V posledních týdnech se živě diskutuje o Smlouvě mezi Českou republikou a Svatým stolcem, tedy římskou diecézí katolické církve. Po dlouhé debatě vyslovil s ratifikací souhlas Senát, nyní je na řadě Poslanecká sněmovna. Uzavření této mezinárodní smlouvy bylo jedním ze slibů programového prohlášení vlády. Vzbuzuje však zásadní právní i etické otázky.

Zpovědní tajemství platí

Česká republika svým ústavním pořádkem dostatečně garantuje náboženské svobody již nyní. O omezení svobody vyznání se u nás ostatně nediskutuje ani náznakem. Církve a náboženské společnosti proto nemají nejmenší důvod se obávat, že by platné zákony byly měněny v jejich neprospěch.

Je naprostou samozřejmostí, že se lidé mohou brát v kostele a nemusí kvůli tomu běhat duplicitně na úřad. Uznávány jsou i četné další úkony, například návštěvy duchovních u umírajících, v nemocnicích, ve věznicích, možnost vzdělávat nebo vzdělávat se v církevních školách.

Od roku 2013 také probíhá majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi. Jeho schválením zmizel jeden ze zásadních důvodů pro uzavření mezinárodní smlouvy, jako je ta mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Sekulární Česká republika se může pyšnit více než pětatřicetiletým respektem k věřícím všech církví a náboženských společností. Ratifikace smlouvy s Vatikánem tak přichází takříkajíc s křížkem po funuse.

Smlouva zakotvuje několik výjimek, které lze pokládat za více než problematické. Nejvíce diskutovanou z nich je garantování zpovědního tajemství pro duchovní a nově i pro blíže neurčené pastorační pracovníky. Zpovědní tajemství přitom už nyní chrání konkrétní osoby, které nesmějí nikomu dalšímu sdělovat informace, jež se ve zpovědnici dozvěděly, včetně podezření na spáchání trestného činu — například sexuálního deliktu v církvi, v rodině, ale i jiné trestné činy nebo přestupky.

Potvrzuje to i současný právní řád. Ten sice ukládá každému občanu povinnost ohlásit, pokud se dozví, že se připravuje nebo byl spáchán trestný čin, v § 8 trestního řádu ovšem jmenuje výjimky. Patří k nim právě duchovní, ale také advokáti.

Úprava může být v rozporu s Listinou základních práv a svobod

Dlužno dodat, že svátost smíření, tedy zpověď s jasně zakotvenou povinností nikdy nikomu nic nesdělit, i kdyby vás jako sv. Jana Nepomuckého shazovali z mostu, odpovídá praxi jen v církvi římskokatolické, ve východních katolických církvích, dále pak u maličké Starokatolické církve, Církve československé husitské, Pravoslavné církve a Kněžského bratrstva sv. Pia X.

Ostatní církve praktikuji jiný způsob smíření. Existuje tedy určitá nevyváženost smlouvy ve prospěch církví, které vycházejí nebo v minulosti vyšly a dále se inspirují učením katolické církve.

Pokud jde o duchovní, mezinárodní smlouva nepřináší nic nového, co by v trestních předpisech nebylo zakotveno již nyní. Problematické je ustanovení o pastoračních pracovnících, kteří mají získat obdobné právo odmítnout nahlásit trestný čin jako duchovní. Zde přichází mezinárodní smlouva s úpravou novou, na kterou nejsou naše zákony připraveny a je otázka, zda mezinárodní smlouva bude stát nad zákony, nebo ne.

Další nevyjasněnou otázkou je, kdo všechno se pod pojem pastorační pracovník skryje. Bude to kostelník, učitel v církevní škole, který se v rámci manželských kurzů dozví o nevhodném chování mezi manželi? Nebo se bude mlčenlivost týkat i pracovníka na lince bezpečí pro oběti domácího a sexuálního násilí? Ačkoli jsem tyto otázky jako senátorka, která chce mít ohledně nově přijímaných závazných předpisů jasno, vznesla, nikdo mi na ně dosud uspokojivě neodpověděl.

