Francouzskou společností v poslední době otřáslo hned několik případů masového sexuálního násilí, jimž se dostalo pozornosti i za hranicemi země. Zdaleka nejvíce světovou veřejnost pobouřil případ dvaasedmdesátileté Gisèle Pelicotové, kterou manžel přinejmenším po dobu jedné dekády uspával drogami a v bezvědomí ji pak s desítkami dalších mužů znásilňoval. V prosinci 2024 soud Dominiqua Pelicota odsoudil k nejvyššímu možnému trestu dvaceti let vězení.

Verdikt dvaceti let odnětí svobody si letos v květnu vyslechl i čtyřiasedmdesátiletý chirurg Joël Le Scouarnec, který sexuálně zneužil přibližně tři sta svých pacientek a pacientů, převážně nezletilých — jejich průměrný věk byl jedenáct let. Zpravidla k tomu rovněž zneužíval bezvědomý stav: napadal je na operačním sále, po podání anestetik či sedativ.

Rovněž v květnu pak uložil soud podmínku jednomu z nejslavnějších francouzských herců, Gérardu Depardieuovi, a to za sexuální napadení dvou žen během natáčení. A v únoru parlamentní levice žádala demisi dnes již padlého premiéra Michela Bayroua poté, co deník Mediapart odhalil, že Bayrou už v devadesátých letech věděl o rozsáhlém sexuálním násilí na dětech na soukromé katolické škole Bétharram na jihovýchodě Francie. A jakožto veřejně činná osoba nezasáhl — přestože tam studovala jeho vlastní dcera.

Evropský soud: Francie v ochraně přeživších selhává

Evropský soud pro lidská práva mezitím francouzský stát hned dvakrát pokáral za to, že ve věci ochrany a spravedlnosti pro přeživší sexuálního násilí systematicky selhává. Dubnový rozsudek evropského soudu reagoval na stížnosti třech přeživších, které byly znásilněny jakožto nezletilé — a dospěl k závěru, že francouzské soudy nevzaly dostatečně v potaz jejich zranitelnost, plynoucí především z nízkého věku v době znásilnění.

Jsou tomu koneckonců teprve čtyři roky, kdy Francie stanovila jakožto minimální zákonnou hranici pro legální sex věk patnácti let, a to v reakci na tehdy vydaný autobiografický román Svolení. Autorka Vanessa Springorová v něm líčí, jak se na jejím životě podepsal vztah s o třicet let starším oceňovaným spisovatelem Gabrielem Matzneffem, kterým si prošla v pouhých čtrnácti letech a který ve jménu individuálních svobod tolerovala jak Vanessina matka, tak pařížská intelektuální smetánka.

Čerstvý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z letošního září se pak zabývá případem lékárnice, kterou donutil k navázání sexuálního sadomasochistického vztahu její výrazně starší nadřízený, a to těsně po jejím nástupu do nemocnice, kdy jí bylo čtyřiadvacet let. A zkonstatoval, že francouzská jurisdikce se dostatečně nezabývala nerovnováhou moci mezi pachatelem a přeživší.

Jak dubnový, tak zářijový rozsudek evropského soudu zároveň poukázaly na genderové stereotypy orgánů činných v trestním řízení a na nepřiměřenou zdlouhavost soudních procesů.

Naši otcové, synové, bratři

Z těchto a dalších důvodů se ve Francii — podobně jako v jiných zemích — odhodlá nahlásit sexuální násilí na policii naprostá menšina přeživších. A odhodlá-li se, častěji to vede k jejich retraumatizaci než k potrestání pachatelů.

„Na vině je nejenom sexismus policie, ale i nedostatek financí na investigace — prokázat, co se událo v intimní sféře, je náročné, spousta vyšetřování je v průběhu pozastavena. Případům Pelicot či Depardieu se dostalo mediální pozornosti proto, že buď zahrnují slavné osobnosti, nebo jsou vskutku šokující — díky čemuž mají přeživší zároveň vyšší šanci dočkat se spravedlnosti,“ upozorňuje novinářka deníku Basta! Emma Bougerolová.

Případ Pelicot veřejnost šokoval nejenom tím, že hlavního pachatele a přeživší pojilo téměř padesát let trvající manželství — i před soudem Dominique Pelicot prohlašoval Gisèle Pelicotovou za svou lásku. Desítky spolupachatelů, kteří na Pelicotovo pozvání chodili k nim domů znásilňovat jeho zdrogovanou ženu, pocházeli z různých společenských vrstev a generací — našel se mezi nimi novinář, místní radní, voják i řidič kamionu. Jejich advokáti nejednoho z nich vychvalovali jako příkladného otce.

