Symbolicky 8. března francouzský ministr spravedlnosti otiskl pečeť na dodatek k ústavě, kterým se ve Francii prohlašuje „zaručená svoboda interrupce“. Učinil tak ve společnosti prezidenta, premiéra, zástupkyň nejrůznějších ženských organizací, byla to velká veřejná slavnost na otevřeném pařížském náměstí. Krok také uvítaly spousty žen, manifestujících ve francouzských ulicích za svá práva a rovnost.

Slavnostní nálada panovala už také minulé pondělí, kdy ve Versailles obě komory parlamentu dodatek k ústavě společně odhlasovaly. Pro zvedla ruku naprostá většina poslanců a senátorů, pro jich bylo 780, proti dvaasedmdesát, padesát se zdrželo. Proti byla část poslanců a senátorů klasické pravice Republikáni (50) a Národního sdružení Le Penové (12). Sama Marine Le Penová ale zvedla ruku pro, podobně jako pětačtyřicet jejích poslanců.

Hlasování sledovaly na obří obrazovce v Paříži naproti Eiffelově věži davy, výsledek uvítaly bouřlivým jásotem. Na věži se večer objevil nápis My Body My Choice / Mon corps mon choix.

Krátce řečeno, úprava ústavy nebyla zdaleka jen jedním z mnoha parlamentních hlasování. Šlo o velký moment zájmu veřejnosti, o gesto, které většina Francouzů vnímá jako pokrok, jako další krok k rovnosti žen a mužů, jako neoddiskutovatelné právo žen na rozhodování o vlastním těle. A také jako ohromné vítězství feministických organizací. Pro zanesení práva na potrat do ústavy se mimochodem v průzkumech vyslovilo osmdesát procent Francouzů.

Zápis do ústavy jako prevence

Proč vůbec právo na interrupci zakotvit v ústavě? Ve Francii nemají ženy s interrupcí potíže a antikoncepce je tam běžně k dostání včetně pilulky „den po“. Interrupce jsou tam legální od roku 1975, kdy je v parlamentu na konci velmi bouřlivé diskuse, jež trvala tři dny a dvě noci, prosadila ministryně Simone Veilová. Právo na ně je součástí Občanského zákoníku.

Novelizace ústavy má být preventivní pojistkou proti hypotetickým horším časům, jež by mohly nastat a „učinit svobodu žen moci se uchýlit k interrupci nezvratitelnou,“ jak argumentoval prezident Macron.

Premiér Attal i další argumentují tím, že Francie sice právo na interrupci má, ale že kdyby se změnila politická konstelace, mohla by ho snadno zrušit. „Nezapomeňme, že by se klidně mohl vrátit útlak,“ řekl.

Podobně se vyjádřil ministr spravedlnosti, který novelu ústavy předkládal spolu s ministryní pro rovnost práv žen a mužů: „Čekat s ochranou nějakého práva do chvíle, kdy by bylo ohroženo, by mohlo být pozdě.“

Snaha jít příkladem celému světu

Spouštěčem politických aktivit vedoucích k zapsání práva do ústavy byly Spojené státy, kde v roce 2022 Nejvyšší soud zrušil federální právo na interrupci. To ve Francii otřáslo mnoha svobodomyslnými liberály a lidmi na levici.

Najednou viděli, že práva, která se v moderním světě jeví jako samozřejmost a nezvratitelný výdobytek, nemusí vůbec být automaticky jisté jednou provždy. Ani v USA, které mají liberální image.

Premiér i ministr spravedlnosti také argumentovali explicitně Polskem jako příkladem hrozby, toho, že i v Evropě mohou někde zvítězit tendence vracející čas nazpět. Argumentoval i vzdálenějšími státy: „Během jedné generace jsme viděli Iránky, jak přešly od sukně k povinnému šátku, nebo Afghánky, které od svobody chodit do školy skončily u zákazu vzdělávat se“.

Druhým aspektem zápisu do ústavy bylo vyslat signál směrem do zahraničí, „historické poselství celému světu“, jak to formuloval premiér Attal, když argumentoval: „Tělo žen patří jim a nikdo nemá právo s ním disponovat na jejich místě.“ Francie je dnes jediným státem, který dnes takové právo garantuje ústavně.

Ačkoli se mluví o tom, že je i státem vůbec prvním, není to pravda. Jako první je do své ústavy zahrnula Jugoslávie už v roce 1974. Odsud přešlo i do ústavy tří nástupnických republik — Severní Makedonie, Slovinska, Srbska —, avšak ve všech třech případech už v mnohem méně jednoznačné podobě.

Francii se tak dostává role, kterou zbožňuje: být celosvětovým průkopníkem pokroku v oblasti lidských práv. Země si tady našla svou jedinečnost, na níž se shodla většina národa a velká většina politiků.

„Francie jde příkladem. O zápis práva na interrupci do ústavy se budou moci opřít všechny ženy světa, které bojují za možnost žít svobodně,“ prohlásila pravicová politička Rachida Datiová. A lze předpokládat, že francouzským příkladem se budou inspirovat i v jiných zemích.

Macron to řekl ve své řeči jasně: „Neustaneme, dokud to nebude platit všude ve světě.“ Některé francouzské poslankyně se už ostatně chystají navrhnout, aby Francie iniciovala vložit právo na interrupci do Charty základních práv EU.

Může zápis do ústavy znamenat vymahatelnost?

