Odvolání Marka Orko Váchy z funkce vikáře pražské akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora způsobilo značný mediální rozruch. Ve skutečnosti se dá říci, že se zase tak moc nestalo — jeden kněz byl místním biskupem zbaven částečného (0,2) úvazku, který dlouhou dobu (18 let) vykonával vedle dvou hlavních zaměstnání — farářského působení v jihomoravských Lechovicích a působení pedagogického v Ústavu etiky a humanitních studií na 3. lékařské fakultě UK.

Tím, co z tohoto zdánlivě banálního případu dělá mediálně zajímavou kauzu, je prostředí, do něhož je zasazen, prostředí s vlastní specifickou kulturou vztahů, prostředí komplikované až přecitlivělé: česká římskokatolická církev. Pokud se říká o celé společnosti, že je stále více polarizovaná, názorově rozdělená, neméně to platí i o katolické církvi. Názorové rozdělení je ale spojeno s jiným, vlastně protikladným jevem, silnou soudržností.

Vrstvy a kauzy českého katolicismu

Kauza Vácha tento obecný trend ukazuje velmi dobře a výstižně. Jaká je tedy dnešní česká katolická církev? Najdeme v ní velmi odlišné formy zbožnosti a názorové proudy — v náboženské i politické oblasti. Najdeme tu liberální katolická intelektuální centra, jako je zmíněná pražská akademická farnost okolo Tomáše Halíka nebo třeba Dominikánská 8 Benedikta Mohelníka, ale i tradiční, konzervativní katolíky, kteří jsou těmto světům velmi vzdáleni.

To všechno „drží pohromadě“ v instituci, která je svým vnitřním uspořádáním jakýmsi anachronismem — hierarchický model katolické církve vzbuzuje pozornost a kritiku už právě tím, že je jiný, zvenčí těžko pochopitelný, neprůhledný. Například proces jmenování nového biskupa po odchodu toho stávajícího. Pravidlo je nyní takové, že sice biskup musí po dosažení věku 75 let povinně podat rezignaci, ale není stanoven žádný časový limit, ve kterém se ve Vatikánu na základě dodaných nominací rozhodne o jeho nástupci.

Výsledkem je stav, kdy biskupové často „přesluhují“, což byl několik let případ pražského arcibiskupa a kardinála Dominika Duky a nyní už i jeho nástupce Jana Graubnera. To jen zvětšuje napětí, které se v posledních letech nahromadilo mezi pražskými metropolity a částí jejich „oveček“, konkrétně liberálními, vzdělanými katolíky zejména — ale nejen — z Prahy. Kauza Vácha je posledním projevem tohoto napětí, které se sbírá delší dobu.

A není ani první kauzou typu „odvolání oblíbeného kněze“. Podobný charakter měla před rokem a půl „kauza Petráček“, byť se odehrávala na trochu jiné půdě, totiž na Katolické teologické fakultě. Ta je ostatně přímo modelovým příkladem toho, jak katolické prostředí v poslední době působí na veřejnost: neprůhlednost, manipulace, vnitřní boje, tušený protiklad dvou názorových směrů, o kterém ale nikdo „zvenčí“ nemá úplně přesnou představu.

Tomáš Petráček i Marek Orko Vácha mají společné to, že dokáží účinně oslovit i necírkevní veřejnost. Představují tu tvář české katolické církve, která je nejviditelnější navenek, zároveň ztělesňují představu o katolické církvi, kterou zřejmě má mnoho sympatizujících lidí mimo církev. Problém ale je, že se tato představa nekryje s realitou samotné církve, v níž mají kněží jako Vácha a Petráček sice své pevné místo, rozhodně ale nejsou převažujícím typem kněží.

Proto je pochopitelné pobouření části katolíků i nemalé skupiny sympatizujících, když se jakkoli „sáhne“ na Váchu či Petráčka. Každý takový zásah je vnímán jako vítězství konzervativní části církve, je automaticky převáděn do ideové roviny, byť skutečné důvody pro to či ono odvolání mohly být jiné.

Odvolávání oblíbených kněží je přitom jen jedním — a jistě tím nejméně závažným — typem kauz, které jsou s římskokatolickou církví nejen v České republice, ale i v globálním měřítku spojovány. Nejzávažnější a s největším dopadem na obraz církví i počet jejich členů jsou jistě případy sexuálního zneužívání. I jejich stopu v „kauze Vácha“ najdeme, byť dosti nepřímou.