„Což napomohlo společenskému uvědomění, že sexuální násilí je všudypřítomné — vyskytuje se v každé společenské vrstvě, páchají jej naši otcové, synové, bratři. Zároveň jsou však pachatelé sexuálního násilí nadále vnímaní spíš jako monstra než jako produkty patriarchální společnosti — a případ Pelicot je nadále nazírán spíš jako výjimečná hrůza než jako produkt patriarchální historie a současnosti. Média na tom mají lví podíl — zaměřují se především na emocionální stránku případů, protože ta snadno prodává,“ vysvětluje Bougerolová.

Její slova potvrzuje poslední zpráva Vysoké rady pro rovnost žen a mužů, dle níž pětašedesát procent francouzské společnosti souhlasí s tvrzením, že případ Pelicot ilustruje spoluzodpovědnost všech mužů za sexuální násilí. Muži by se pak měli dle devíti z deseti Francouzek a Francouzů v boji proti sexuálnímu násilí angažovat.

O to se pokouší kupříkladu sociolog, někdejší buddhistický mnich a nynější feministický kouč pro muže Piotr Banasiak. „I když na sobě muži pracují a začnou řešit své duševní zdraví, typicky mají tutéž slepou skvrnu — přehlížejí privilegia, kterých se jim dostává, zvlášť pokud jde o cis bílé heterosexuální muže. Patnáct let jsem na sobě pracoval jako buddhistický mnich — a přesto jsem neviděl, jak sexisticky jsem se v některých situacích choval“, otevírá náš rozhovor Banasiak.

Banasiak v souvislosti s případem Pelicot vnímá mezi muži změnu, připouští však, že sociální sítě přesto nadále zhusta plní argument „ne všichni muži“: „Pro mnoho mužů zůstává těžké čelit sám sobě. Nechápou, že se během svého života mohli na sexuálním násilí či sexismu podílet nevědomky. Je těžké si to připustit a je těžké to změnit — zasahuje to jádro tradiční mužské identity.“

S tím souhlasí i novinářka a kreslířka Marion Dubreuilová, která soudní procesy týkající se sexuálního násilí sleduje více než deset let. Donedávna v soudních síních na lavicích určených veřejnosti často sedávala sama: „Případ Pelicot pohnul i s muži. Nadále však platí, že jej z drtivé většiny pokrývaly novinářky. Já jsem nedávno vydala knihu o tom, jak trestní systém nakládá s případy sexuálního násilí — a dostávám na ni reakce výhradně od žen.“

Natočí se filmy, napíšou knihy a jede se dál

Případ Pelicot se zároveň otevřel v létě 2024 — tedy v době francouzského bezvládí, které následovalo po červnovém rozpuštění Národního shromáždění prezidentem Macronem. „Takže případ, který do soudní sítě v Avignonu přitáhl mezinárodní komunitu a o němž jsme mluvili každý den, nevyvolal takřka žádnou reakci mezi politiky,“ podotýká Dubreuilová.

Ještě skeptičtěji situaci vnímá ženskoprávní aktivistka, gynekoložka a porodnice Ghada Hatemová: „Případ Pelicot společnost šokoval proto, že většina nemá ponětí, jak rozšířené sexuální násilí je. Jasně, byl to monstrózní případ masového násilí — ale totéž platí i o případu lékaře Le Scouarneca. Monstrózních případů je daleko víc. Společnost se vyděsí, natočí se filmy, napíšou knihy — a život pokračuje dál, aniž by se něco skutečně změnilo.“

Ostře sledovaný proces nicméně nasvítil některé z chybných přístupů trestního systému. Odehrával se v klasické soudní síni — a Pelicotová tak během něj musela stát jen necelé dva metry od některých pachatelů. Obhájci pachatelů se před soudem oháněli intimními snímky přeživší, na nichž Pelicot s vědomím své manželky zachytil jejich konsensuální sexuální aktivity, aby ji vykreslili jako prostopášnou exhibicionistku.

„Třeba v Kanadě je přitom u soudu jakkoliv odkazovat na sexuální minulost přeživší zakázáno. Znásilnění přece nemá nic společného se sexualitou — jde o akt násilí a nadvlády,“ upozorňuje Dubreuilová.

Redefinice znásilnění: Revoluce nebo prázdné gesto?

Nejdiskutovanější plošnou změnu představuje zákonná redefinice znásilnění, kterou letos schválily obě komory francouzského parlamentu. Dosud legislativa definovala znásilnění jako sexuální akt vnucený jiné osobě násilím, výhrůžkami, překvapením nebo fyzickým či psychickým omezením.

