Telenovela s názvem povolební Polsko pokračuje. Už teď je vidět, že první dva roky spolupráce nové vlády s prezidentem budou velmi drsné a vyhrocené. Vzájemně antipatické novoroční projevy premiéra Donalda Tuska a prezidenta Andrzeje Dudy byly jasným důsledkem konfliktu mezi oběma politiky.

Není žádným tajemstvím, že Andrzej Duda — politické dítě předchozí vlády tábora Sjednocené pravice — Tuska nemá dvakrát v lásce a uvítal by v premiérském křesle jiného politika vládnoucí koalice, třeba lídra hnutí Polsko 2050 Szymona Hołowniu nebo lídra lidovců Władysława Kosiniaka-Kamysze. Na druhé straně Donald Tusk, jak se proslýchá na polském internetu, povstal a zvolil násilí. Nebo jinak: toto násilí plánoval odjakživa, protože hlavním rysem jeho vlády bude ničení zbytků pisovské hegemonie.

Aktuálním jablkem sváru je převzetí veřejnoprávní, nebo spíše státní televize TVP novým ministrem kultury Bartłomiejem Sienkiewiczem. Je pravda, že za posledních osm let skoro všechny stanice TVP — а zpravodajský kanál TVP Info obzvlášť — vysílaly neskutečně tupou a trapnou propagandu, která se podobala až socrealistickým budovatelským románům, takže se jí vysmívala většina Poláků včetně některých voličů PiS. Odborníci na justici a legislativu ovšem nepochybují: Tusk a Sienkiewicz do TVP dosadili své lidi v rozporu s polským právem.

Antoni Dudek, jeden z nejznámějších polských politologů, v jednom internetovém rozhovoru dokonce řekl, že Tuskův politický tábor si z polské ústavy „dělá srandu“. Profesor Dudek je také autorem neobyčejně výstižného označení nové vlády — Kordonová koalice, protože jejím hlavním, existenciálním účelem bude obklíčení Práva a spravedlnosti a jeho institucí jakýmsi „sanitárním kordonem“, což zabrání politikům PiS v návratu k moci.

Vláda Práva a spravedlnosti se vyznačovala nadřazením politické vůle nad právem bez jakýchkoliv etických zábran. Teď ale může mít někdo pocit, že Tuskova vláda postupuje podle pravidla „účel světí prostředky“, čímž pokračuje v politicko-právních precedentech ustanovených během dvou funkčních období PiS.

Podle francouzsko-anglického přísloví člověk nemůže udělat omeletu bez rozbití vajec — nevidím ale jediný důvod, proč by měl Donald Tusk používat stejné metody jako jím kritizovaná předchozí vláda. Na jedné straně je to pokrytecké, na straně druhé tím Tusk dává svým politickým protivníkům do ruky zbraň, přilívá olej do ohně, podněcuje politickou polarizaci a přiživuje už dvacet let trvající polsko-polskou válku.

Ocitli jsme se v absurdní situaci, ve které politici PiS pokřikují hesla ve stylu „Chraňme ústavu“ nebo „Vláda chce udělat z Polska Bělorusko“ a svolávají své příznivce na demonstraci za svobodu médií — čili dělají stejné věci, jaké během posledních osmi let dělali podporovatelé Tuska.

Usměvavé Polsko

Nový premiér složil přísahu 13. prosince, což bylo pro jeho odpůrce pikantní, protože tohle datum je výročím výjimečného stavu z roku 1981, vyhlášeného komunistickým generálem Wojciechem Jaruzelským. Této náhody propisovská média okamžitě využila. Exposé premiéra Tuska bylo dlouhé a nekonkrétní. Význam projevu byl jasný: po osmi letech temnoty se polská společnost konečně vrátila do normálu a dobro zvítězilo nad zlem.

Tusk navázal na legendu, kterou velmi rád zneužíval Jarosław Kaczyński — přemohli jsme komunisty a jako následníci Solidarity jsme porazili i současné nepřátele. Premiér velmi často zdůrazňoval rekordní účast polských občanů ve volbách (téměř 75 %), čímž symbolicky odkazoval na Solidaritu a schopnost Poláků se sjednotit.

Tusk ještě před volbami často hovořil o nutnosti usmíření vnitřních polských svárů a zmírnění společenské polarizace. Problém je ale v tom, že další polarizace a drsná válka s PiS se prostě Tuskovi politicky hodí — na této válce stavěl politickou identitu Občanské platformy během posledních bezmála dvaceti let.