Symbolicky 8. března francouzský ministr spravedlnosti otiskl pečeť na dodatek k ústavě, kterým se ve Francii prohlašuje „zaručená svoboda interrupce“. Učinil tak ve společnosti prezidenta, premiéra, zástupkyň nejrůznějších ženských organizací, byla to velká veřejná slavnost na otevřeném pařížském náměstí. Krok také uvítaly spousty žen, manifestujících ve francouzských ulicích za svá práva a rovnost.

Slavnostní nálada panovala už také minulé pondělí, kdy ve Versailles obě komory parlamentu dodatek k ústavě společně odhlasovaly. Pro zvedla ruku naprostá většina poslanců a senátorů, pro jich bylo 780, proti dvaasedmdesát, padesát se zdrželo. Proti byla část poslanců a senátorů klasické pravice Republikáni (50) a Národního sdružení Le Penové (12). Sama Marine Le Penová ale zvedla ruku pro, podobně jako pětačtyřicet jejích poslanců.

Hlasování sledovaly na obří obrazovce v Paříži naproti Eiffelově věži davy, výsledek uvítaly bouřlivým jásotem. Na věži se večer objevil nápis My Body My Choice / Mon corps mon choix.

Krátce řečeno, úprava ústavy nebyla zdaleka jen jedním z mnoha parlamentních hlasování. Šlo o velký moment zájmu veřejnosti, o gesto, které většina Francouzů vnímá jako pokrok, jako další krok k rovnosti žen a mužů, jako neoddiskutovatelné právo žen na rozhodování o vlastním těle. A také jako ohromné vítězství feministických organizací. Pro zanesení práva na potrat do ústavy se mimochodem v průzkumech vyslovilo osmdesát procent Francouzů.

Zápis do ústavy jako prevence

Proč vůbec právo na interrupci zakotvit v ústavě? Ve Francii nemají ženy s interrupcí potíže a antikoncepce je tam běžně k dostání včetně pilulky „den po“. Interrupce jsou tam legální od roku 1975, kdy je v parlamentu na konci velmi bouřlivé diskuse, jež trvala tři dny a dvě noci, prosadila ministryně Simone Veilová. Právo na ně je součástí Občanského zákoníku.

Novelizace ústavy má být preventivní pojistkou proti hypotetickým horším časům, jež by mohly nastat a „učinit svobodu žen moci se uchýlit k interrupci nezvratitelnou,“ jak argumentoval prezident Macron.

Premiér Attal i další argumentují tím, že Francie sice právo na interrupci má, ale že kdyby se změnila politická konstelace, mohla by ho snadno zrušit. „Nezapomeňme, že by se klidně mohl vrátit útlak,“ řekl.

Podobně se vyjádřil ministr spravedlnosti, který novelu ústavy předkládal spolu s ministryní pro rovnost práv žen a mužů: „Čekat s ochranou nějakého práva do chvíle, kdy by bylo ohroženo, by mohlo být pozdě.“

Snaha jít příkladem celému světu

Spouštěčem politických aktivit vedoucích k zapsání práva do ústavy byly Spojené státy, kde v roce 2022 Nejvyšší soud zrušil federální právo na interrupci. To ve Francii otřáslo mnoha svobodomyslnými liberály a lidmi na levici.

Najednou viděli, že práva, která se v moderním světě jeví jako samozřejmost a nezvratitelný výdobytek, nemusí vůbec být automaticky jisté jednou provždy. Ani v USA, které mají liberální image.

Premiér i ministr spravedlnosti také argumentovali explicitně Polskem jako příkladem hrozby, toho, že i v Evropě mohou někde zvítězit tendence vracející čas nazpět. Argumentoval i vzdálenějšími státy: „Během jedné generace jsme viděli Iránky, jak přešly od sukně k povinnému šátku, nebo Afghánky, které od svobody chodit do školy skončily u zákazu vzdělávat se“.

Druhým aspektem zápisu do ústavy bylo vyslat signál směrem do zahraničí, „historické poselství celému světu“, jak to formuloval premiér Attal, když argumentoval: „Tělo žen patří jim a nikdo nemá právo s ním disponovat na jejich místě.“ Francie je dnes jediným státem, který dnes takové právo garantuje ústavně.

Ačkoli se mluví o tom, že je i státem vůbec prvním, není to pravda. Jako první je do své ústavy zahrnula Jugoslávie už v roce 1974. Odsud přešlo i do ústavy tří nástupnických republik — Severní Makedonie, Slovinska, Srbska —, avšak ve všech třech případech už v mnohem méně jednoznačné podobě.

Francii se tak dostává role, kterou zbožňuje: být celosvětovým průkopníkem pokroku v oblasti lidských práv. Země si tady našla svou jedinečnost, na níž se shodla většina národa a velká většina politiků.

„Francie jde příkladem. O zápis práva na interrupci do ústavy se budou moci opřít všechny ženy světa, které bojují za možnost žít svobodně,“ prohlásila pravicová politička Rachida Datiová. A lze předpokládat, že francouzským příkladem se budou inspirovat i v jiných zemích.

Macron to řekl ve své řeči jasně: „Neustaneme, dokud to nebude platit všude ve světě.“ Některé francouzské poslankyně se už ostatně chystají navrhnout, aby Francie iniciovala vložit právo na interrupci do Charty základních práv EU.

Může zápis do ústavy znamenat vymahatelnost?

Co znamená zanesení do ústavy z právního hlediska? Bude znamenat, že právo na interrupci bude vymahatelné? Konečná formulace věty do ústavy se dlouho dohadovala a pilovala, kdesi na začátku bylo „právo na interrupci“, které skončilo u „zaručené svobody interrupce“.

Z prvních debat vychází, že se ústavní právníci neshodnou. Místopředsedkyně Asociace ústavních právníků Anne-Marie Le Pourhietová tvrdí, že sám zápis vůbec nic nemění, že má čistě symbolickou hodnotu, že právo na interrupci je už v Občanském zákoníku a že jedna věta přidaná do ústavy nebude mít žádný reálný dopad. Naproti tomu profesor veřejného práva Guillaume Drago je daleko opatrnější. Podle něj slovo „zaručená“ u slova „svoboda“ by mohlo zavdat nárok na vymahatelnost třeba v případě, že by lékař těhotenství přerušit odmítl.

Francie zná dvojí klauzuli svědomí pro lékaře. Jednak obecnou, kdy lékař má právo nevykonat jakýkoli zákrok, pokud je v rozporu s jeho svědomím. A potom ještě druhou, týkající se vyloženě interrupce. Organizace jako Planning familial by tu druhou chtěly v blízké budoucnosti zrušit, nevíme ale, zda to je většinový názor.

Reakce katolických kruhů byla předvídatelně odmítavá, ale velmi mírná. Vatikán zápis do ústavy odsoudil a biskupská konference vyzvala své věřící k půstu a modlitbě. Nekonaly se ale žádné demonstrace.

Zápis naopak přivítal šéf Světové zdravotnické organizace. Podle něj je „bezriziková interrupce součástí zdravotní péče“.