Nově bude za znásilnění považován jakýkoliv sexuální akt vykonaný na jiné osobě bez jejího souhlasu. Zákon výslovně uvádí, že za souhlas nemůže být považováno mlčení ani absence reakce ze strany preživší a že budou posuzovány i okolnosti případného udělení souhlasu. Francie se tak v tomto ohledu vydává podobným směrem jako většina Evropy. K definici znásilnění založené na absenci souhlasu koneckonců vyzývá i Istanbulská úmluva — stejně jako na ní založená evropská směrnice z března 2024.

O redefinici znásilnění se ve Francii diskutovalo už několik let. Jak podotkla v loňském rozhovoru s Deníkem Referendum novinářka Marlene Thomasová, ministři starý návrh na redefinici znásilnění zkrátka vloni oprášili, protože tušili, že to od nich případem Pelicot šokovaná společnost očekává.

Za povšimnutí však stojí postoj části francouzských feministek, které redefinici vnímají jako prázdné gesto, případně rovnou jako upínání pozornosti špatným směrem. „Podle mě to ničemu nepomůže. (...) Současná definice už nesouhlas implicitně obsahuje, když vyjmenovává situace, za nichž jste se sexem nemohla souhlasit. (...) Jak ale dokážete, že jste nesouhlasila?“ říká k redefinici znásilnění aktivistka a gynekoložka Hatemová.

Právě možné neblahé důsledky plynoucí se zvýšené pozornosti vůči chování přeživších a jejich projevům (ne)souhlasu patří mezi důvody, proč některé feministky s redefinicí nesouhlasí. S jejich postojem se přitom ztotožňuje i francouzská Státní rada, tedy poradní orgán vlády, který ve svém březnovém stanovisku zdůraznil, že pokud zákon projde, musí z něj jasně vyplývat, že důkazní břemeno bude především na agresorovi. Právě on bude prokazovat, jakým způsobem se o souhlasu přeživší ujišťoval.

Za všespásnou nepovažuje redefinici znásilnění ani Dubreuilová: „Naše právo obsahuje koncept souhlasu už dnes, pracuje se s ním ve všech rozsudcích a během všech procesů týkajících se znásilnění. Nejsem proti redefinici znásilnění, nemyslím si však, že jde o revoluční změnu. Změnit bychom potřebovali spíše vzdělávání soudců či financování justice. Máme dnes ostatně vůbec nejnižší počet soudců na počet obyvatel v Evropě.“

Rozdíl mezi sexem a znásilněním

Ve francouzské feministické komunitě se zároveň vede inspirativní debata o tom, co konsent v patriarchální společnosti znamená a zda a za jakých okolností mají ženy, respektive lidé socializovaní jako ženy, možnost o svých tělech a touhách rozhodovat opravdu svobodně.

„Pokud ženy vedeme k tomu, aby se vždy vciťovaly do druhých a aby vždy upřednostňovaly uspokojení druhých před uspokojením svým, (...) nelze očekávat, že jejich „ano“ nebo „ne“ budou stejná, jako kdyby byly vychovány jinak. A to žádný zákon neovlivní,“ upozorňuje v rozhovoru s deníkem Basta! feministická filozofka Manon Garcíová.

Hatemová v této věci zdůrazňuje nejen roli odlišné výchovy žen a mužů, ale i dopad socioekonomických nerovností, v jejichž důsledku se ženy mohou rozhodnout muži podvolit navzdory svým niterním pocitům a přáním.

„Možná jste celý život poslouchala, že muži mají „velké potřeby“ a že vaší misí na zemi je tyto jejich potřeby uspokojit. (...) Velkou roli hrají samozřejmě i peníze a moc. Mnoho žen se smíří se spoustou věcí, protože si řeknou: jsem finančně zabezpečená, mám střechu nad hlavou, moje děti si mohou užít pěknou dovolenou a chodit do dobrých škol. (...) Jednu z nejlepších prevencí sexuálního násilí proto představuje nezávislost žen,“ vysvětluje.

