Sousední Polsko bývá obvykle vykreslováno jako beznadějně polarizovaná země, kterou symbolizuje střet Donalda Tuska s Jarosławem Kaczyńskim. Aktivní příznivci obou politických táborů, které si dříve paradoxně byly celkem blízké, jsou skutečně velmi nevybíraví a prohlubují vzájemné příkopy. Na základním směřování země se ale polská společnost jasně shoduje a rozdíly nebývají nijak zásadní, i když často jsou postoje Poláků ambivalentní a vycházejí z určitého pragmatismu.

Historicky podmíněný odpor k Rusku

Tím asi zdaleka nejviditelnějším, čím se Poláci výrazně liší od ostatních zemích Visegrádské skupiny, je postoj k Rusku a vlastní bezpečnosti. Ačkoliv na sobě Tusk s Kaczyńskim v loňské předvolební kampani nenechali suchou nit, právě na postoji k Rusku, nutnosti podporovat Ukrajinu a investovat do armády, panovala naprostá shoda, což odpovídá i náladám ve společnosti. Názorně to ukazuje letošní mezinárodní průzkum PEW Research Center, podle kterého 97 procent Poláků vnímá Rusko negativně, což bylo vůbec nejvíc ze všech pětatřiceti srovnávaných zemí.

Velmi jednoznačné jsou i postoje k navyšování výdajů na obranu, které podle březnového průzkumu podporuje přes 75 procent Poláků a shodují se na tom všichni bez ohledu na politické preference. Dokonce i mezi voliči Levice, kteří mají proti investicím do armády výhrady nejčastěji, dosahuje podpora 73 procent.

V tomto směru je proto silně vychýlené i polské politické spektrum. Zatímco ideoví souputníci Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského z různých nacionalistických až krajně pravicových stran z celé Evropy často s Ruskem sympatizují, představitelé bývalé polské vládnoucí strany se v loňské předvolební kampani pokoušeli vykreslovat Donalda Tuska jako proruského politika. Současný premiér totiž v minulosti Polsku vládl v době obecného oteplování vztahů Západu s Ruskem, které se dotklo i našich severních sousedů.

Není proto divu, že si v poslední době vysloužil velkou kritiku prezident Andrzej Duda za svou účast na oslavě osmdesátých narozenin českého exprezidenta Miloše Zemana za přítomnosti politiků jako Robert Fico, Viktor Orbán nebo Aleksandar Vučić, kterou se ostatně veřejně nechlubil a přišlo se na ni až z fotografií. Velmi typická proto byla kuriózní obhajoba Dudova poradce Stanisława Żaryna, podle něhož to byla příležitost „vysvětlovat polský pohled na věc“.

Tyto postoje nicméně nejsou v kontextu polské historie a kolektivní paměti nijak překvapivé. Pro Poláky je silně formativní řada negativních zkušeností s Ruskem, které odstartovalo trojí dělení Polska v letech 1772, 1793 a 1795, po němž se jádro státu v čele s Varšavou stalo až do první světové války součástí Ruska a Poláci se třikrát pokusili o protiruské povstání — v letech 1794, 1830 a 1863.

Na to navázala polsko-bolševická válka mezi lety 1919 a 1921, útok Sovětského svazu v září 1939, katyňské masakry a záměrné vykrvácení Varšavského povstání, na které se Rudá armáda dívala z druhého břehu Visly.

Není proto divu, že ani na konci druhé světové války nebyl Sovětský svaz, na rozdíl od Československa, vnímaný jako osvoboditel a Poláci tak například dodnes nemají jako svátek konec druhé světové války, který je podle nich jen nahrazením jedné okupace druhou.

Ambivalentní postoj k Ukrajincům

Právě na postoji k Rusku, ale také Evropské unii je nicméně vidět i do značné míry ambivalentní a transakční přístup Poláků. Silně negativní postoje vůči Rusku se totiž doplňují s tím, že část polské politické scény má k řadě evropských proruských sil blízko, což ostatně naznačuje právě i přítomnost prezidenta Andrzeje Dudy na narozeninách Miloše Zemana. Právo a spravedlnost se proto za svých vlád nijak netajilo tím, že je pro něj v mnoha směrech velkým vzorem maďarský premiér Viktor Orbán, a jeho představitelé se běžně scházeli s politiky jako Marine Le Penová či Matteo Salvini.

S tím souvisí i náchylnost k šíření některých narativů o „zdegenerovaném Západu“, častých mimo jiné i v ruské propagandě. Vliv těchto sil je i důvodem, proč se sice Poláci jednoznačně shodnou na členství v Evropské unii — na jaře se k němu stavělo pozitivně 70 procent Poláků — a NATO — podle již zmíněného průzkumu PEW Research Center ho pozitivně vnímá 91 procent Poláků —, ale zároveň ho vnímají spíše pragmaticky skrze unijní dotace.

Proto jsou také výrazně vlažnější například k společné měně euro, kterou Polsko spolu s Českou republikou a Maďarskem jako jediné z deseti přistupujících členských států v roce 2004 stále nepřijalo. Jeho zavedení si totiž letos v květnu nepřálo 49 procent Poláků, přičemž mezi voliči Práva a spravedlnosti to bylo až 75 procent.

Podobně ambivalentní jsou i postoje Poláků vůči Ukrajině — odvíjí se primárně od vztahu k Rusku. Na jedné straně je po ruské invazi evidentní výrazný nárůst sympatií vůči Ukrajincům, ale také dlouhodobá kontinuita v zahraniční politice, navazující na myšlenky polského západního exilu z období komunismu. Podle něj se Poláci měli smířit se ztrátou východních území na úkor Ukrajiny, Litvy a Běloruska a podporovat tyto národy proti hrozbě z Ruska.

I proto se jedním z největších klišé polské zahraniční politiky stala neustále opakovaná fráze připisovaná vůdci meziválečného Polska Józefovi Piłsudskému: „Bez svobodné Ukrajiny neexistuje svobodné Polsko.“ Vedle toho ale Poláci vnímají Ukrajinu a Ukrajince často paternalisticky a prizmatem stereotypů o chudých gastarbeiterech nebo skrze vzájemné historické křivdy především z období druhé světové války. Už v únoru 2024 proto jeden z průzkumů ukázal, že 40 procent Poláků si nepřeje, aby Ukrajinci zůstávali v zemi dlouhodobě.