Toto ustanovení považuji za zásadně v rozporu s principem rovnosti, který je nedílnou součástí našeho právního systému. Oběti jakéhokoliv trestného činu se totiž dostanou do výrazně nevýhodnějšího postavení, pokud se o deliktu páchaném na nich dozví osoba, která by jinak měla povinnost nahlásit trestný čin, ale jako pastorační pracovník jí bude zbavena. Ohrožená osoba, zvláště nebude-li mít ve svém okolí nikoho, komu by důvěřovala, bude tak útočníkovi vystavena i do budoucna, což zásadně ohrožuje její důstojnost a další lidská práva garantovaná Listinou základních práv a svobod.

Facka do tváře obětem

Jedním z klíčových argumentů proti ratifikaci česko-vatikánské smlouvy je dosavadní nedostatečná angažovanost církevní hierarchie v prevenci sexuálních deliktů ve vlastní instituci. Smlouva neobsahuje jasný a vyvážený závazek Svatého stolce, že přijme konkrétní opatření k prevenci těchto trestných činů. Jedině v tomto případě by však bylo možné hovořit o nějakém smysluplném a prospěšném vztahu mezi Českou republikou a Vatikánem, který by nadále nezvyšoval riziko beztrestnosti a neúplného vyšetřování.

Absenci tohoto závazku považuji za pomyslnou další facku do tváře těm věřícím, kteří se dostanou do situace oběti. Svatý stolec se totiž tváří, jako by problém sexuálního ani jiného násilí uvnitř instituce neexistoval. Byla to přitom zejména katolická církev, která se zasadila o to, aby zákonodárci neratifikovali takzvanou Istanbulskou úmluvu, jež měla posílit prevenci proti domácí a sexuálnímu násilí a mohla přinést účinné nástroje k řešení tohoto problému.

Jako katolička docházím bohužel k názoru, že Svatý stolec na ochranu zranitelných věřících nedbá a dále chce uplatňovat svůj mocenský vliv. Není proto divu, že věřících zejména katolické církve ubývá a účast na mších klesá.

Pokud si přejeme žít v moderním státě, který se opírá o principy spravedlnosti a rovnosti, musíme se vyvarovat privilegovaného postavení náboženských institucí. Jakákoliv smlouva, která těmto institucím poskytuje další výjimky v trestním právu, je krokem zpět. Pro zachování integrity právního systému je nezbytné, aby církev plně podléhala státu ve všech záležitostech, které mají dopad na veřejné zdraví a bezpečnost lidí.

Jednou ze zásadních nesrovnalostí smlouvy je i to, zda jde o takzvanou lidskoprávní mezinárodní smlouvu. Ty se totiž svým charakterem nadřazují nad ostatní typy běžných mezinárodních smluv a může tak vzniknout právní situace, díky níž bude smlouva uplatněna nadřazeně nad zákonnou právní úpravu.

Tato otázka mě v prosinci 2024 v souvislosti s projednávání smlouvy na zahraničním výboru Senátu přivedla k myšlence, že by bylo vhodné smlouvy nechat předběžně posoudit Ústavní soudem tak, abychom měli jasno o jejím dopadu na právní systém. Využila jsem tedy ustanovení v jednacím řádu Senátu, které umožňuje vznést návrh na předběžné posouzení. Bohužel jsem tehdy pro tento návrh nezískala dostatečnou podporu.

I když mnoha vadami trpící jednací řád Poslanecké sněmovny tuto možnost výslovně neuvádí, může nyní, jak předvídá zákon o Ústavním soudu, požádat o předběžný přezkum dolní komora. Považovala bych za více než vhodné, aby zákonodárci s ratifikací mezinárodní smlouvy, okolo níž panují značné kontroverze, nespěchali. Ráda bych, aby postupovali obezřetně a vyžádali si předběžné posouzení Ústavní soudem dříve, než bude pozdě.

Ústavní soud se smlouvou nakonec bude zabývat v každém případě, protože na půdě Senátu se již našlo přinejmenším sedmnáct senátorů, kteří ji v případě ratifikace napadnou u Ústavního soudu. Sněmovní hlasování o vatikánské smlouvě proběhne pravděpodobně 6. března. Držme sekulárnímu státu palce.