Zažívám v Krakově demonstrace. V režimu i zde poměrně přísných covidových opatření jsou poklidné, policie při nich pouze přihlíží, případně reguluje dopravu, zde (možná jinde ano) nikdo agresivně neútočí. Drobné poškození venkovní výstavy ke 100. výročí narození Karola Wojtyly před sídlem krakovského arcibiskupství není nic jiného, než komentář nad situací: na fotce matky budoucího papeže se synáčkem na klíně se objevil nápis „piekło kobiet“ a na fotce modlícího se papeže rudý blesk, logo ženského hnutí.

Není to agrese, jakou Polsko nevidělo, jak se vyjádřil krakovský arcibiskup. Takový výrok je snad přímo urážka těch agresí, které Polsko kdy muselo zažít. Demonstrace jsou tisícihlavé a v průvodu táhnoucím městem nebo jedoucím za soumraku na bicyklech s rozsvícenými světly nejdou jen mladé ženy, oblečené v černém, vyzbrojené pouze ramínkem na šaty jako symbolem hnutí nebo černým deštníkem. Jsou v něm i muži. Starší ročníky sympatizují z balkónů, s rozsvícenými mobily, pod černým parapletem.

Musela jsem se napomenout, když jsem se v neděli s průvodem spontánně vydala a teprve po chvíli si uvědomila, že jsem tu díky Visegrádskému fondu jako host a mám se chovat zodpovědně a neriskovat nákazu. Strhlo mě hluboké rozhořčení nad konáním polského Ústavního soudu, podřízeného vládnoucí PiS. Výrok Jarosława Kaczynského, že i poškozený plod musí být podle ústavy donošen, protože má právo na křest a pohřeb jako každá lidská bytost, patří do doby honu na čarodějnice.

Úděl těhotenství

Cítím, že se mi o problematice potratů nepíše snadno, protože čím jsem starší, tím víc si vážím života, tím víc vnímám přítomnost malých dětí ve svém okolí, čím méně budoucnosti vidím před sebou, tím víc myslím na budoucnost mladších generací. No právě.

Za posledních 50 let, kdy problematiku interrupcí vnímám i zažívám, se dosáhlo velkého pokroku. Nejen v provedení lékařského zákroku, který je dnes mnohem šetrnější a pro budoucí plodnost ženy méně riskantní, tak zejména ve společenském vnímání těhotenství a mateřství. Už se například nepoužívá termín „svobodná matka“, za mého mládí úplně běžný. Fakt, že matka není vdaná, nemá na společenský status její ani jejího dítěte vliv, to je jedna věc. Druhá významová okolnost je ta, že to, že matka není provdaná, vůbec přece neznamená, že je nějak víc svobodná než ta, která vdaná je.

Podobně z obecného slovníku zmizelo spojení „musí se vdávat/ženit“: to už dnes nikdo nemusí, aby společensky obstál. Za mého mládí bylo to sousloví úplně běžné. Upřímně řečeno, už ani tak často neslýchám eufemismus „je v jiném stavu“, slovo těhotná, které bylo dlouho téměř tabu snad pro svou fyziologičnost, se stalo bezpříznakovým. Dokonce se mi zdá, že v nových filmech, odehrávajících se v minulosti, by se ty eufemismy v rámci věrnosti reáliím používat měly, a scénáristé už to neznají.

Jedním z protiinterrupčních argumentů je, že lze hned po porodu dát dítě k adopci. To je ale mnohem těžší rozhodnutí než rozhodnutí k potratu. Devět měsíců těhotenství je psychologický i biologický proces, který toho v člověku mnoho změní: to ani nemusím připomínat, je to námětem mainstreamu všeho druhu.

Zdálo by se tedy, že k potratu nikdo už není nucen, a tedy že je i celkem jedno, jestli se nějací konzervativní a církevní hodnostáři potřebují k tomu stále znovu vyjadřovat. Fakt, že díky pokroku medicíny se narodí děti, které by se ve starých patriarchálních dobách nenarodily nebo by nepřežily, že také mnohem méně žen při porodu umírá, by měl vést i k přijetí možnosti těhotenství ukončit.

Jsem ráda, že u nás důvod už neposuzuje nikdo jiný než žena, které se to týká. Ty strašné interrupční komise, které jsem poznala, byly výsměchem emancipačnímu procesu.