Co znamená zanesení do ústavy z právního hlediska? Bude znamenat, že právo na interrupci bude vymahatelné? Konečná formulace věty do ústavy se dlouho dohadovala a pilovala, kdesi na začátku bylo „právo na interrupci“, které skončilo u „zaručené svobody interrupce“.

Z prvních debat vychází, že se ústavní právníci neshodnou. Místopředsedkyně Asociace ústavních právníků Anne-Marie Le Pourhietová tvrdí, že sám zápis vůbec nic nemění, že má čistě symbolickou hodnotu, že právo na interrupci je už v Občanském zákoníku a že jedna věta přidaná do ústavy nebude mít žádný reálný dopad. Naproti tomu profesor veřejného práva Guillaume Drago je daleko opatrnější. Podle něj slovo „zaručená“ u slova „svoboda“ by mohlo zavdat nárok na vymahatelnost třeba v případě, že by lékař těhotenství přerušit odmítl.

Francie zná dvojí klauzuli svědomí pro lékaře. Jednak obecnou, kdy lékař má právo nevykonat jakýkoli zákrok, pokud je v rozporu s jeho svědomím. A potom ještě druhou, týkající se vyloženě interrupce. Organizace jako Planning familial by tu druhou chtěly v blízké budoucnosti zrušit, nevíme ale, zda to je většinový názor.

Reakce katolických kruhů byla předvídatelně odmítavá, ale velmi mírná. Vatikán zápis do ústavy odsoudil a biskupská konference vyzvala své věřící k půstu a modlitbě. Nekonaly se ale žádné demonstrace.

Zápis naopak přivítal šéf Světové zdravotnické organizace. Podle něj je „bezriziková interrupce součástí zdravotní péče“.

Macronovo politické vítězství

Politicky je zápis do ústavy i všechny slavnosti kolem něj velkým Macronovým vítězstvím. Rovnost žen a mužů si dal jako svou prioritu už při svém prvním zvolení a téma stále prosazuje.

Vyrovnaný počet obou pohlaví ve vládě je dnes už ve Francii samozřejmostí. Macron ale třeba také do důchodové reformy prosadil zavedení důchodu pro ženy na venkově, které pracovaly na domácí farmě a neměly za život žádný vlastní příjem.

Zpočátku byl se zápisem do ústavy opatrný, obával se, aby nedopadl jako s důchodovou reformou, u níž narazil na celé čáře. Je to taky první změna ústavy za dobu jeho prezidentování.

Na počátku projektu stála levice, feministické organizace, zmobilizované rozhodnutím Nejvyššího soudu USA, ale nakonec se tématu chopila vláda a Macron dal své požehnání. Pochopitelně si jako datum vybral 8. březen, kdy do ulic vyšly desetitisíce žen.

Důležité je vědět, že ve Francii je téma rovnosti žen, boj proti jejich zneužívání, obtěžování, proti sexualizovanému násilí, velkým tématem, na němž se dnes už shodne valná většina národa. Stalo se už součástí denního života moderního člověka.

Bylo to vidět i na výsledku hlasování v parlamentu, kdy kromě malé části pravice hlasovali pro úplně všichni. Ne všichni z vlastního přesvědčení, ale viděli, že nálada ve společnosti je jednoznačná.

Téma svobody interrupce jako by spojovalo Francouze a Macron tím, že se rozhodl udělat ze zápisu do ústavy jakousi veřejnou slavnost, jim nabídl prostor, kde se všichni mohli potkat ve vzájemné shodě a být hrdí, že jsou jediní na světě ve spravedlivé věci. Takových témat a chvil ve Francii v posledních letech mnoho nebylo a od Macrona to byl chytrý tah.

Předvolební aspekt

Kromě svého rozměru jako obecného symbolu rovnosti má Macronův krok i rozměr pragmatický: za dva měsíce budou volby do evropského parlamentu a dnes se předpokládá, že je ve Francii vyhraje Národní sdružení Marine Le Penové. Zápis práva na potrat do ústavy mu možná přinese body, hlavně u levice, která je k němu jinak velmi kritická.

Každopádně po něm zůstane něco podstatného, co ovlivní celou společnost. Tak jako po jeho předchůdci Françoisi Hollandeovi zůstalo manželství pro všechny.

I z českého hlediska má zápis práva na interrupci do francouzské ústavy svou zajímavost. Srovnáme-li jeho průběh s tím, jak u nás v Senátu dopadlo odmítnutí úmluvy o potírání násilí na ženách nebo neslaný nemastný výsledek hlasování o manželství pro všechny ve sněmovně, je vidět diametrální rozdíl v profesionalitě francouzských politiků, v jejich schopnosti vyjednávat: ve Francii poslanci obojí už dávno přijali.

Než se dospělo k zápisu práva do francouzské ústavy, politici, především z řad levice a Macronova tábora, a zároveň i ženské organizace, dva roky vyjednávali, politicky pracovali, nabízeli kompromisy. A teprve když se našla politická shoda, začalo se téma diskutovat veřejně a chopila se ho média. Nakonec si téma vzala za své vláda a v parlamentu je její ministři vehementně vysvětlovali a podpořili.

Srovnejme to s tím, jak ministr spravedlnosti Blažek, který měl z titulu své funkce prosadit v senátu vládní návrh manželství pro všechny, pro to ani v nejmenším nic neudělal, ale naopak naznačoval, jak to jen šlo, že se od návrhu distancuje. Takže český Senát, kde mají většinu strany vládní koalice, zamítl návrh zákona, který mu předložila vláda. Jak velký rozdíl v politické kultuře…