Odvolání Marka Orko Váchy z funkce vikáře pražské akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora způsobilo značný mediální rozruch. Ve skutečnosti se dá říci, že se zase tak moc nestalo — jeden kněz byl místním biskupem zbaven částečného (0,2) úvazku, který dlouhou dobu (18 let) vykonával vedle dvou hlavních zaměstnání — farářského působení v jihomoravských Lechovicích a působení pedagogického v Ústavu etiky a humanitních studií na 3. lékařské fakultě UK.

Tím, co z tohoto zdánlivě banálního případu dělá mediálně zajímavou kauzu, je prostředí, do něhož je zasazen, prostředí s vlastní specifickou kulturou vztahů, prostředí komplikované až přecitlivělé: česká římskokatolická církev. Pokud se říká o celé společnosti, že je stále více polarizovaná, názorově rozdělená, neméně to platí i o katolické církvi. Názorové rozdělení je ale spojeno s jiným, vlastně protikladným jevem, silnou soudržností.

Vrstvy a kauzy českého katolicismu

Kauza Vácha tento obecný trend ukazuje velmi dobře a výstižně. Jaká je tedy dnešní česká katolická církev? Najdeme v ní velmi odlišné formy zbožnosti a názorové proudy — v náboženské i politické oblasti. Najdeme tu liberální katolická intelektuální centra, jako je zmíněná pražská akademická farnost okolo Tomáše Halíka nebo třeba Dominikánská 8 Benedikta Mohelníka, ale i tradiční, konzervativní katolíky, kteří jsou těmto světům velmi vzdáleni.

To všechno „drží pohromadě“ v instituci, která je svým vnitřním uspořádáním jakýmsi anachronismem — hierarchický model katolické církve vzbuzuje pozornost a kritiku už právě tím, že je jiný, zvenčí těžko pochopitelný, neprůhledný. Například proces jmenování nového biskupa po odchodu toho stávajícího. Pravidlo je nyní takové, že sice biskup musí po dosažení věku 75 let povinně podat rezignaci, ale není stanoven žádný časový limit, ve kterém se ve Vatikánu na základě dodaných nominací rozhodne o jeho nástupci.

Výsledkem je stav, kdy biskupové často „přesluhují“, což byl několik let případ pražského arcibiskupa a kardinála Dominika Duky a nyní už i jeho nástupce Jana Graubnera. To jen zvětšuje napětí, které se v posledních letech nahromadilo mezi pražskými metropolity a částí jejich „oveček“, konkrétně liberálními, vzdělanými katolíky zejména — ale nejen — z Prahy. Kauza Vácha je posledním projevem tohoto napětí, které se sbírá delší dobu.

A není ani první kauzou typu „odvolání oblíbeného kněze“. Podobný charakter měla před rokem a půl „kauza Petráček“, byť se odehrávala na trochu jiné půdě, totiž na Katolické teologické fakultě. Ta je ostatně přímo modelovým příkladem toho, jak katolické prostředí v poslední době působí na veřejnost: neprůhlednost, manipulace, vnitřní boje, tušený protiklad dvou názorových směrů, o kterém ale nikdo „zvenčí“ nemá úplně přesnou představu.

Tomáš Petráček i Marek Orko Vácha mají společné to, že dokáží účinně oslovit i necírkevní veřejnost. Představují tu tvář české katolické církve, která je nejviditelnější navenek, zároveň ztělesňují představu o katolické církvi, kterou zřejmě má mnoho sympatizujících lidí mimo církev. Problém ale je, že se tato představa nekryje s realitou samotné církve, v níž mají kněží jako Vácha a Petráček sice své pevné místo, rozhodně ale nejsou převažujícím typem kněží.

Proto je pochopitelné pobouření části katolíků i nemalé skupiny sympatizujících, když se jakkoli „sáhne“ na Váchu či Petráčka. Každý takový zásah je vnímán jako vítězství konzervativní části církve, je automaticky převáděn do ideové roviny, byť skutečné důvody pro to či ono odvolání mohly být jiné.

Odvolávání oblíbených kněží je přitom jen jedním — a jistě tím nejméně závažným — typem kauz, které jsou s římskokatolickou církví nejen v České republice, ale i v globálním měřítku spojovány. Nejzávažnější a s největším dopadem na obraz církví i počet jejich členů jsou jistě případy sexuálního zneužívání. I jejich stopu v „kauze Vácha“ najdeme, byť dosti nepřímou.