Také se velice zdokonalila antikoncepce a vlna AIDS snad přesvědčila alespoň část doposud zabedněné mužské populace, že kondom neznamená mužské ponížení, ale ochranu.

Přes to všechno něco zbývá a nemusí to být jen znásilnění nebo incest či diagnostikovaná vada, může to být i existenční nebo psychický otřes anebo jen tak banální skutečnost, že v odlehlých krajích je nedostatek lékařů a antikoncepce je na předpis (a taky něco stojí). Nechtěné těhotenství se prostě přihodit může a nemá smysl, aby ho žena nesla jako trest a životní katastrofu.

Jistota nenávisti

Polské kobiety nesou na demonstracích transparent „Proč váš Bůh nenávidí ženy?“ Možná proto, že polovina Poláků, kteří si nad sebou svobodně zvolili vládu hyperkonzervativní PiS a pak i jí podporovaného prezidenta, se cítí usmýkaná rychlostí globálních a technologických změn, podvědomě unavená a zmatená nutností neustálých moderních úkonů, nezbytností ovládat všechno možné, od počítače a mobilu až třeba k zakoupení všeho možného v automatu, a to nemluvím o nárocích různých profesí, k nimž jsou lidé sotva vyškoleni, ale vlastně jim nerozumějí.

Podvědomě by chtěli přehlednější svět, víc jistot, větší pocit bezpečí, méně úkolů, s nimiž si nevědí rady. A jejich konzervativní zachránce ve spojení s církví, nabízející návody na spásu, se zdá tou jistotou být. Tahle konzervativní polovina společnosti se scholasticky točí na právu dítěte na spásu a pohřeb, a ignoruje, že z matky tak dělá pouhý inkubátor, který musí propůjčit své tělo k tomu, aby toto právo mohlo být vykonáno. Včetně toho, že třeba bude muset podstoupit narkózu, císařský řez a další složité a nebezpečné zákroky.

Je to naprosto nekrofilní přístup, mučení, které se paradoxně ohání ochranou života. Přitom jde o ochranu mrtvé litery, o níž se dá možná zajímavě teologizovat, která však současnému obrazu světa a života v něm vůbec neodpovídá. Je jim jedno, že si tak vyrábějí další emigranty a různá odvětví kriminality, že si dělají nepřátele z poloviny národa. To je vlastně součást taktiky: identifikace nepřítele patří k pocitu jistoty. Teď už se ví, kdo to je: demonstrující, shlukující se nezodpovědné kobiety.

Nekrofilní starci (včetně žen na jejich straně) mají potřebu ponížit ženy, protože se bojí živelné vitality, která připomíná, že svět už nebude jako dřív, protože svět nikdy jako dřív nebyl. Nemusíme si zrovna myslet, že budoucnost bude lepší, ale určitě bude jiná. Pokud se zastaví pohyb, zemřeme všichni. Příšerným fanatickým starcům, jakým se u nás ukázal Petr Piťha a v Polsku jsou jejich jména skandována při demonstracích, o život v jeho špinavé, komplikované podobě každodenního zápasu nejde.

Církevní představitelé v Polsku jsou také zmateni a cítí se přetíženi výzvami současného papeže Františka. Možná se díky svatořečení Jana Pavla cítili vyvolení a chtěli by dál určovat budoucí život katolické církve. Celou věc komplikuje sté výročí narození Jana Pavla II., všude v Polsku — a v Krakově zvlášť — jsou k té příležitosti pouliční výstavy, všude vidíme jeho portrét, ano, to byla jistota — a hněv demonstrujících se obrací i proti němu. „Jan Pavel ma krew na rękach” stojí na transparentu. A protestující spílají kněžím do pedofilů.

V podvečer vyjde měsíc a podél velké louky Blonia, kde kdysi přehlížel polské legie maršálek Piłsudský a pod deštníky tu stál shromážděný Krakov, když jejich biskup Wojtyla přijel poprvé jako papež, jedou kobiety na kolech. Svítí světly a cinkají zvonky, jedou úplně tiše, neskandují „wypierdalać“ ani nedrží logo „piekło kobiet“ s rudým bleskem. Musí řídit a koukat na cestu. Neřekla bych, že to je „agrese, jakou Polsko nevidělo,“ jak řekl polský arcibiskup Marek Jędraszewski.