Více než rok uplynul od chvíle, kdy Senát odmítl ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, známé jako Istanbulská úmluva. Od té doby debata o její potřebnosti polevila — přestože násilí na ženách a domácí násilí zůstávají vážným a všudypřítomným problémem naší společnosti.

Jako senátorka, členka Rady vlády pro rovnost žen a mužů i Kolegia expertů při vládním zmocněnci pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva vím, že tímto rozhodnutím nejen neplníme své mezinárodní závazky, ale také zůstáváme pozadu v evropském srovnání v oblasti rovnosti žen a mužů.

Apeluji proto na vládu a parlament, aby otázku prevence a ochrany před násilím konečně postavily na úroveň, kterou si zaslouží — ne jako okrajové téma, ale jako základní měřítko civilizovanosti, stavu právního státu a demokracie. Boj proti domácímu násilí totiž není jen bojem za oběti, ale především za budoucnost našich dětí, které v těchto rodinách vyrůstají. Je bojem za lidská práva.

Před více než rokem jsme v Senátu odmítli ratifikaci Istanbulské úmluvy. Rozumím, že tento dokument vzbuzuje u některých lidí obavy. Ale tím spíš jsme měli vést férovou a věcnou debatu, ne ji ukončit. Místo toho jsme jako společnost polevili v důrazu na to nejpodstatnější — na jasné pojmenování násilí, na ochranu těch, kteří se mu nedokážou sami bránit, a na plnění závazků, které jsme jako stát v otázce ochrany lidských práv přijali.

Jako senátorka zvolená za Piráty jsem společně s kolegy z našeho senátního klubu adresovala Poslanecké sněmovně otevřený dopis s výzvou, aby se k tématu Istanbulské úmluvy vrátil. Předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová mi tehdy odpověděla, že téma považuje za nadále důležité, ale že bude potřeba se k němu vrátit až po sněmovních volbách, které se konají letos.

V tuto chvíli je projednávání úmluvy v Poslanecké sněmovně ve stavu legislativní nejistoty. Přestože by teoreticky mohla být schválena i bez souhlasu Senátu, fakticky tomu tak zatím není. Ve sněmovně nepanuje shoda, zda vůbec úmluvu dále projednávat, a její zařazení na program zůstává nejisté.

Dílčí kroky nestačí

Mezitím došlo alespoň k dílčím pozitivním změnám. Vítám redefinici trestného činu znásilnění, která nově pracuje s klíčovým pojmem souhlasu a výslovně chrání děti mladší dvanácti let. U nich zákon konečně zcela jasně předpokládá, že nemohou s pohlavním stykem nikdy souhlasit.

Dalším krokem kupředu bylo i zavedení právní definice domácího násilí a její promítnutí do řady norem, které mají oběti chránit. Významné iniciativy také v této oblasti vznikají i mimo politiku, například Charta proti domácímu násilí, která sdružuje zejména větší zaměstnavatele podporující své zaměstnankyně — i zaměstnance samozřejmě —, pokud se dostanou do tíživé životní situace právě v důsledku domácího násilí.

Právě tyto organizace mohou jít vládě příkladem v tom, jaká konkrétní a systémová opatření je možné ve větším měřítku zavádět k dosažení zlepšení postavení obětí násilí. Troufám si odhadovat, že tyto organizace kladou důraz právě na tuto oblast také proto, že jsou často vedeny svými zahraničními mateřskými společnostmi k větší společenské odpovědnosti navenek. I to je důsledek ratifikace Istanbulské úmluvy, v těchto případech ale přichází zvenčí.

Ignorujeme utrpení dětí

To vše ale ani tak nestačí. Nadále zoufale chybí kapacity poradenských služeb pro oběti domácího a sexualizovaného násilí a azylové domy. Tato zařízení jsou často jediným místem, kam se může oběť obrátit, ale jejich financování zůstává výrazně poddimenzované. Naopak v některých oblastech se situace ještě zhoršuje. Například v mém domovském Kladně se primátor rozhodl uzavřít azylový dům pro matky s dětmi — tedy právě pro ty, které nejvíce potřebují bezpečné útočiště.

Stabilita domácího prostředí je klíčovým faktorem pro začlenění těchto dětí ve škole, dobrý prospěch a jejich budoucí úspěch v životě. Jsou-li děti svědky domácího násilí a často se musí stěhovat, nejen trpí, ale také si z domova odnášejí vzorce chování, které mohou přenášet do dalších vztahů. Pokud jim jasně neukážeme, že násilí — fyzické, psychické, ekonomické ani sexuální — do mezilidských vztahů nepatří, selháváme jako společnost.

Každé dítě musí vědět, že má právo žít v bezpečí a že pokud se mu či jeho blízkým děje bezpráví, někdo mu pomůže. Musí také vědět, že nikdo nesmí bít, ponižovat nebo jinak trýznit jeho rodiče, nejčastěji matku, ani nikoho jiného v rodině. Neakceptovatelné je samozřejmě i zneužívání ekonomické závislosti jednoho na druhém.

Negativně bohužel vnímám i to, že vláda sjednala a následně v parlamentu ratifikovala tzv. Vatikánskou smlouvu, aniž by jakkoli zohlednila postavení obětí sexuálního násilí uvnitř církve. Tyto oběti zůstávají v šedé zóně, bez jasné právní ochrany, napospas agresorům, kteří léta zneužívají toho, že církev nad těmito činy zavírá oči. I proto tuto věc spolu s některými kolegy v Senátu napadáme u Ústavního soudu.

Účinná opatření nemusí být drahá

Zklamání cítím i při pohledu na jednání vlády s partnery z Norska ohledně dalšího programového období financování z norských fondů. Tyto fondy v minulosti pomohly zřídit například Centrum PORT, které poskytuje klíčové komplexní služby pro oběti. Norsko vnímá boj proti násilí jako prioritu právního státu — české ministerstvo financí však tento postoj zjevně nesdílí. Přitom v situaci, kdy vláda nevyčleňuje prostředky na výstavbu specializovaných zařízení nebo podporu jiných forem pomoci, se každá koruna ze zahraničí hodí. Zvlášť pokud můžeme navázat na dobrou spolupráci z minulosti.

Z pozice členky Rady vlády pro rovnost žen a mužů i expertky spolupracující s vládním zmocněncem pro zastupování ČR u Evropského soudu pro lidská práva vidím, že v mnoha oblastech nedodržujeme své mezinárodní závazky. Důsledkem je nejen selhávání vůči konkrétním obětem, ale i naše pokračující zaostávání v žebříčku EIGE, který měří rovnost žen a mužů v zemích EU.

V oblasti prevence násilí se přitom můžeme inspirovat i u států, které mají podobnou historii jako my — například v Rumunsku. Tam násilníci, kterým soud zakázal kontakt s obětí, musí nosit elektronické náramky. Jde o účinný, nikterak nákladný nástroj, který byl zaveden právě díky tomu, že Rumunsko po ratifikaci Istanbulské úmluvy implementovalo více opatření ke zlepšení prevence. U nás místo toho stále přešlapujeme na místě.

Nestačí říkat, že násilí odsuzujeme. Musíme to dokázat činy. Boj proti domácímu násilí není jen pomocí těm, kdo trpí — je to práce na budoucnosti, kde se naše děti budou moci cítit bezpečně. A kde budou vědět, že žádné násilí není normální. Ani doma.