Sousední Polsko bývá obvykle vykreslováno jako beznadějně polarizovaná země, kterou symbolizuje střet Donalda Tuska s Jarosławem Kaczyńskim. Aktivní příznivci obou politických táborů, které si dříve paradoxně byly celkem blízké, jsou skutečně velmi nevybíraví a prohlubují vzájemné příkopy. Na základním směřování země se ale polská společnost jasně shoduje a rozdíly nebývají nijak zásadní, i když často jsou postoje Poláků ambivalentní a vycházejí z určitého pragmatismu.

Historicky podmíněný odpor k Rusku

Tím asi zdaleka nejviditelnějším, čím se Poláci výrazně liší od ostatních zemích Visegrádské skupiny, je postoj k Rusku a vlastní bezpečnosti. Ačkoliv na sobě Tusk s Kaczyńskim v loňské předvolební kampani nenechali suchou nit, právě na postoji k Rusku, nutnosti podporovat Ukrajinu a investovat do armády, panovala naprostá shoda, což odpovídá i náladám ve společnosti. Názorně to ukazuje letošní mezinárodní průzkum PEW Research Center, podle kterého 97 procent Poláků vnímá Rusko negativně, což bylo vůbec nejvíc ze všech pětatřiceti srovnávaných zemí.

Velmi jednoznačné jsou i postoje k navyšování výdajů na obranu, které podle březnového průzkumu podporuje přes 75 procent Poláků a shodují se na tom všichni bez ohledu na politické preference. Dokonce i mezi voliči Levice, kteří mají proti investicím do armády výhrady nejčastěji, dosahuje podpora 73 procent.

V tomto směru je proto silně vychýlené i polské politické spektrum. Zatímco ideoví souputníci Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského z různých nacionalistických až krajně pravicových stran z celé Evropy často s Ruskem sympatizují, představitelé bývalé polské vládnoucí strany se v loňské předvolební kampani pokoušeli vykreslovat Donalda Tuska jako proruského politika. Současný premiér totiž v minulosti Polsku vládl v době obecného oteplování vztahů Západu s Ruskem, které se dotklo i našich severních sousedů.

Není proto divu, že si v poslední době vysloužil velkou kritiku prezident Andrzej Duda za svou účast na oslavě osmdesátých narozenin českého exprezidenta Miloše Zemana za přítomnosti politiků jako Robert Fico, Viktor Orbán nebo Aleksandar Vučić, kterou se ostatně veřejně nechlubil a přišlo se na ni až z fotografií. Velmi typická proto byla kuriózní obhajoba Dudova poradce Stanisława Żaryna, podle něhož to byla příležitost „vysvětlovat polský pohled na věc“.

Tyto postoje nicméně nejsou v kontextu polské historie a kolektivní paměti nijak překvapivé. Pro Poláky je silně formativní řada negativních zkušeností s Ruskem, které odstartovalo trojí dělení Polska v letech 1772, 1793 a 1795, po němž se jádro státu v čele s Varšavou stalo až do první světové války součástí Ruska a Poláci se třikrát pokusili o protiruské povstání — v letech 1794, 1830 a 1863.

Na to navázala polsko-bolševická válka mezi lety 1919 a 1921, útok Sovětského svazu v září 1939, katyňské masakry a záměrné vykrvácení Varšavského povstání, na které se Rudá armáda dívala z druhého břehu Visly.

Není proto divu, že ani na konci druhé světové války nebyl Sovětský svaz, na rozdíl od Československa, vnímaný jako osvoboditel a Poláci tak například dodnes nemají jako svátek konec druhé světové války, který je podle nich jen nahrazením jedné okupace druhou.

Ambivalentní postoj k Ukrajincům

Právě na postoji k Rusku, ale také Evropské unii je nicméně vidět i do značné míry ambivalentní a transakční přístup Poláků. Silně negativní postoje vůči Rusku se totiž doplňují s tím, že část polské politické scény má k řadě evropských proruských sil blízko, což ostatně naznačuje právě i přítomnost prezidenta Andrzeje Dudy na narozeninách Miloše Zemana. Právo a spravedlnost se proto za svých vlád nijak netajilo tím, že je pro něj v mnoha směrech velkým vzorem maďarský premiér Viktor Orbán, a jeho představitelé se běžně scházeli s politiky jako Marine Le Penová či Matteo Salvini.

S tím souvisí i náchylnost k šíření některých narativů o „zdegenerovaném Západu“, častých mimo jiné i v ruské propagandě. Vliv těchto sil je i důvodem, proč se sice Poláci jednoznačně shodnou na členství v Evropské unii — na jaře se k němu stavělo pozitivně 70 procent Poláků — a NATO — podle již zmíněného průzkumu PEW Research Center ho pozitivně vnímá 91 procent Poláků —, ale zároveň ho vnímají spíše pragmaticky skrze unijní dotace.

