„Jakmile domůžeme se politické svobody, bude prvým naším krokem rozluka státu od církve; náboženství musí býti jako Husovi věcí svědomí a ne politiky.“ Tímto výrokem Tomáše Garrigue Masaryka se neřídili poslanci, kteří schválili takzvanou Vatikánskou smlouvu. Její schválení Poslaneckou sněmovnou představuje pro oběti sexuálního zneužívání v církvi hořkou pilulku.

Jako psycholog a právník, který se dlouhodobě věnuje problematice zdravého prostředí v organizacích, a jako člověk, který sám prošel zneužíváním v církevním prostředí, jsem z rozhodnutí zklamán. Ve finále se smlouva nejvíc vymstí samotné církvi, která sice posílí své mocenské postavení, ale srdce lidí si tak sotva získá.

Argumenty, které zazněly během jednání s poslanci, byly jasné a pádné. Smlouva je jednostranná. Dává církvi privilegované postavení a ohrožuje spravedlnost pro oběti zneužívání. Hrozí zabetonování nepříznivé praxe, kdy církev často nespolupracuje s policií. Úprava zpovědního a pastoračního tajemství, které smlouva obsahuje, tuto nespolupráci může bohužel posílit.

Příkladem takové nespolupráce je příběh Adama Hnidy. Ten nahlásil roku 2021 znásilnění knězem. Zjistilo se, že dotyčný kněz zneužívá mladé chlapce zhruba dvacet let a obětí bylo identifikováno minimálně deset. Ostravsko-opavské biskupství o některých z nich mělo záznamy, ale policii informace neposkytlo. Naopak vydalo dobrozdání, jak je dotyčný kvalitním a spolehlivým zaměstnancem.

Výsledek? Vyšetřování odloženo, dotyčný běhá na svobodě. A lidé jako Dominik Duka nadále mohou tvrdit, že odsouzených pachatelů je minimum. To má být církev jako dům ze skla? Ne, je to církev, která nechrání oběti, ale pachatele. Arcibiskup Graubner tento přístup v pořadu Reportéři ČT, vysílaném 10. února 2025, názorně ukázal.

Schválení smlouvy v tomto kontextu působí jako facka obětem. Jako potvrzení, že moc a institucionální zájmy jsou nadřazeny spravedlnosti a ochraně zranitelných. V době, kdy společnost volá po transparentnosti a odpovědnosti, se Česká republika rozhodla pro krok zpět.

Poloplná sklenice

Je ale fér uvést i druhý pohled. V úterý před schválením smlouvy jsme poslancům představili rizika smlouvy. Vyslechly nás celé poslanecké kluby ANO, KDU-ČSL, SPD a STAN. Kdo by si myslel, že se celé poslanecké kluby budou zabývat žádostí sedmi fyzických osob, za nimiž nestojí žádná organizace a kteří poukazují na téma, které je tak složité? Osobně jsem měl radost, že nám poslanci naslouchali.

Podařilo se nám o nepodpoře smlouvy přesvědčit prakticky všechny poslance SPD, velkou část poslanců ANO i několik odvážných poslanců STAN, kteří na rozdíl od opozice mohli cítit tlak koaličních vyjednávání a závazků. Nepřekvapí, že se s námi odmítli bavit poslanci ODS pod vedením Marka Bendy.

Naopak Piráti byli jednoznačně na straně obětí zneužívání po celou dobu a zaslouží si za to velký dík. Nejen za kvalitu argumentů v rozpravě, ale i za doprovodné usnesení, které na jejich návrh bylo schváleno. Sněmovna jím dala najevo, že nezamýšlela zpovědní tajemství rozšířit nad stávající úpravu trestního zákona.

Zatímco po prvním čtení to vypadalo, že smlouva projde sněmovnou jako nůž máslem, v druhém čtení padaly argumenty proti. Smlouva nakonec získala podporu 92 poslanců. Je to symbolické — není to absolutní většina a nejedná se o jednoznačný výsledek. Smlouvou se bude nyní zabývat Ústavní soud. A pak případně prezident. Není tedy všem dnům konec.

Patříme na Západ? Snad se tam posuneme.

Jednání o Vatikánské smlouvě mnohé ozřejmila. Přestože se církevní špičky většinou bojí o zneužívání mluvit, vlna zájmu o téma, která se zvedla v posledních měsících, a především odvaha dalších obětí, které se rozhodly promluvit, přinášejí naději na nápravu. Lidé začínají chápat, že zneužívání je velice rozšířený fenomén: podle údajů ze světa se jej dopouští minimálně čtyři až sedm procent kněží, z nichž převážná většina má celou řadu obětí.

Po dvou letech proseb o setkání nás konečně minulý týden přijal apoštolský nuncius Okolo. Předali jsme mu výzvu k odstoupení arcibiskupa Jana Graubnera a zřízení nezávislé komise pro případy sexuálního násilí v katolické církvi v ČR. Nuncius nás ubezpečil, že jsme udělali dobře, že jsme jej oslovili, neboť tím pomáháme dalším obětem.

Jako pozitivní vnímám i přístup brněnského biskupa Pavla Konzbula. Naše setkání s ním, které nebylo pouhou formalitou, ale upřímným dialogem, ukázalo, že i v rámci církve existují lidé, kteří si uvědomují závažnost problému a jsou ochotni hledat řešení. Jeho otevřenost a ochota naslouchat hlasům obětí jsou příslibem, že se brněnské biskupství může stát vzorem pro celou českou církev.

I přes schválení Vatikánské smlouvy parlamentem se domnívám, že tlak veřejnosti a obětí bude nadále sílit. A že se konečně začne měnit myšlení české církve, která se bude muset srovnat s realitou. Bude to vyžadovat nejen změnu právního rámce, ale především změnu kultury a mentality v rámci církve. Někteří kněží se na mě v posledních dnech obrátili s upřímným zájmem o téma. Připravují besedy, studují prameny, sledují podcasty. I běžní věřící si začínají připouštět, že poukázat na zneužívání neznamená útok proti církvi, ale naopak službu pravdě.

Je před námi dlouhá cesta, na jejímž konci snad bude církev, která přestane chránit pachatele a začne chránit oběti. Otevře se cesta dialogu s oběťmi a s odborníky, kteří se problematikou zneužívání dlouhodobě zabývají.

Nuncius Okolo nám navrhl, ať společně s církví usilujeme o prodloužení promlčecí doby zločinů sexuálního charakteru. Obětem totiž trvá často delší dobu, než trauma zpracují. Takovou nabídku nelze odmítnout.

Dětský certifikát, který jsme poslancům navrhli jako alternativu k Vatikánské smlouvě, může být dalším z kroků, které ochrání naše děti. Je to nástroj, který by mohl přispět k vytvoření bezpečnějšího prostředí nejen v církvi, ale i ve společnosti.

Prezident smlouvu stále ještě nepodepsal. Věřím, že hlasy obětí, které se v posledních měsících zvedly, budou i nadále slyšet a že se podaří prosadit změny, které povedou ke spravedlnosti a ochraně zranitelných. I jedna zbytečná oběť je totiž příliš.