Polsko po volbách zažívá zásadní obrat v otázce vztahu církve a politiky. Doposud měla v politickém životě země zcela dominantní pozici Církev římskokatolická, k níž se hlásila drtivá většina polských občanů. Jen nepatrný zlomek společnosti pak tvořili příslušníci asi padesáti dalších náboženských uskupení a lidé bez uvedené náboženské příslušnosti.

Tento model, který se ještě nedávno zdál neochvějný, již dnes neplatí. Počet občanů, kteří se považují za římské či řecké katolíky, poklesl z přibližně devadesáti procent na sedmdesát. Tento sesuv je jasně dán i generačně. Zatímco ve starší a střední generaci víceméně přetrvává dosavadní poměr organizovaně věřících k jinak věřícím či nevěřícím, v mladší věkové vrstvě se posouvá počet aktivních účastníků církevního života pod polovinu dotázaných.