Polsko po volbách zažívá zásadní obrat v otázce vztahu církve a politiky. Doposud měla v politickém životě země zcela dominantní pozici Církev římskokatolická, k níž se hlásila drtivá většina polských občanů. Jen nepatrný zlomek společnosti pak tvořili příslušníci asi padesáti dalších náboženských uskupení a lidé bez uvedené náboženské příslušnosti.

Tento model, který se ještě nedávno zdál neochvějný, již dnes neplatí. Počet občanů, kteří se považují za římské či řecké katolíky, poklesl z přibližně devadesáti procent na sedmdesát. Tento sesuv je jasně dán i generačně. Zatímco ve starší a střední generaci víceméně přetrvává dosavadní poměr organizovaně věřících k jinak věřícím či nevěřícím, v mladší věkové vrstvě se posouvá počet aktivních účastníků církevního života pod polovinu dotázaných.

U výrazně menšinových církví velké změny nenastávají. Patří k nim mimo jiné pravoslavní, kteří se přestěhovali na dnešní západ Polska po druhé světové válce z území, jež Polsku zabral Sovětský svaz. Poněkud viditelnější jsou také luteráni, nejvíce zastoupení ve Slezsku poblíž našeho Těšínska, kde také žije komunita polsky mluvících lidí tohoto vyznání. Specificky polské jsou dvě církve, které patří k Utrechtské unii, totiž Starokatolická církev mariavitů a Polskokatolická církev.