Demonstrace před pražským Arcibiskupským palácem v neděli 16. února, která vyzněla jako shromáždění na podporu odvolaného kněze, totiž původně vůbec nebyla svolaná na podporu Marka Orko Váchy, ale jako protest proti představitelům římskokatolické církve, kteří podle organizátorů kryli kněze dopouštějící se sexuálního zneužívání. Kritika a nevole tu směřuje především k Janu Graubnerovi, který je již od devadesátých let, tedy z éry svého třicetiletého působení na postu olomouckého arcibiskupa, spojen s kauzou kněze Františka Merty.

Hospodin v hospodě

Oficiálním důvodem, proč byl částečný úvazek Marka Orko Váchy v pražské akademické farnosti zrušen, byla televizní bohoslužba Hospodin v hospodě, slavená 29. ledna v klášterní restauraci Sýpka na Břevnově a přenášená televizí Noe.

Tento projekt, na němž se vedle Marka Váchy podíleli mimo jiné písničkář Pavel Helan a herečka Sarah Haváčová, je součástí dnes patrného trendu umožnit a usnadnit přístup ke křesťanské liturgii i lidem, kteří obvykle do kostela nechodí.

Dobře tento záměr vyjadřuje název podobného projektu, ovšem nekatolické provenience, totiž Nekostel, který chce nabídnout bohoslužbu jako posezení v dobré restauraci či na rodinné oslavě. Láká na „dobré vypravěče, živou hudbu, zajímavé hosty, příjemnou společnost a něco dobrého na zub“.

Břevnovský Hospodin v hospodě je avizován jako „ekumenická bohoslužba mající za cíl oslovit i ty, kteří by se do kostela třeba neodvážili“. První problém je ovšem již v tom, že se ve skutečnosti nejednalo o ekumenickou bohoslužbu, ale o římskokatolickou eucharistickou liturgii, jíž se v rámci katolické církve tradičně říká „mše svatá“. A ta se s ekumenickou liturgií, tedy liturgií společně slavenou křesťany různých církví, vylučuje.

Eucharistické liturgie slavené v římskokatolické církvi se mohou účastnit pouze římskokatoličtí křesťané nebo ve výjimečných případech ti, kteří dokáží, že sdílejí katolickou víru v přepodstatnění, jež je od středověku základem eucharistické teologie a výrazem pro skutečnou proměnu způsob chleba a vína v Kristovo tělo a krev.

Nemohou se jí tedy účastnit například křesťané evangelických církví vzešlých z reformace, tím méně pak lidé nevěřící či hledající. Rovněž je striktně vymezené, kdo smí vysluhovat i kdo smí pronést kázání, homilii (výklad čteného evangelia). Jedno ze tří kázání v břevnovské hospodě například pronesl Daniel Herman, bývalý, dnes laicizovaný katolický kněz, další místopředsedkyně správní rady charity Mary's Meals Lucy Nečesalová a ekonom Tomáš Sedláček, oba z pohledu katolické církve laici.

Důležitou roli v celé kauze sehrály negativní reakce na odvysílanou bohoslužbu. Podle ředitele TV Noe Leoše Ryšky to byla jen malá část všech reakcí na pořad — ty byly ve velké většině pozitivní, negativních byla podle něj přibližně tři procenta. Zvláště dvě negativní reakce zřejmě sehrály důležitou roli.

Beztrestně ponižovat nejvyššího krále

Dominikánka Ludmila Nováková z Dolní Čermné poslala do televize dopis, přečtený následně v pořadu Noemova pošta, ve kterém vyjádřila pohoršení nad tím, že „mše svatá“ je slavena „v hospodě, kde lidé seděli u talířů se zbytky jídla, nedopitého piva a vína nebo šálku kávy“. „Myslíte si, že můžete beztrestně ponižovat nejvyššího krále?“, napsala doslova.

Rakovnický farář a bratr dominikánky Vojtěch Novák napsal arcibiskupu Graubnerovi, aby „nepřístojnost“ řešil. A arcibiskup Graubner ji skutečně řešil, předal záznam televizní bohoslužby k projednání Liturgické komisi České biskupské konference a ukončil Marku Váchovi působení v pražské arcidiecézi — odvolal jej z akademické farnosti. Arcibiskup ještě dodal větu, která řadu jeho kritiků zvláště pobouřila: „Bylo by vhodné, aby se lidé z různých míst ozývali TV Noe s oznámením, že kvůli takovým programům ji přestanou podporovat.“

O tom, jak ve věci postupovala zmíněná liturgická komise, skládající se ze čtyř biskupů a sedmi odborných poradců z jednotlivých diecézí, informoval veřejnost její stávající předseda, ostravsko-opavský biskup Martin David. Doslova řekl, že smyslem vyjádření komise nebyla „příprava munice“ pro Váchovo odvolání, ale ke sdělení konkrétních výtek tvůrcům pořadu.

