeme považovat novorozence za osobu, záleží na tom (jak už jsem se snažil výše vysvětlit), jak si budeme tento pojem definovat. Např. podle této definice asi ne, že?
"Osoba je jednotlivá rozumová bytost, často s důrazem na její jedinečnost a identitu: obvykle je to člověk s vlastním jménem, schopný se rozhodovat, jednat i odpovídat za své jednání."
P.s. Pupeční šňůru beru zpět. K oddělení samozřejmě dochází už v okamžiku, kdy novorozenec začíná dýchat a přechází na svůj vlastní krevní oběh.
Dobře, pane Václavů, a je tedy novorozenec (který se narodí v normálním termínu) — bez ohledu na to, jestli už dostal jméno — je tento novorozenec „schopný se rozhodovat, jednat a odpovídat za své jednání“? Je novorozenec osoba?
Podle této definice to samozřejmě osoba není.
Jestliže podle této definice novorozenec není osobou, znamená to, pane Václavů, že usmrcení novorozence je morálně v pořádku?
Neznamená. Usmrcení novorozence není "morálně v pořádku" ať už ho budeme považovat za osobu nebo ne.
Jestliže tedy novorozenec narozený v normálním termínu i nedonošené dítě v inkubátoru (dítě ve stejném stadiu vývoje, kdy se jinak provádějí interrupce) jsou na tom z hlediska Vámi výše uvedené definice osoby oba stejně a usmrcení novorozence přitom není morálně v pořádku, je usmrcení nedonošeného dítěte morálně v pořádku, ať již se toto dítě nachází v inkubátoru nebo v děloze?
Nedonošené dítě v inkubátoru není ve stejném stádiu, ve kterém se provádějí interupce. Nemanipulujte.
Panu Profantovi
Nedonošené dítě má naději na záchranu asi od 21. či 22. týdne těhotenství. V některých (i evropských) státech nejsou interrupce nijak omezeny až do 24. týdne těhotenství. Některé jiné státy ale nemají pro interrupce žádná omezení, interrupce je tam legální po celou dobu těhotenství až do porodu.
Takže pokud vám, pane Nusharte, rozumím, chcete říct, že když budeme považovat usmrcení novorozence v inkubátoru ve věku, řekněme 22 týdnů, za nepřípustné, tak by mělo být stejně nepřípustné usmrtit (provést potrat) *) stejně starého plodu v těle matky... Já si ale myslím, aniž bych se o to chtěl přít, že jsou to z lékařského i morálního hlediska dost rozdílné situace a že je tedy odlišný přístup oprávněný.
*) Mimochodem, interrupce "bez důvodu" jsou u nás povoleny (jak jsem se před chvílí dočetl) pouze do 12-tého týdne. Mezi 12-tým a 24-tým týdnem jsou přípustné jen ze zdravotních důvodů.
Už Vám odpověděl pan Václavů. Jen dodám, mohu brát váženě Vaše obavy a Vaše přesvědčení. Ne Vaše lži a překrucování.
Panu Profantovi a panu Václavů
Ano, interrupce „bez důvodů“ jsou v ČR přípustné do 12. týdne těhotenství, například v Nizozemí do 24. týdne těhotenství, v některých zemích bývalého Sovětského svazu je to dokonce začátek 3. trimestru (28. týden těhotenství) a například v Číně, Kanadě, v Severní Koreji nebo v některých státech USA je interrupce legální až do okamžiku porodu.
Ano, chci říct, že usmrcení nedonošeného dítěte v inkubátoru ve 22. týdnu od početí a usmrcení plodu v děloze ve 22. týdnu od početí jsou z lékařského hlediska rozdílné situace a z morálního hlediska jsou to situace stejné.
"Interrupce legální až do okamžiku porodu" - to už mi připadá jako politováníhodný exces. Pokud je pravda, že to tak mají v Kanadě a v některých státech USA, tak je to pro mě hodně překvapivé...
Jinak, pane Nusharte, respektuji váš názor (z morálního hlediska jsou to situace stejné), ale jsem rád, že náš právní řád dává za pravdu tomu mému.
Domnívám se (jak už jsem výše v této diskusi napsal), že možná důležitější než omezení našeho jednání daná právním řádem (důležitější než zákazy) je postoj našeho svobodného srdce.
off topic: z diskusí na DR ženy zmizely...
Na té absenci žen v diskusích na DR se opravdu ukazuje nezbytnost zavedení kvót. Mimochodem, třeba ty interrupce, o kterých je zde řeč, zase podstupují téměř samé ženy a jen naprosto mizivé procento mužů s dělohou. Zajímalo by mě ale, kolik žen je mezi všemi těmi lékaři, kteří tuto tak nezbytnou a potřebnou službu ženám obětavě poskytují. Obávám se, že naprosto mizivé procento – bohužel. Ta vnitrogenderová solidarita žen je i v tomto skutečně natolik významném případě opravdu sotva v plenkách? O důvod víc pro kvóty!
Na té absenci žen v diskusích na DR se opravdu ukazuje nezbytnost zavedení kvót. Mimochodem, třeba ty interrupce, o kterých je zde řeč, zase podstupují téměř samé ženy a jen naprosto mizivé procento mužů s dělohou. Zajímalo by mě ale, kolik žen je mezi všemi těmi lékaři, kteří tuto tak nezbytnou a potřebnou službu ženám obětavě poskytují. Obávám se, že naprosto mizivé procento – bohužel. Ta vnitrogenderová solidarita žen je i v tomto skutečně natolik významném případě opravdu sotva v plenkách? O důvod víc pro kvóty!