Více než rok uplynul od chvíle, kdy Senát odmítl ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, známé jako Istanbulská úmluva. Od té doby debata o její potřebnosti polevila — přestože násilí na ženách a domácí násilí zůstávají vážným a všudypřítomným problémem naší společnosti.

Jako senátorka, členka Rady vlády pro rovnost žen a mužů i Kolegia expertů při vládním zmocněnci pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva vím, že tímto rozhodnutím nejen neplníme své mezinárodní závazky, ale také zůstáváme pozadu v evropském srovnání v oblasti rovnosti žen a mužů.

Apeluji proto na vládu a parlament, aby otázku prevence a ochrany před násilím konečně postavily na úroveň, kterou si zaslouží — ne jako okrajové téma, ale jako základní měřítko civilizovanosti, stavu právního státu a demokracie. Boj proti domácímu násilí totiž není jen bojem za oběti, ale především za budoucnost našich dětí, které v těchto rodinách vyrůstají. Je bojem za lidská práva.

Před více než rokem jsme v Senátu odmítli ratifikaci Istanbulské úmluvy. Rozumím, že tento dokument vzbuzuje u některých lidí obavy. Ale tím spíš jsme měli vést férovou a věcnou debatu, ne ji ukončit. Místo toho jsme jako společnost polevili v důrazu na to nejpodstatnější — na jasné pojmenování násilí, na ochranu těch, kteří se mu nedokážou sami bránit, a na plnění závazků, které jsme jako stát v otázce ochrany lidských práv přijali.

Jako senátorka zvolená za Piráty jsem společně s kolegy z našeho senátního klubu adresovala Poslanecké sněmovně otevřený dopis s výzvou, aby se k tématu Istanbulské úmluvy vrátil. Předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová mi tehdy odpověděla, že téma považuje za nadále důležité, ale že bude potřeba se k němu vrátit až po sněmovních volbách, které se konají letos.