Na kněžských dnech, při kterých se pravidelně setkávají kněží dané diecéze, údajně zazněly hlavy volající po kázeňském potrestání nepřítomného Marka Váchy. Arcibiskup Graubner se rozhodl pro pouhé ukončení pracovního poměru v pražské arcidiecézi s tím, že rozhodnutí o případných dalších postizích ponechal na Váchově „hlavním církevním zaměstnavateli“, brněnském biskupovi Pavlu Konzbulovi.

Ten nicméně v televizní bohoslužbě důvod k postihu nevidí, s Markem Váchou se setkal, požádal jej, aby se omluvil těm divákům TV Noe, které mohla bohoslužba pohoršit. Zároveň ale dodal, že je třeba hledat nové cesty k oslovení lidí, vždyť „Ježíš chodil mezi lidi, včetně míst, která rozhodně nebyla posvátná, spíše naopak“.

Smíření proběhlo, otázky zůstávají

Svého druhu smíření proběhlo i mezi Markem Orko Váchou a Janem Graubnerem, a to ve formě vzájemné omluvy. Ze strany Marka Váchy je to omluva za zranění „způsobem slavení mše svaté“, ze strany arcibiskupa Graubnera pak za zranění „necitlivou formou, která byla zvolena pro ukončení spolupráce s knězem, který vypomáhal v pražské arcidiecézi a za necitlivou komunikaci“.

Společně oba vyzvali, „aby toto drobné gesto vzájemného smíření pomohlo v dnešní rozdělené a rozhádané společnosti uzdravovat zranění, která si mezi sebou působíme“, a vyjádřili přání, aby „nepůsobili další rány na těle církve“.

Stálo by zřejmě za obecnější úvahu, zda se tu výrazy spojené s ranami a zraněními nepoužívají příliš lehkým, až inflačním způsobem. Ve světě je tolik skutečných ran a zranění, že se „zranění“, které zbožná osoba utrpí při pohledu na nedopitou kávu při netradičním slavení mše svaté, zdá být jaksi nezávažné. Ale to je jen poznámka na okraj.

Tak trochu na okraji je i další stránka celé kauzy, která si také vyžádala jistou pozornost médií, a to jsou spekulace o vztahu Marka Váchy se Sarah Haváčovou, herečkou a spoluautorkou břevnovské televizní bohoslužby. V každém případě je Vácha dlouhodobě zastáncem toho, že pro diecézní kněží (nikoli pro řeholníky) by celibát měl být dobrovolný, přičemž svůj postoj má dobře vyargumentovaný, stejně jako například americký benediktin Donald B. Cozzens, autor knihy Osvobodit celibát.

Vrátíme-li se k Hospodinu v hospodě, pak tou základní otázkou či spíše paradoxem je to, že bohoslužba, která se snaží k Božímu slovu a stolu přitáhnout lidi zvenčí, lidi „nehodné“, a která by se, můžeme se odvážit tvrdit, líbila samotnému Ježíši, se už právě tímto ocitá na okraji a je přijímána s nesouhlasem „dobrými“, zbožnými katolíky.

Kristova „hostina chudých“ se stala uzavřeným, slavnostně neměnným rituálem, který společné stolování příliš nepřipomíná. Jistě zůstává možnost „bezpečné“ ekumenické bohoslužby slova bez večeře Páně, jak se ostatně při podobných příležitostech často děje. Společný stůl, eucharistie jako sdílení darů chleba a vína a poděkování je ale tak podstatnou součástí křesťanské bohoslužby, že se „pouhá“ liturgie slova jeví jako neúplná, nedokonalá, druhořadá.

Hledat nové cesty, jak vyjádřit svou víru, nové formy pro modlitbu jako její osobní vyjádření i liturgii — společnou modlitbu, včetně slavení eucharistie jako připomínky Kristovy památky a zakoušení jeho přítomnosti ve společenství věřících i s upřímným srdcem hledajících, je v každém případě důležité. Nepochybně přitom bude docházet k nesouladu, ke „zraněním“ citlivosti těch či oněch. Pokud se to však bude dít v duchu upřímného hledání a otevřenosti, nebudou to zranění k smrti, ale spíš k uzdravení.