Smlouva s Vatikánem: zrada obětí, nebo šance na změnu?
Ladislav KoubekDiskuse o úskalích smlouvy ČR s Vatikánem rezonuje také uvnitř katolické církve. Přibývá členů církve upřímně usilujících o to, aby katolická církev řešila problém sexuálního násilí kněží, přestala krýt viníky a nepřipustila další oběti.
„Jakmile domůžeme se politické svobody, bude prvým naším krokem rozluka státu od církve; náboženství musí býti jako Husovi věcí svědomí a ne politiky.“ Tímto výrokem Tomáše Garrigue Masaryka se neřídili poslanci, kteří schválili takzvanou Vatikánskou smlouvu. Její schválení Poslaneckou sněmovnou představuje pro oběti sexuálního zneužívání v církvi hořkou pilulku.
Jako psycholog a právník, který se dlouhodobě věnuje problematice zdravého prostředí v organizacích, a jako člověk, který sám prošel zneužíváním v církevním prostředí, jsem z rozhodnutí zklamán. Ve finále se smlouva nejvíc vymstí samotné církvi, která sice posílí své mocenské postavení, ale srdce lidí si tak sotva získá.
Argumenty, které zazněly během jednání s poslanci, byly jasné a pádné. Smlouva je jednostranná. Dává církvi privilegované postavení a ohrožuje spravedlnost pro oběti zneužívání. Hrozí zabetonování nepříznivé praxe, kdy církev často nespolupracuje s policií. Úprava zpovědního a pastoračního tajemství, které smlouva obsahuje, tuto nespolupráci může bohužel posílit.
Příkladem takové nespolupráce je příběh Adama Hnidy. Ten nahlásil roku 2021 znásilnění knězem. Zjistilo se, že dotyčný kněz zneužívá mladé chlapce zhruba dvacet let a obětí bylo identifikováno minimálně deset. Ostravsko-opavské biskupství o některých z nich mělo záznamy, ale policii informace neposkytlo. Naopak vydalo dobrozdání, jak je dotyčný kvalitním a spolehlivým zaměstnancem.