Francouzskou společností v poslední době otřáslo hned několik případů masového sexuálního násilí, jimž se dostalo pozornosti i za hranicemi země. Zdaleka nejvíce světovou veřejnost pobouřil případ dvaasedmdesátileté Gisèle Pelicotové, kterou manžel přinejmenším po dobu jedné dekády uspával drogami a v bezvědomí ji pak s desítkami dalších mužů znásilňoval. V prosinci 2024 soud Dominiqua Pelicota odsoudil k nejvyššímu možnému trestu dvaceti let vězení.

Verdikt dvaceti let odnětí svobody si letos v květnu vyslechl i čtyřiasedmdesátiletý chirurg Joël Le Scouarnec, který sexuálně zneužil přibližně tři sta svých pacientek a pacientů, převážně nezletilých — jejich průměrný věk byl jedenáct let. Zpravidla k tomu rovněž zneužíval bezvědomý stav: napadal je na operačním sále, po podání anestetik či sedativ.

Rovněž v květnu pak uložil soud podmínku jednomu z nejslavnějších francouzských herců, Gérardu Depardieuovi, a to za sexuální napadení dvou žen během natáčení. A v únoru parlamentní levice žádala demisi dnes již padlého premiéra Michela Bayroua poté, co deník Mediapart odhalil, že Bayrou už v devadesátých letech věděl o rozsáhlém sexuálním násilí na dětech na soukromé katolické škole Bétharram na jihovýchodě Francie. A jakožto veřejně činná osoba nezasáhl — přestože tam studovala jeho vlastní dcera.

Evropský soud: Francie v ochraně přeživších selhává

Evropský soud pro lidská práva mezitím francouzský stát hned dvakrát pokáral za to, že ve věci ochrany a spravedlnosti pro přeživší sexuálního násilí systematicky selhává. Dubnový rozsudek evropského soudu reagoval na stížnosti třech přeživších, které byly znásilněny jakožto nezletilé — a dospěl k závěru, že francouzské soudy nevzaly dostatečně v potaz jejich zranitelnost, plynoucí především z nízkého věku v době znásilnění.

Jsou tomu koneckonců teprve čtyři roky, kdy Francie stanovila jakožto minimální zákonnou hranici pro legální sex věk patnácti let, a to v reakci na tehdy vydaný autobiografický román Svolení. Autorka Vanessa Springorová v něm líčí, jak se na jejím životě podepsal vztah s o třicet let starším oceňovaným spisovatelem Gabrielem Matzneffem, kterým si prošla v pouhých čtrnácti letech a který ve jménu individuálních svobod tolerovala jak Vanessina matka, tak pařížská intelektuální smetánka.

Čerstvý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z letošního září se pak zabývá případem lékárnice, kterou donutil k navázání sexuálního sadomasochistického vztahu její výrazně starší nadřízený, a to těsně po jejím nástupu do nemocnice, kdy jí bylo čtyřiadvacet let. A zkonstatoval, že francouzská jurisdikce se dostatečně nezabývala nerovnováhou moci mezi pachatelem a přeživší.

Jak dubnový, tak zářijový rozsudek evropského soudu zároveň poukázaly na genderové stereotypy orgánů činných v trestním řízení a na nepřiměřenou zdlouhavost soudních procesů.

Naši otcové, synové, bratři

Z těchto a dalších důvodů se ve Francii — podobně jako v jiných zemích — odhodlá nahlásit sexuální násilí na policii naprostá menšina přeživších. A odhodlá-li se, častěji to vede k jejich retraumatizaci než k potrestání pachatelů.

„Na vině je nejenom sexismus policie, ale i nedostatek financí na investigace — prokázat, co se událo v intimní sféře, je náročné, spousta vyšetřování je v průběhu pozastavena. Případům Pelicot či Depardieu se dostalo mediální pozornosti proto, že buď zahrnují slavné osobnosti, nebo jsou vskutku šokující — díky čemuž mají přeživší zároveň vyšší šanci dočkat se spravedlnosti,“ upozorňuje novinářka deníku Basta! Emma Bougerolová.

Případ Pelicot veřejnost šokoval nejenom tím, že hlavního pachatele a přeživší pojilo téměř padesát let trvající manželství — i před soudem Dominique Pelicot prohlašoval Gisèle Pelicotovou za svou lásku. Desítky spolupachatelů, kteří na Pelicotovo pozvání chodili k nim domů znásilňovat jeho zdrogovanou ženu, pocházeli z různých společenských vrstev a generací — našel se mezi nimi novinář, místní radní, voják i řidič kamionu. Jejich advokáti nejednoho z nich vychvalovali jako příkladného otce.

„Což napomohlo společenskému uvědomění, že sexuální násilí je všudypřítomné — vyskytuje se v každé společenské vrstvě, páchají jej naši otcové, synové, bratři. Zároveň jsou však pachatelé sexuálního násilí nadále vnímaní spíš jako monstra než jako produkty patriarchální společnosti — a případ Pelicot je nadále nazírán spíš jako výjimečná hrůza než jako produkt patriarchální historie a současnosti. Média na tom mají lví podíl — zaměřují se především na emocionální stránku případů, protože ta snadno prodává,“ vysvětluje Bougerolová.

Její slova potvrzuje poslední zpráva Vysoké rady pro rovnost žen a mužů, dle níž pětašedesát procent francouzské společnosti souhlasí s tvrzením, že případ Pelicot ilustruje spoluzodpovědnost všech mužů za sexuální násilí. Muži by se pak měli dle devíti z deseti Francouzek a Francouzů v boji proti sexuálnímu násilí angažovat.