Filozofka Garcíová zároveň zdůrazňuje, že rozdíl mezi znásilněním a sexem přece nespočívá v pomíjivé chvíli vyjádření souhlasu s aktem: „Takže znásilnění bude sex bez souhlasu. Jenže sex a znásilnění jsou dvě odlišné věci. Znásilnění je něco, co jeden člověk udělá druhému, sex je něco, co děláme společně. Jenže my žijeme ve společnosti, kde si stále myslíme, že sex je něco, co muži dělají ženám. (...) Znásilnění takřka nikdy není výsledkem nedorozumění. A děláme z mužů idioty, tvrdíme-li opak.“

Souhlasila jsem, přesto se cítím strašně

Reportérský tým deníku Basta! se dopady redefinice znásilnění vydal zkoumat do Švédska, kde hovořil kupříkladu s Adine Samadiovou, prezidentkou feministické organizace ROKS, která spravuje desítky azylových domů pro ženy napříč zemí. Dle ní během schvalování redefinice znásilnění v roce 2018 sexuální násilí představovalo jedno z hlavních témat veřejné debaty. Po schválení redefinice prý však debata utichla. „A to přesto, že zákon většině dívek a žen v zemi nepomohl a že ke snížení míry sexuálního násilí nepřispěl,“ prohlásila Samadiová pro deník Basta!

„Nyní mám občas dojem, jako bych snad ženy musela přesvědčovat, že byly znásilněny. Říkají: Nechtěla jsem to udělat, ale souhlasila jsem s tím, přesto se cítím strašně a chci umřít,“ popsala Samadiová s tím, že současná definice znásilnění ve Švédsku předpokládá, že žijeme v autenticky rovnostářské společnosti.

Samadiová nebo třeba Cecilia Bodker Pedersenová, prezidentka feministické organizace Storasyster, pak upozorňují, že přeživší nadále hlásí na policii pouze drtivou menšinu případů sexuálního násilí. Míra odsouzení pachatelů již nahlášeného sexuálního násilí se pak od roku 2019 drží okolo třinácti procent, a to ve srovnání se sedmiprocentní mírou odsouzení v roce 2017.

Jak vrátit ztracené kousky lidskosti

Další téma, které pak probíhající francouzská debata nasvěcuje, jsou neutěšující výsledky trestního systému. „Mám dojem, že na debatu o tom, jak naložit s pachateli, není francouzská společnost připravená. Známe statistiky, trestní justice nefunguje dobře. Existuje sice restorativní justice, jenže muži zatím nejsou ochotní o tom, že spáchali sexuální násilí, hovořit, a riskovat tak ztrátu své pověsti či sociálního postavení,“ uvažuje sociolog a kouč Banasiak — s tím, že určující by měla být přání a potřeby přeživších.

Jak upozorňuje třeba Hatemová, mezi důvody nízkého podílu nahlášených znásilnění patří i skutečnost, že některé přeživší zkrátka nechtějí, aby šel pachatel do vězení — může jít o otce jejich dětí nebo o někoho, na kom jsou ekonomicky či jinak závislé. Platí zároveň, že jedna cesta nevylučuje druhou: restorativní přístup může provázet přeživší a pachatele, kteří situaci zároveň řeší v kontextu tradičního trestního systému.

Restorativní justice usiluje o nápravu pachatele a zločinem narušených mezilidských vztahů, klade důraz na potřeby přeživších a na převzetí zodpovědnosti pachatelem. Dle prezidentky Francouzského Institutu Restorativní Justice Christiane Legrandové funguje restorativní přístup v případech genderově podmíněného a sexuálního násilí obzvlášť dobře, ač je v tomto případě třeba zvýšené opatrnosti, neboť přístup vyžaduje „ponoření se do bolestných zkušeností“.

Podle socioložky Sandrine LeFrancové, která se tématu nápravy věnuje výzkumně, dodává restorativní justice přeživším pocit „uznání“ a „kompenzuje neefektivitu a bolest prožívanou v kontextu trestního soudního systému“. „Věřím, že během znásilnění přichází jak pachatel, tak přeživší o kousek své lidskosti. [Restorativní justice] nám pomáhá ji navrátit,“ vylíčila LeFrancová v reportáži deníku Mediapart.

Boj pokračuje i po schválení redefinice

Na závěr chci zdůraznit, že tento text rozhodně není zamýšlen jako agitace proti nedávné „vlně redefinic“, která proběhla Evropou a nevyhnula se ani České republice.

Konkrétně u nás v roce 2024 prošla méně ambiciózní redefinice, která znásilnění vymezuje jako sex, s nímž druhá osoba vyjádřila nesouhlas, nikoliv tedy jako jakýkoliv sex bez souhlasu jako ve Francii a dalších zemích. V porovnání s francouzským kontextem se česká justice před schválením redefinice otázkou souhlasu přeživších zpravidla vůbec nezabývala.

A ani z francouzské veřejné a odborné debaty redefinice znásilnění nevychází jako úkrok špatným směrem. V zájmu boje se sexuálním násilím se nicméně nesmí stát, že se z redefinice znásilnění stane proděravělá škraboška na tváři strukturálních nerovností mezi muži a ženami, které ovlivňují i naše nejintimnější domnělé volby.