V Epsteinových spisech si každý najde své, zapomíná se ale na skutečné oběti

Linda Sokačová

Diskuse kolem zveřejněných materiálů sexuálního predátora Epsteina ukazují, že si společnost odmítá připustit závažnost a rozsah sexuálního zneužívání dětí. Zkušenosti obětí často zpochybňujeme a věříme — nebo dokonce straníme — pachatelům.

Zkusme se na téma sexuálního násilí podívat citlivě s ohledem na oběti. Nezpochybňujme jejich zkušenost a realitu, toho, co prožily, jen proto, že si ji sami neumíme představit nebo nezapadá do našeho pohledu na svět. Foto Daniel Heuer, AFP

Ve zveřejněných Epsteinových spisech si každý hledá potvrzení svých předpokladů. Pro jedny přináší důkaz, že Putinovo Rusko systematicky rozkládá západní elity, pro druhé potvrzení, že superbohatí podrývají poslední zbytky spravedlivé společnosti. Oba pohledy mají společné to, že sexuální násilí, zneužívání a obchodování s dětmi a ženami ustupují do pozadí. Místo zájmu o oběti sledujeme hlavně argumentační souboj o to, kdo má pravdu.

Vzrůstající ekonomické nerovnosti jsou bezesporu zásadní problém — a to, že se promítají i do fungování spravedlnosti, víme dlouhodobě. Stejně tak nelze vyloučit, že se v Epsteinově kauze jednou prokáže i role Ruska — ostatně dodnes není jasné, odkud měl Epstein tak rozsáhlé finanční prostředky. Problém současné debaty je ale jinde: v jejím redukcionismu a bulvarizaci. Soustředí se na pikantní detaily a skandální interpretace, ale o ty, jimž bylo skutečně ublíženo, se takřka nezajímá.

Sexuální násilí je všude kolem nás

V diskusích o kauze se na sexuální násilí zpravidla nahlíží jako na extrémní jev, který se může odehrát jen mezi nejbohatšími a nejmocnějšími. Ve skutečnosti však podobné případy nejsou výjimkou a sexuální násilí na dětech je téměř všudypřítomné — minimálně ve virtuálním prostoru. Umělá inteligence běžně generuje falešné pornografické snímky, které ničí životy dětí prostřednictvím takzvaných sociálních sítí.

Klíčovým prvkem sexuálního násilí je vždy moc a její zneužívání. V případě dětí hraje zvlášť důležitou roli — čím větší moc a finanční prostředky pachatel má, tím větší má také možnosti, jak se vyhýbat spravedlnosti a potrestání. Moc ale může být i subtilnější: je to autorita rodiče, oblíbeného učitele, trenéra, spolužáka či spolužačky.

Problémem je tendence vnímat sexuální násilí jako něco neobvyklého a připisovat jej jen lidem s nadměrnou mocí nebo poruchou osobnosti. Takový pohled je zjednodušující a neodpovídá realitě.

Představa „výjimečnosti“ sexuálního násilí na dětech je součástí problému. Je důvodem, proč dospělí často bagatelizují sexuální násilí a nevěří dětem, když jim popisují, co se jim stalo. Když například někdo zmíní případy, jako byl rakouský násilník Josef Fritzl, bývá zahnán do kouta argumentem, že to je extrémní případ a že pachatel byl přeci potrestán. Takový pohled však přehlíží stovky dalších případů, o kterých víme, a podceňuje jejich brutalitu a dopad.

Není výjimečné, že pachatelé zneužívají děti dlouhodobě, často i roky, a mohou mít desítky obětí. Mnohdy jsou do zneužívání zapojeni i další lidé, například prostřednictvím konzumace audiovizuálních záznamů.

Dlouhodobé zneužívání se odehrává i v rodinách: dívky se často svěří až v dospívání, přitom jejich trápení začíná už ve věku šesti či sedmi let. Nedávno se dostal na veřejnost případ francouzského chirurga, který během pětadvaceti let zneužil téměř tři sta převážně nezletilých dětí. Podobně šokující byl známý případ vraha Marca Dutrouxe. A stačí chvíle vyhledávání na webu a objevíme další desítky a stovky případů zneužívání dětí…

Jeden ze stamilionu?

Ne, sexuální násilí na dětech nepáchá jeden ze stamilionu. Sexuální násilí na dětech bohužel není ojedinělou záležitostí a kauzy s větším počtem obětí nejsou nijak zvlášť ojedinělé. Velmi závažné činy se odehrávají v dětských pokojíčcích, v obývacích pokojích, v zájmových kroužcích nebo při sportovních soustředěních. Každé zneužívané dítě prožívá své vlastní peklo, plné strachu, zda mu někdo vůbec uvěří a pomůže.

Jejich bezmoc má společné to, že jim jako dospělí, jako ti, kteří by jim měli poskytnout ochranu a spravedlnost, nevěříme. Děti jsou často obviňovány, že fantazírují, lžou — nebo že si svým chováním mohou za situaci částečně samy.

K sexuálnímu násilí na dětech bohužel dochází ve všech společenských vrstvách a pokud zmizí ekonomické nerovnosti, bude tu s námi bohužel nejspíš dále. Podezření na sexuální násilí se nedostatečně anebo vůbec nevyšetřuje jen v případě superbohatých, jde bohužel spíše o normu euroamerické společnosti, která často považuje možného pachatele za důvěryhodnějšího než oběť samu.

Oběťmi sexuálního násilí mohou být děti z chudých i bohatých rodin. Případ Epsteina a Maxwellové ukazuje, jak peníze, drahé dárky a sliby založené na snech obětí slouží predátorům k manipulaci a získávání důvěry. Spíše než to, že sexuálního násilí se dopouští jen superbohatí a supermocní, platí něco jiného: nejohroženějšími jsou zranitelné děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterým pachatelé mohou hrozit nebo manipulovat snadněji a kterým společnost, policie či soudy věří ještě méně než ostatním.

Zkusme se proto na téma sexuálního násilí na dětech podívat citlivě s ohledem na oběti. Nezpochybňujme jejich zkušenost a realitu, toho, co prožily, jen proto, že si ji sami neumíme představit nebo nezapadá do našeho pohledu na svět. Téma sexuálního násilí na dětech vyžaduje citlivý přístup a důraz na jejich ochranu a podporu.