Proto jsou také výrazně vlažnější například k společné měně euro, kterou Polsko spolu s Českou republikou a Maďarskem jako jediné z deseti přistupujících členských států v roce 2004 stále nepřijalo. Jeho zavedení si totiž letos v květnu nepřálo 49 procent Poláků, přičemž mezi voliči Práva a spravedlnosti to bylo až 75 procent.

Podobně ambivalentní jsou i postoje Poláků vůči Ukrajině — odvíjí se primárně od vztahu k Rusku. Na jedné straně je po ruské invazi evidentní výrazný nárůst sympatií vůči Ukrajincům, ale také dlouhodobá kontinuita v zahraniční politice, navazující na myšlenky polského západního exilu z období komunismu. Podle něj se Poláci měli smířit se ztrátou východních území na úkor Ukrajiny, Litvy a Běloruska a podporovat tyto národy proti hrozbě z Ruska.

I proto se jedním z největších klišé polské zahraniční politiky stala neustále opakovaná fráze připisovaná vůdci meziválečného Polska Józefovi Piłsudskému: „Bez svobodné Ukrajiny neexistuje svobodné Polsko.“ Vedle toho ale Poláci vnímají Ukrajinu a Ukrajince často paternalisticky a prizmatem stereotypů o chudých gastarbeiterech nebo skrze vzájemné historické křivdy především z období druhé světové války. Už v únoru 2024 proto jeden z průzkumů ukázal, že 40 procent Poláků si nepřeje, aby Ukrajinci zůstávali v zemi dlouhodobě.

Pokud kromě základní zahraničněpolitické orientace, vztahu k Rusku či posilování armády v Polsku panuje na něčem jasná shoda, tak je to výstavba jaderných elektráren, které podporuje více než 85 procent Poláků. Zároveň ale platí, že Poláci nejsou navzdory své velikosti a impozantnímu ekonomickému růstu zdaleka vždy tak ambiciózní, jak by se z našeho pohledu mohlo zdát.

Některé velké infrastrukturní projekty zdaleka nemají ve veřejném prostoru takovou podporu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Konkrétním příkladem je kontroverzní výstavba obřího letiště mezi Varšavou a Lodží, kterou nakonec podpořila i současná Tuskova vláda. I když se za projekt velmi hlasitě stavěli lidé spojení s bývalou vládou a jeho podpora byla velmi častá i na sociálních sítích, ve skutečnosti si jeho stavbu přeje jen asi polovina Poláků.

Společnost se mění. Liberalizace zůstává otázkou

Poněkud překvapivě zase mohou vypadat průzkumy ohledně různých hodnotových otázek. Polsko bývá i kvůli vládám Práva a spravedlnosti či vlivu římskokatolické církve vnímané jako silně konzervativní země. Ve skutečnosti to ale zdaleka není pravda a polská společnost se v mnoha směrech velmi rychle mění a mimo jiné rekordními tempy sekularizuje.

Proto například jen mírně přes dvacet procent Poláků podporuje úplný zákaz potratů nebo zachování stávajícího stavu. A i když jiná témata Poláky stále do jisté míry dělí, neplatí, že by dělicí linie probíhala uprostřed společnosti. Například právní uznání stejnopohlavních svazků či určité omezení výuky náboženství ve školách už má podle různých průzkumů výrazně více příznivců než odpůrců.

V tomto směru ale stále platí, že Poláci mnohem spíše vědí, co nechtějí, než co chtějí. Typicky například v případě potratového zákona sice panuje silný odpor proti současnému stavu, ale zároveň není jednoznačná shoda na tom, jaká konkrétní forma liberalizace by měla být zavedena. Stejnou právní úpravu jako v České republice, tedy svobodný přístup k interrupcím do dvanáctého týdne těhotenství, proto podporuje jen 46 procent Poláků.

Tyto postoje vlastně do značné míry kopírují i ambivalentní preference v zahraničněpolitických otázkách a jsou svým způsobem pro naše severní sousedy typické. Na jedné straně panuje jasný odpor vůči Rusku nebo současné potratové legislativě, ale vedle toho zdaleka není jasná shoda na hodnotové příslušnosti k Západu či způsobu liberalizace interrupcí. A to nehledě na to, že si polská společnost v posledních letech prochází silnou liberalizací a sekularizací.

Nejde přitom o nijak velké překvapení. Velká část polské politické scény se totiž v mnoha směrech příliš neliší od politiků jako Viktor Orbán nebo Robert Fico. Stačí si vzpomenout na silné národovecké tendence minulých vlád Práva a spravedlnosti a problémy s dodržováním zásad právního státu, které se projevily zcela bezskrupulózním ovládnutím veřejnoprávních médií a řady státních institucí, jako je například Ústavní soud.

Bez ohledu na postoje vůči Rusku či jasnou deklarativní spokojenost s členstvím v Evropské unii bychom proto na tyto tendence více či méně latentně přítomné v polské společnosti neměli zapomínat. Mohou se velmi snadno opět vynořit.