Zažívám v Krakově demonstrace. V režimu i zde poměrně přísných covidových opatření jsou poklidné, policie při nich pouze přihlíží, případně reguluje dopravu, zde (možná jinde ano) nikdo agresivně neútočí. Drobné poškození venkovní výstavy ke 100. výročí narození Karola Wojtyly před sídlem krakovského arcibiskupství není nic jiného, než komentář nad situací: na fotce matky budoucího papeže se synáčkem na klíně se objevil nápis „piekło kobiet“ a na fotce modlícího se papeže rudý blesk, logo ženského hnutí.

Není to agrese, jakou Polsko nevidělo, jak se vyjádřil krakovský arcibiskup. Takový výrok je snad přímo urážka těch agresí, které Polsko kdy muselo zažít. Demonstrace jsou tisícihlavé a v průvodu táhnoucím městem nebo jedoucím za soumraku na bicyklech s rozsvícenými světly nejdou jen mladé ženy, oblečené v černém, vyzbrojené pouze ramínkem na šaty jako symbolem hnutí nebo černým deštníkem. Jsou v něm i muži. Starší ročníky sympatizují z balkónů, s rozsvícenými mobily, pod černým parapletem.

Musela jsem se napomenout, když jsem se v neděli s průvodem spontánně vydala a teprve po chvíli si uvědomila, že jsem tu díky Visegrádskému fondu jako host a mám se chovat zodpovědně a neriskovat nákazu. Strhlo mě hluboké rozhořčení nad konáním polského Ústavního soudu, podřízeného vládnoucí PiS. Výrok Jarosława Kaczynského, že i poškozený plod musí být podle ústavy donošen, protože má právo na křest a pohřeb jako každá lidská bytost, patří do doby honu na čarodějnice.

Úděl těhotenství

Cítím, že se mi o problematice potratů nepíše snadno, protože čím jsem starší, tím víc si vážím života, tím víc vnímám přítomnost malých dětí ve svém okolí, čím méně budoucnosti vidím před sebou, tím víc myslím na budoucnost mladších generací. No právě.

Za posledních 50 let, kdy problematiku interrupcí vnímám i zažívám, se dosáhlo velkého pokroku. Nejen v provedení lékařského zákroku, který je dnes mnohem šetrnější a pro budoucí plodnost ženy méně riskantní, tak zejména ve společenském vnímání těhotenství a mateřství. Už se například nepoužívá termín „svobodná matka“, za mého mládí úplně běžný. Fakt, že matka není vdaná, nemá na společenský status její ani jejího dítěte vliv, to je jedna věc. Druhá významová okolnost je ta, že to, že matka není provdaná, vůbec přece neznamená, že je nějak víc svobodná než ta, která vdaná je.

Podobně z obecného slovníku zmizelo spojení „musí se vdávat/ženit“: to už dnes nikdo nemusí, aby společensky obstál. Za mého mládí bylo to sousloví úplně běžné. Upřímně řečeno, už ani tak často neslýchám eufemismus „je v jiném stavu“, slovo těhotná, které bylo dlouho téměř tabu snad pro svou fyziologičnost, se stalo bezpříznakovým. Dokonce se mi zdá, že v nových filmech, odehrávajících se v minulosti, by se ty eufemismy v rámci věrnosti reáliím používat měly, a scénáristé už to neznají.

Jedním z protiinterrupčních argumentů je, že lze hned po porodu dát dítě k adopci. To je ale mnohem těžší rozhodnutí než rozhodnutí k potratu. Devět měsíců těhotenství je psychologický i biologický proces, který toho v člověku mnoho změní: to ani nemusím připomínat, je to námětem mainstreamu všeho druhu.

Zdálo by se tedy, že k potratu nikdo už není nucen, a tedy že je i celkem jedno, jestli se nějací konzervativní a církevní hodnostáři potřebují k tomu stále znovu vyjadřovat. Fakt, že díky pokroku medicíny se narodí děti, které by se ve starých patriarchálních dobách nenarodily nebo by nepřežily, že také mnohem méně žen při porodu umírá, by měl vést i k přijetí možnosti těhotenství ukončit.

Jsem ráda, že u nás důvod už neposuzuje nikdo jiný než žena, které se to týká. Ty strašné interrupční komise, které jsem poznala, byly výsměchem emancipačnímu procesu.

Také se velice zdokonalila antikoncepce a vlna AIDS snad přesvědčila alespoň část doposud zabedněné mužské populace, že kondom neznamená mužské ponížení, ale ochranu.