Polsko po volbách zažívá zásadní obrat v otázce vztahu církve a politiky. Doposud měla v politickém životě země zcela dominantní pozici Církev římskokatolická, k níž se hlásila drtivá většina polských občanů. Jen nepatrný zlomek společnosti pak tvořili příslušníci asi padesáti dalších náboženských uskupení a lidé bez uvedené náboženské příslušnosti.

Tento model, který se ještě nedávno zdál neochvějný, již dnes neplatí. Počet občanů, kteří se považují za římské či řecké katolíky, poklesl z přibližně devadesáti procent na sedmdesát. Tento sesuv je jasně dán i generačně. Zatímco ve starší a střední generaci víceméně přetrvává dosavadní poměr organizovaně věřících k jinak věřícím či nevěřícím, v mladší věkové vrstvě se posouvá počet aktivních účastníků církevního života pod polovinu dotázaných.

U výrazně menšinových církví velké změny nenastávají. Patří k nim mimo jiné pravoslavní, kteří se přestěhovali na dnešní západ Polska po druhé světové válce z území, jež Polsku zabral Sovětský svaz. Poněkud viditelnější jsou také luteráni, nejvíce zastoupení ve Slezsku poblíž našeho Těšínska, kde také žije komunita polsky mluvících lidí tohoto vyznání. Specificky polské jsou dvě církve, které patří k Utrechtské unii, totiž Starokatolická církev mariavitů a Polskokatolická církev.

Nepatrně zastoupena jsou v Polsku i mimokřesťanská náboženství. Jedno promile tvoří Židé, jichž bylo před válkou deset procent. Od středověku žije v Polsku komunita Lipků, neboli polských Tatarů, kteří užívají polštinu, ale zachovali si muslimskou příslušnost. Není jich však na severovýchodě v okolí Białystoku ani dva tisíce.

Nastal čas na odluku

Vláda Donalda Tuska se nyní přihlásila k programu odluky církve od státu. To však může mít různou konkrétní podobu. Například podle českého ústavního pořádku jsou církve a náboženské společnosti nezávislými subjekty. Stát nemá žádný vliv na jejich vedení či organizační strukturu, natož na jejich nauku a obřady.

Odluka se často chápe především v souvislosti s finanční vazbou mezi církvemi a státem. V České republice bylo některým z registrovaných církví přiznáno zvláštní právo — nebo privilegium —, že byly financovány ze státního rozpočtu. Ten pokrýval jejich mzdové, provozní a investiční náklady. Až v posledním desetiletí se církve musí pozvolna od státního rozpočtu odpoutávat. Do roku 2043 budou dostávat roční splátky celkové částky, která církvím byla přiznána jako kompenzace za újmy v minulém režimu.

Podobně v Polsku dostávala dosud církev peníze z církevního fondu státu. Ten vznikl v padesátých letech minulého století, aby církvím nahradil výnos z majetku, který jim byl odebrán. Zároveň ale vznik fondu umožnil větší kontrolu církve. Ta až do roku 1956 směřovala k modelu podobnému českému, po politickém obratu na podzim onoho roku však došlo k mírné liberalizaci.